Foto: Peter Žaloudek
V náboženství nás kdysi učili, že existuje jen jediná pravá víra v Boha, křesťanský katolicismus. To ostatní jsou prý víry nepravdivé, zavádějící, falešné. Také víry a přesvědčení lidí různých národů, které zde byly před křesťanstvím, tzv. pohanské víry. Jedním z prvních a zásadních cílů křesťanství byl tedy odjakživa boj proti těmto nepravým vírám, a také jejich potlačování, jeden ze základních úkolů všech misionářů. Stejný úkol měli i misionáři z Evropy a z Ameriky, jak katoličtí, tak protestantští, kteří přišli začátkem 19. století na Havaj. Tenkrát zde původní obyvatelstvo věřilo v několik bohů. Nejznámější z nich byla bohyně Pele, královna sopek a chrlící lávy. I proto jí tehdejší Havajané přinášeli mnohokrát oběti nejcennější, oběti lidské, aby si ji usmířili, když její ničivá láva ohrožovala jejich příbytky a krajinu. Teprve zásluhou křesťanských misionářů se časem povedlo domorodce přesvědčit, že lidi bohům obětovat nelze, že bůh křesťanů je bohem lásky a nikdy po lidech takové oběti nežádá. Sopky na Havaji soptí dále, lidské životy se již neobětují, ale v povědomí Havajanů bohyně Pele dodnes neumřela.
Jedním z bohů starých Havajců byl i bůh plodnosti a dobrého sexu Lono. Snad nejoriginálnější monument tohoto boha se ze všech ostrovů zachoval právě na ostrově Molokai, který je známý především tím, že ho svou přítomnosti posvětil legendární belgický kněz P. Damian de Veuster, když zde působil v kolonii malomocných v letech 1873 až 1889. Jeho láska k malomocným neměla hranic, až se sám touto nemocí infikoval a stal se jedním z těch nejubožejších.
Právě na tomto ostrově, v blízkosti kolonie malomocných, se dodnes nachází symbol boha Lona, ztopořený penis v nadlidské velikosti. Je vytesaný do kamene a obklopený spoustou dalších obrovských balvanů. Nikdo dnes nepochybuje o tom, že tyto kameny, opracované před mnoha staletími, představovaly posvátné místo, něco jako naše chrámy. Ženy i muži sem přicházeli, aby se mu klaněli a vzývali o pomoc ve snaze o zplození potomka, a obraceli se na něho i s dalšími záležitostmi sexuálního charakteru.
Mnoho křesťanů, řeholníků, kněží, studentů z havajsko-amerických škol přichází na místo ležící nedaleko od tohoto sousoší, protože je odtamtud velmi hezký výhled na krajinu, v níž se dodnes nachází kolonie malomocných, a odkud také vede do kolonie stezka. Nikdo (nebo téměř nikdo) se u tohoto “pohanského” kamene nezastaví. Je symbolem nemravnosti, něčeho špatného, co se prostě musí ignorovat. Roli nehraje ani to, že sousoší zde přetrvává neporušené již celá staletí, patří mezi významné památky původního stylu života a je již zdálky opatřené tabulemi havajského státu, které vyzývají k pietě a úctě k předkům.
Ačkoli se již léta zajímám o působení P. Damiána v kolonii malomocných a strávil jsem tam během svých pobytů mnoho dní, nikdy neopomenu toto pohanské místo navštívit. Ani při své poslední návštěvě letos v březnu. Nebylo zde ani človíčka, jen vítr si pohrával s dlouhými jehlicemi obrovských jehličnatých stromů ironwoods. Posvátnost místa tím byla ještě více zdůrazněna, neboť jemný šumot jehličí působil majestátně jako hudba varhan v evropských chrámech. A překvapilo mě cosi podivuhodného na zemi přímo u monumentu. Ležela tam kytice z listů havajské posvátné rostliny tealeaf v podobě malého balíčku. Vzal jsem ho do dlaní. V balíčku byla zabalená desetidolarová bankovka. Kdo žije na Havaji trvale, ví, že tyto listy mají pro Havajce magický, posvátný význam, něco jako zvláštní a vzácné léčivé bylinky pro Evropany, kteří věří v jejich sílu a schopnost uzdravovat. Nebylo tedy pochyb o tom, že ten, kdo sem tento balíček položil, ho sem přinesl s prosbou k bohu Lono, aby dárci dopřál děti, nebo dobrý, plnohodnotný sex, popř. pomohl vyléčit nějaký problém v oblasti pohlavních orgánů.
V katolických kostelích jsme zvyklí vidět hořící svíčky u obrazů či soch svatých, pugéty květin, visící růžence, děkovné destičky. Říkáme tomu lidová zbožnost nebo projevy lidové úcty ke svatým a k Bohu. Přitom i my křesťané si uvědomujeme, že to co má opravdu cenu, čím pravdivě uctíváme Boha a svaté, je to, co nosíme v srdci a jak se snažíme napodobovat jejich životy svým vlastním životem. Řečeno čistě teologicky – pouhé zapalování svící či přinášení květů a růženců nemá samo o sobě žádný význam, pokud náš život není reflexí toho, co je podstatou křesťanství – žít skutečně a naplno Evangelium. Ale nikdo to nezakazuje a nebrání tomu, nakonec i my sami se cítíme lépe v kostele plném květin či hořících svíček. Děláme to, protože kdesi v hloubi duše jsme přesvědčeni, že tato úcta má smysl a přispívá nějakým způsobem k tomu, že jsme vřelejšími, lepšími lidmi.
A tak jsem se pohledem na onu desetidolarovou bankovku zabalenou v hezkém květinovém balíčku potěšil. Opatrně jsem ji položil zpátky na místo a v duchu vyslovil prosbu – ať již bůh Lono existuje, nebo ne – aby bylo přání toho, kdo ho sem přinesl, splněno. A potěšil jsem se i z toho, že víra starých Havajců navzdory tolika vlivům moderní vědy a křesťanství ještě nadále existuje, že nevymřela.