„Jsem jen host na této zemi…“ to jsou slova slavné, starozákonní modlitby žalmů (Žalm 119,19). Křesťanství, respektujíc zákony místa, jazyka a kultury, vnímá lidský život jako cestu. Cestu, která má kdesi svůj začátek, poté nějaký čas trvá, na zemi sice jednou skončí, avšak v jiné dimenzi, kterou doposud neznáme, pokračuje dál.
Tato myšlenka mi přišla na mysl zcela spontánně během mé návštěvy přítele P. Roberta, když jsem spolu s ním navštívil hrob biskupa a kapucínského řeholníka arménského původu Cyrila Jana Zohrabian (1881-1972) v klášteře kapucínů v sicilském Palermu. Roberto mi něco málo o něm řekl, ale zbytek jsem se dozvěděl z životopisné knihy autora Giovanniho Spagnolo. Jeho kniha s titulem Cyril Jan Zohrabian – misionářem celý svůj život, vyšla minulý rok v italštině.
Na otázku, proč mne osud tohoto mnicha tak zaujal, si nedovedu jednoznačně odpovědět. Jsou věci mezi nebem a zemí, které nelze pochopit hned, možná až s odstupem času, a i to spíš intuitivně, než racionálně. Zamýšlím se tedy nad důvody mé fascinace a myšlenkám nechávám volný průběh. Život P. Cyrila mi kdesi v hloubi duše zřejmě připomenul některá fakta z mého života, zejména období pronásledování v době estébáckého komunismu, moji emigraci, jakož i následné uvědomění si různých věcí, pro život důležitých.
Z toho mála, co jsem se o P. Cyrilovi dozvěděl, je mi jasné, že v životě každého člověka hraje významnou roli jeho vnitřní naladění, nasměrování, jakoby jádro, ze kterého jako ze semene vyrůstá veliký strom. Pokud máme víru, myslím tím v Boha, víru ve smysl lidské existence, víru v to, že člověk není jen výplodem náhody, ale chtěnou a dobře vymyšlenou součástí, prvkem, který jako malinký kamínek zapadá do obrovské mozaiky, která pak vytváří ucelený a dokonalý obraz, tak už toto přesvědčení samo o sobě, automaticky formuje náš postoj ke všemu, co život servíruje.
Mnozí z našich předků a prapředků si prošli krutými životními osudy. Válka, bída a strach, komunismus, změny režimů, odlišné, někdy až protikladné filosofické či politické teorie, názory i praxe. Všichni jsme do určité míry „produkty“ své doby. I když jsme se narodili v míru a materiálních jistotách, jaké naši předci neznali, přesto ani my nejsme osvobozeni od odpovědnosti žít svůj život řádně a být dobrým příkladem pro jiné. Johann Wolfgang Goethe napsal: „Když se zamyslíme nad tím, kolik lidí jsme za život viděli, či měli možnost poznat, a když si přiznáme, jak málo jsme pro ně a oni pro nás znamenali, tak to není nic příjemného. Potkáváme člověka bohatého duchem, aniž bychom si s ním popovídali. Člověka vzdělaného, aniž bychom se od něho učili. Člověka milého, aniž bychom pro něho a jiné něco milého vykonali.“
A velký francouzský teolog a spisovatel Michel Quoist (1921-1997) dodal: „Člověk nepotřebuje mnoho zavazadel, aby se vydal na cestu životem. Stačí milovat.“
P. Cyril se narodil, vyrůstal a žil v době, která věru nebyla lehká. Narodil se v křesťanské rodině arménským rodičům Vartan a Sara ve městě Erzerum v Turecku, kde tehdy žily stovky let tisíce Arménů. V době, kdy Turecko ještě nebylo Tureckem s hranicemi, tak jak ho známe dnes. V jeho tehdejší východní části žily snad dva miliony křesťanských Arménů mezi muslimskými Turky. Bylo tam mnoho křesťanských kostelů a misionářů ze západní Evropy. Mezi nimi i kapucíni, pocházející ze sicilské provincie Palermo. Výchova a zbožnost rodiny a také jeho teta, řeholní sestra Theodora, to vše ho tehdy přivedlo k myšlence stát se řeholním knězem. Kněžské vysvěcení přijal v roce 1904. V této oblasti pak působil až do roku 1923. Když se po skončení první světové války začala měnit mapa Evropy a hranice států se posouvaly směrem k vítězným zemím, začalo mnoho muslimů utvářet radikálním způsobem Turecko. Jednou z agresivních taktik bylo vystěhování a žel i vyvražďování menšin, především pak křesťanských Arménů. Pro Cyrila Jana Zohrabian se stal život v zemi, ve které se narodil a vyrůstal, náhle bolestnou křížovou cestou. Turci nejdříve vyvraždili celou jeho rodinu, rodiče, tři bratry a sestru. Dva bratři, Arakiaal a Meghirditch byli ženatí a měli děti, sestra Margherita byla řeholnicí. Všichni, celkem padesát členů jeho širší rodiny, mezi kterými byla i zmíněná teta, řeholní sestra Theodora, byli zmasakrováni. Obzvlášť brutálně zavraždili jeho bratra Josefa, který byl rovněž knězem, a to ukřižováním dlouhými hřeby do země. Cyrila obvinili z absurdní velezrady a z podněcování boje křesťanů vůči muslimům.
