Ze všech katastrof, které letos postihly zeměkouli (a to nepočítám extrémní vedra, sucho a drastický nedostatek vody, které postihly Českou republiku, což, zopakuje-li se to i příští rok, bude opravdová katastrofa jak pro přírodu, tak pro lidi), mají dvě zvláštní podtón: v květnu zničila havajská sopka Kilauea v oblasti Leilani, poblíž Pahoy, část ostrova, které se říkalo Paradise, nebe. Již samotný název Leilani se skládá z výjimečných havajských slov: Lei = věneček krásných, voňavých květin, Lani = kousek ráje, nebe na zemi. Láva vyhnala z příbytků tisíce lidí, zničila kolem 700 domů a obrovské množství nejúrodnější půdy, kde se pěstovaly banány, papáje a jiné ovoce, jimiž bylo zásobováno celé havajské souostroví. V listopadu zase oheň a požáry kompletně zničily Malibu v Kalifornii, které bylo rovněž přirovnáváno k ráji. Oheň tu srovnal se zemí asi stovky domů a o život připravil 84 lidí, což je nejvyšší počet lidských obětí, jaký kdy v USA požár zaznamenal. (Tato statistika je ze dne 23. listopadu 2018, kdy bylo kromě jiného jěště pořád 563 nezvěstných osob, zničených 13.600 domů na ploše 62.000 hektarů) Onu přezdívku si vysloužilo z toho důvodu, že bylo postavené na kopci, kde vždy povívá poněkud chladnější větřík od Tichého oceánu, je tam ale zároveň teplo, nádherné výhledy a bezpečno, neboť většinu obyvatel představují známé a bohaté osobnosti, herci, zpěváci, umělci, kvůli nimž zde byla zavedena speciální bezpečnostní opatření. (Jen pro dokreslení dodávám, že jsem byl letos na Havaji právě v době, kdy zde zmíněná sopka Kilauea vybuchla, a z bezprostřední blízkosti zažil všechny hrůzy erupce. Na internetové stránce OŘÍKU jsou o této katastrofě dva mé texty. V osadě Malibu jsem byl před mnoha lety při jedné své návštěvě Kalifornie, když mne tam zavedla zvědavost, jak vypadají obydlí slavných lidí).
Anglický výraz paradise pro tato nyní lávou a ohněm zničená obydlí, krajinu a lidské životy jako by chtěl zdůraznit, že se zde žije krásně a blaze, jako v nebi. Člověk ani nemusí na „paradise“ nutně věřit. Každý si pod tím něco představuje, a i když se jedná jen o „hmotu“ – prostředí, způsob bydlení, stravování, kulturní vyžití atd., přece jen ta představa nějakým způsobem evokuje to, v co věří křesťané či příslušníci jiných náboženství. Pro křesťany platí: „Ani oko nevidělo, ani ucho neslyšelo, co Bůh připravil v nebi těm, kteří ho milují.“ V souvislosti s Vánocemi zase křesťané věří, že Bůh tak miloval svět, že nám poslal z nebe svého jediného syna.
Nebe. Co to ale ve skutečnosti je? Místo, úroveň života, anebo duševní stav? Od té doby, co existuje křesťanství, o tom diskutují teologové, avšak nic konkrétního, definitivního nevymysleli a neobjevili, pouze to tajuplné tvrzení, které nám všem předkládá Bible. Přesto je ale nebe pořád, napříč věky a generacemi, jakýmsi hnacím motorem, vizí a neustálou metou, po které všichni toužíme. Ony dvě zničené oblasti, o kterých se zmiňuji, nám spíše dokazují, že na této zemi, ať děláme, co děláme, paradise není a nebude. Země, tento vesmírný koráb, jak ji nazval Marek Orko Vácha ve své knize LOĎ, je se vším, co s sebou nese, v neustálém pohybu, v neustálé proměně, nic na ní nemá definitivní, trvalou, nepomíjející formu a hodnotu. A proto tedy i záležitosti, jimž se přisuzuje jistá nebeskost, se mohou ve zlomku vteřiny změnit v katastrofu, obrazně řečeno v peklo. Stačí si vzpomenout na další letošní katastrofu, kdy se v v krátké době z krásné sicilské přímořské krajiny stala země totálně zdevastovaná prudkým deštěm. Z malého potůčku se bleskově vzdula obrovská řeka, která smetla kromě jiného i dům s devíti lidskými životy.
Ježíš se narodil, abychom se my stali božími dětmi a našli příbytek v jeho nekonečně velkém a pro všechny dostačujícím nebeském domě
Ano, toto je svět, ve kterém žijeme. Nebyl jiný ani před sto, pěti sty či dvěma tisíci lety, kdy nám Bůh z nebe poslal svého jednorozeného syna. V nespočetných církevních modlitbách a zpěvech se tato skutečnost v průběhu let vždy znovu opakovala, tak jako i dnes, když v jedné modlitbě říkáme: „Bůh se stal člověkem, aby se člověk stal Bohem.“ Jinými slovy: Ježíš se narodil, abychom se my stali božími dětmi a našli příbytek v jeho nekonečně velkém a pro všechny dostačujícím nebeském domě. Ježíš se narodil jako to nejchudší dítě a již jako nemluvně musel na sobě zakusit úděl uprchlíka, když mu o život usiloval Herodes. Židé museli prchat do arabské země, aby si zachránili život. Jaký to paradox! A ta země jim poskytne azyl. Jako dítě zažil Ježíš tu největší bídu a jeho rodiče byli plni obav o svou bezpečnost a živobytí, plni strachu před dalšími perzekucemi. Jako dospělý mladý muž zažil nenávist, osočování, že se jen vydává za syna Božího, že nemá tu správnou víru jako jeho národ, že je samotář a jde proti proudu. Ta nenávist šla tak daleko, že ti, kteří mu vyčítali, že si nepočíná jako zbožný, starozákonní Žid, ho přinutili vytrpět týrání a zemřít krutou smrtí.
Ano, až tak daleko může zajít nenávist: nejdříve se někdo podezíravě ptá, jak je možné, že prostý syn tesaře si takto dovoluje mluvit, veřejně vystupovat, nato si z něho většina jinak smýšlejících dělá úšklebky a posmívá se mu, začne mu vyčítat, že jeho náboženství není jejich oficiálním náboženstvím, a když ani to nepomůže, obviní jej z velezrady a rouhání proti Bohu, vymyslí si důvody pro odsouzení. Nenávist se ze dne na den stupňuje, je stále radikálnější, extrémnější, až vyústí v justiční vraždu… Davová psychóza, populismus a extrémismus před 2000 lety odsoudí k smrti nevinného člověka
Přestože od této historie uplynuly již dva tisíce let, Ježíš stále žije, stále je vzorem a inspirátorem pro mnohé. Tehdy i dnes věříme, že nám přinesl nebe, protože nám přišel říci o Lásce, která je bez hranic a trvá neustále, bez přestání, a dává nám zbavit se jakéhokoliv strachu a odevzdat se cele Bohu, protože jen v něm je trvalý život, život radosti, život lásky ‑ život nebeský.
Přeji všem radostné, požehnané a nebesky krásné Vánoce!