foto: Notre Dame předtím
Psát o svátku Velikonoc nebo Vánoc, tj. o největších křesťanských svátcích, se mi zdá rok od roku stále těžší. Ano, i nadále se nabízí možnost přiblížit se k podstatě těchto svátků prostřednictvím oslav v katolické či protestantské církvi, tj. zajít do kostela, prožívat biblické texty a liturgické zpěvy, celou tu sváteční atmosféru umocněnou prostředím chrámu prosyceného kadidlem… Církev sama říká, že způsob, jakým si tyto svátky připomíná, je velice obohacující a inspirativní. Kdo slavívá Velikonoce podobně, jako já aktivní účastí na bohoslužbách ví, jak krásné, povznášející a bohaté na symboly křesťanské víry tyto svátky jsou. Ovšem jako pravidelnému účastníkovi velikonočních bohoslužeb mi neušlo, že rok od roku je zde aktivních věřících míň, že „duch doby“ návštěvě kostelů nefandí, tak jako nefandí ani potřebě lidí věnovat se ve svém volném čase duchovním záležitostem, pravidelným návštěvám bohoslužeb, řídit se ve svém životě radami Evangelia či odkazy a poselstvími Ježíše Krista…
Jiné skupiny lidí se o těchto svátcích těší z toho, že budou mít dny pracovního volna, že si prodlouží víkend, udělají si dovolenou a někam vycestují, těší se na odpočinek, na teplé paprsky jarního slunce, na zeleň probouzející se přírody atd. Ale ať již patříme k těm či oněm, všichni víme, že „jakési“ svátky Velikonoc existují, a každý z nás k nim má nějaký svůj vztah. Nám křesťanům by mělo záležet na tom, abychom ve světě, v němž se pohybujeme, šířili to, co je jejich podstatou. Jenže i to se mi zdá rok od roku těžší. Slavení těchto svátků totiž mnohdy připomíná spíše jakýsi lidový, někdy až pohádkově dětinský folklór než projev živé, seriózní a život motivující víry v Boha, ve vykoupení od hříchu a smrti. Naučili, „namemorovali“ jsme se jisté tradiční podání o podstatě naší víry.
Avšak ve světě, který je mnohokulturní, polyteistický, který prošel obdobím osvícenství, revoluce racionálního i empirického myšlení, jen velice těžko někomu vysvětlíte, jak se malý Ježíšek narodil “panence Marii”, či jak umučený a násilím poznamenaný Ježíš vstal třetího dne z hrobu zcela zdravý a za několik dnů na způsob kosmické lodi vystoupil do nebe. Naučili jsme se brát, resp. nenaučili jsme se nebrat vyjádření biblických evangelií jen jako bezduché reprodukování jakýchsi faktů. Ale že ta “fakta” byla podáním určité doby, určitého myšlení a že mají být hlavně jakýmisi živými symboly čehosi nesmírně závažného, životadárného, čehosi, co vyjadřuje naději na lepší, krásnější a plnohodnotnější život, co platilo nejen včera, ale platí i dnes a bude aktuální také zítra, tedy neustále, aniž bychom se u toho museli usmívat jako nad dětskými pohádkami, to jsme myslím v průběhu času moc nepochopili. A proto mi je tak zatěžko se nyní k tomu, čemu já říkám podstatné poselství, vyjadřovat, protože mi jednoduše chybí ta správná slova. Nechci jen bezmyšlenkovitě reprodukovat, nechci být profánní, ale nechci ani posuzovat či kritizovat ty, kteří křesťanským mýtům o slavení těchto svátků nevěří a vychutnávají si prostě jen volno a utíkají třeba do přírody. V jedněch i druhých je cosi dobrého, cosi pravdivého, ale u jedněch i druhých jako by chybělo to, čemu se říká “jiskra života”, to, co všemu dává smysl, co je odvěkým poselstvím podaným srozumitelným jazykem dnešní doby.
Narazil jsem na text Fulberta Steffenskyho, svého oblíbeného německého emeritního profesora teologie (byl manželem Dorothee Sölle). V textu z roku 2010 se v souvislosti se svátkem Velikonoc zamýšlí nad vzpomínkami Carlose Mesterse z Brazílie, významného představitele teologie osvobození v 70. a 80. letech minulého století. Cituji:
“Rád bych zmínil příběh, který je víc smutný než veselý a mluví spíše proti svátku Ježíšova vzkříšení než pro něj. Riskuji tím, že nebudu pochopen, a přesto o něm napíšu, protože v něm jde o to, že v některých životních situacích nám už nezbývá nic jiného než jen doufat a věřit, anebo prostě nedoufat a nevěřit. Je to příběh Theresiny, ženy z brazilské džungle. V její tváři ale rozpoznávám mnoho jiných tváří, které jsem za svého dlouhého života, neb jsem již starý, viděl: poznávám v ní starou, chorou ženu z Hamburku Altonu, která sedí ve své bídě s ostatními hladovějícími před televizí. Vidím v ní tváře prostitutek z donucení, kterých je v mé zemi mnoho, a vidím v ní i tváře miliónů dětí z chudých rodin, dětí sužovaných válkou a uprchlictvím. Theresině se narodilo děťátko. Mělo několik měsíců, neustále churavělo a jeho stav se zhoršoval. Vydala se tedy na dlouhou cestu za doktorem, ten ale její dítě nevyšetřil, protože Theresina byla chudá a neměla peníze ani na vyšetření ani na léky. A tak chodí z jedné nemocnice do druhé, ale protože je chudá, nemá žádné papíry a jiné potřebné dokumenty, ani tam jí neposkytli pomoc. Dítě pak bez pomoci umírá v jejím náručí. Jednoho dne vypráví Theresina svůj příběh s umírajícím dítětem řeholní sestře, která přišla k nim do osady jako misionářka. Řeholní sestra je dojatá a se slzami v očích se jí ptá: ‘Jak jen dokážete zvládnout tolik utrpení?’ A Theresina odpovídá: ‘Nevím, sestro. Jsme chudí a ničemu nerozumíme. To jediné, co je naším údělem na tomto světě, je utrpení.’ Když pak Theresina vidí, jak řeholnice dojatá jejím příběhem pláče, říká: ‘Nesmutněte, sestro, jednoho dne se všechno změní! Bůh pomůže takovým lidem, jako jsme my…’
Jednoho dne se všechno změní! ‘Smrt bude navždy poražena,’ říká prorok Izaiáš. ‘Bůh pomůže takovým lidem, jako jsme my’, říká Theresina. ‘Bůh smyje všechny naše slzy,’ píše se na jiném místě v Bibli. Otázku, co znamená vykoupení, nemůžu zodpovědět abstraktně. Kdybych odpověď neslyšel z úst maminky Theresiny, slova Bible by mne také nepřesvědčila. Tato žena ve své bolesti a ve své naději je i mou nadějí. Rozuměl bych tomu, kdyby raněna svým utrpením a bolestí řekla jen: ‘Takový je život, nedá se nic dělat, moje dítě je mrtvé.’ Ale ona to takhle neřekne, ona jde mnohem dál. Ve své naději jde až na samý konec: ‘Jednoho dne se vše změní. Bůh pomůže lidem, jako jsme my’ (volně přeloženo z textu Steffenskyho).
Přeji všem radostné a požehnané Velikonoce!