Ani tehdy, ani dnes, nic nového pod sluncem. Autoritativní, diktátorské režimy vždy musí vyrukovat s argumenty lží totálním překrucováním historických faktů. Je to jejich jediná zbraň, jak si udržet moc. Svobodný, otevřený a pravdu hledající člověk je pro takové režimy absolutně nežádoucí. Je to nenáviděný nepřítel a při jeho likvidaci neexistují žádné morální zábrany. Žel, i v dnešní době jsme konfrontováni s takovými režimy. Nejviditelnějším odstrašujícím příkladem je putinovský režim, který brutálně likviduje opoziční politiky, posledním byl Alexej Navalnyj. Lidé, smýšlející jinak a mající odvahu proti jeho režimu vystoupit, mizí ve věznicích a nebo se prostě „vypaří“ ze světa. A pokřivenosti režimu napomáhá i mocná a mocenská ruská pravoslavná církev, Putinem zmanipulovaná, když slovy jejího nejvyššího duchovního Kyrilla označí válku na Ukrajině za válku svatou …
V rychle svolaném soudním procesu bez faktů a svědků P. Cyrila odsoudili na smrt bičováním. Přivázali ho na stůl a pětkrát 60ti šlehy biče ho bili dva chlapi do nohou a chodidel. Jiní dva mu ucpávali ústa, aby neslyšeli jeho zoufalý řev. Když pak omdlel, v domnění, že je mrtvý, vyhodili ho ven. Někdo mu poskytl první pomoc, záhy byl ale vyhoštěn z Turecka do Řecka. Do smrti pak nosil na svém těle stigmata mučení. Chodidla měl zdeformovaná, při chůzi problémy, pomáhat si musel podpůrnou hůlkou. Zmrzačili jeho tělo, ale ne jeho ducha. Brzy na to, už jako emigrant v nové zemi, se otřásl z hrůz mučení. Uvědomil si, že jeho osud nebyl ani zdaleka jediný. Týrání, pronásledování či vyhoštění zažily na svém těle tisíce jiných. Ti měli alespoň štěstí, že si zachránili holý život. Dnes už totiž víme, že bestiální pronásledování křesťanských Arménů v Turecku vešlo do dějin jako hrůzostrašná genocida, při které bylo vyvražděno na 1,5 milionů Arménů. A i když nynější turecká vláda Recepa T. Erdogana slovo genocida neuznává, nic to nemění na faktu, kterého se tehdy dopustili jejich předci ve zběsilé nenávisti vůči křesťanským Arménům.
Pro arménské uprchlíky v Řecku byl P. Cyril požehnáním. V zoufalé situaci, kdy mnozí přišli o nejbližší příbuzné, veškerý majetek a ocitli se bez základních prostředků na zcela jiném, cizím území, byla jeho přítomnost neuvěřitelnou posilou a povzbuzením. On, který sdílel do poslední tečky jejich osud, přišel o příbuzné i domov, měl přesto všechno jiskru naděje a radosti v očích, srdce plné útěchy a lásky, po ruce vždy slova povzbuzení a odvahy, se tak najednou stal majákem na břehu rozbouřeného, zběsilého světa. Lze si jen těžko představit, jestli by se stal pro všechny ty chudé a bezradné bezdomovce tím štědrým dárcem duchovní pomoci a péče, kdyby si sám neprošel tím vším utrpením, jako oni. Ačkoliv postavou velice malý, mučením pochroumaným tělem, stal se mocným obrem. Musel mít v sobě cosi nadlidského, co ho tak radikálně odlišovalo od jiných a přes tolikeré utrpení dělalo duchovně silným.
Jeho křesťansko-misionářský duch, plný nové vynalézavosti, se brzy projevil i v exilové činnosti. Pořádal bohoslužby a velká setkání pro arménské uprchlíky, kterých se zúčastňovali i mnozí Řekové, neboť v něm viděli autentickou, přitažlivou bytost. Řekové, jak známo, jsou křesťané, ale východního pravoslavného vyznání. Proto se časem P. Cyril stal terčem útoků řeckých pravoslavných biskupů, kteří se báli, že jejich věřící přetáhne do tzv. západního římského křesťanství. Dlouhá léta byl trpěn, protože jeho charismatická osobnost a množství aktivit pro dobro a práva uprchlíků jim bránila vůči němu vystoupit. Navíc se o něm vědělo, že rezignoval na nabídku papeže vysvětit ho na biskupa pro arménské uprchlíky, protože předvídal, že by se tou nominací mohl stát ještě větším terčem pro řeckou pravoslavnou církev. Když ale po jeho několikaleté činnosti v Řecku přišli jeho přičiněním kapucíni ze Sicílie do Řecka, aby tam založili novou misi, byl z taktických i diplomatických důvodů papežem z Řecka stažen a v roce 1940 jmenován biskupem východního obřadu na území Al Jazeera celého, tehdy křesťanského území Sýrie, mezi řekami Eufrat a Tigris. Nejen že se musel naučit arabský jazyk, ale byl poslán mezi křesťany obklopenými všeobecnou nenávistí muslimů. A navíc neměl žádné peníze. Lidé, kteří P. Cyrila dlouhá léta znali, při různých procesech připomínali, že jeho celoživotním sloganem, ať už působil kdekoliv, byla slova: „Sono un povero cappuccino.“ Jsem chudý kapucín. Své poslání vnímal jako výzvu k ekumenickému spolužití s muslimy. Když například zasáhla v roce 1941 silná průtrž mračen s devastujícími povodněmi město a oblast Dejr-ez-Zor, přijel P. Cyril jako první v čele konvoje nákladních aut s první pomoci pro postižené obyvatelstvo. Ve vozech byly veškeré zásoby jeho biskupství. Při předávaní těchto zásob jen stroze řekl: „Pomoc našeho křesťanského společenství pro naše muslimské bratry.“
Z dnešního pohledu se zdá až nepochopitelné, že v oblasti, kde P. Cyril kdysi ve čtyřicátých až padesátých letech minulého století působil, byli křesťané. Přitom je to historicky jedna z nejstarších křesťanských oblastí vůbec. Všichni máme dnes před očima Sýrii, zdevastovanou občanskou válkou, nepřetržitě se vlekoucí od roku 2011. Tehdy povstaly různé ozbrojené skupiny proti armádnímu vojsku prezidenta Baššár al-Asada, a dodnes tyto skupiny bojují i mezi sebou. Válkou postižené jsou právě východní částí Sýrie, kde žili většinou křesťané. Zničený byl i největší křesťanský chrám ve městě Aleppo a většina křesťanů z této oblasti, neustále drcenou vojenskými konflikty, již emigrovala.
Činnost křesťanského, velice angažujícího se biskupa na území, kde většinu obyvatelstva tvoří muslimové, byla od samého začátku pod speciálním drobnohledem. Jeho popularita se šířila přes hranice světa křesťanů na území světa muslimů asi tak, jako když vítr věje z jedné i z druhé strany. Nebylo možné ji nevnímat, zastavit, či ignorovat. A tak ve snaze jeho aktivity zabrzdit, hledali aktéři světa muslimského vždy nějaké důvody, jak zvěsti o jeho aktivitách utlumit. Není tedy divu, že jednou z charakteristik jeho činnosti byly časté obžaloby a vězení za to, že prý porušuje muslimské zákony. Celý život si psal deník a před svou smrtí odevzdal tři svazky tlustě popsaných Pamětí. V nich si vzpomíná na nesčetná setkání s konkrétními lidmi, včetně jejich jmen. Mnohé vzpomínky jsou smutné, jiné vypovídají o radostných událostech. Když se na sklonku jeho života, kdy byl veřejností uctíván jako svatý muž, někdo dostal do jeho blízkosti a chtěl z jeho úst slyšet nějakou tu vzpomínku, tak se jen pousmál a řekl: „Vše je v mých Pamětech, které vyšly tiskem. Teď jsem už jen stará ruina. Procestoval jsem snad celý svět. Čtyřikrát jsem byl ve vězení, odsouzený na smrt, dvakrát vyhoštěný…“ Giovanni Spagnolo, který o něm knihu napsal, na závěr píše: „Ten, kdo měl možnost se s ním setkat, měl také příležitost pochopit, jak to myslel Tomasso da Celano (1190-1260), spolubratr svatého Františka z Assisi, když o něm napsal životopis, ve kterém kromě jiného píše: „Kdekoliv se František nacházel, i když to bylo uprostřed zástupu lidí, kteří si ho přáli vidět, slyšet, nebo se ho alespoň dotknout, se neustále jen v duchu modlil, aniž by si toho někdo všiml.“ Cyril Jan Zohrabian nebyl člověkem, který by se hodně modlil. Byl spíše žijící modlitbou. Konec konců, jednou z vět, kterou celý život stále opakoval, je: „To, co má smysl, je modlitba.“
Zde bych měl skončit
Dovolím si ale poukázat ještě na jednu zajímavost ze života P. Cyrila. Možná je to monologická odpověď pro mne samého, protože na začátku říkám, že nedokážu rychle a jednoznačně popsat, proč mě nečekané a neplánované „setkání“ s tímto člověkem během mého letošního pobytu na Sicílii tak silně oslovilo. Kdoví, možná se tento monolog stane dialogem, do kterého vstoupí někdo z vás, kdo bude tyto mé řádky číst. Nic není náhoda.
Po třinácti letech náročné biskupské práce v arabském světě, v roce 1953, se udála zajímavá, ale z pohledu pohnutého života P. Cyrila, vlastně zcela obyčejná věc.
Byl odsouzený na měsíc vězení a pokutu 500 syrských lír a dalších 500 lir na soudní výlohy syrských soudců za to, že prý nerespektuje jejich zákony a v křesťanských školách svého ordinariátu nechce přizpůsobit jejich nařízení řádu křesťanských škol. Po pobytu ve vězení byl povolaný na měsíc do Itálie, aby se tam zotavil jak z útrap vězení, tak z celého náročného života, bylo mu tehdy 71 let. Vedení církve v Římě si ale uvědomilo, že tvrdé podmínky v arabském světě už nejsou pro něho a papež Pius XII. ho jmenoval patriarchálním vizitátorem všech arménských uprchlíků žijících v různých zemích Jižní Ameriky. P. Cyril tuto funkci přijal. Ve věku, kdy je většina lidí již v důchodu, se vydal na téměř roční cestu po zemích Jižní Ameriky, aby tam navštěvoval bývalé arménské uprchlíky, kterým se podařilo včas utéct před tureckou genocidou. Navštěvoval komunity Arménů v Argentině, Brazílii, Uruguayi a všude se setkával s obrovským nadšením. K velice dojemnému setkání došlo v Brazílii, když k němu přišla téměř 90ti letá žena, aby mu sdělila, že byla přítelkyní jeho matky. Z výpovědí této ženy ihned pochopil, že mluví pravdu, protože vypovídala o věcech, které by cizí člověk nikdy nemohl znát…
Zamýšlením se nad životem P. Cyrila v kontextu jeho životopisu a zároveň v kontextu tehdejší a dnešní doby, jakož i v kontextu křesťanského poslání, se mi nakonec vynořil nádherný obraz. Asi tak, jako když jedu autem v husté mlze, vidím jen kousek silnice před sebou a najednou, po vypaření mlhy se přede mnou objeví nádherná přírodní scenérie. Setkání s tímto mne doposud neznámým člověkem, mi odhalilo starověkou pravdu.
Na zemi jsem jen cizinec. Nikdo z nás si nevybral ani místo, ani rodiče, ani krajinu, ani politický systém. Narodil jsem se a jsem zde. Ale to, že jsem se narodil, není náhoda. Je to obrovský proces. Neuvěřitelný. Obdivuhodný. A je to zázrak. I když nad tím většinou nepřemýšlím a beru to jako samozřejmost. Ale ve chvíli, kdy si uvědomím, že můj život smysl má a že bych ho měl žít tak, aby byl smyslem a příkladem i pro jiné, teprve tehdy dostává můj život zcela jinou, novou duchovní dimenzi. Stávám se „misionářem“. A není hezčího poslání než poslání lásky. Bez lásky není ani život, ani mír. Žít bez lásky žádný smysl nedává …
Petr Žaloudek, začátek července 2024, po návštěvě Sicílie