Na jednom místě v Evangeliu je řeč o věrnosti a poctivosti v malém, jako předpokladu k věrnosti a poctivosti ve věcech velkých: „Kdo je věrný v malém, je věrný i ve velkém; kdo je nepoctivý v malém, je nepoctivý i ve velkém.“ (Lk 16, 10)
Těmito slovy je vyjádřena zásada, že člověk se nestane velkým znenadání jakoby mávnutím kouzelného proutku, v momentu, kdy něco velkého či výjimečného udělá, ale velikost je důsledek procesu vnitřního růstu. V každé sebemenší situaci, kdy bere vážně své člověčenství a životní výzvy úměrné stupni věku, poznání a svědomí, přijímá lidská bytost vše jako šanci a pomalu spěje k velikosti. Tak, jako dozrává na stromě ovoce v lahodný a výživný plod.
Ta věta z Evangelia mi přišla na mysl při poslechu relace o příběhu herečky Dorothey Neff (1903-1986) a její přítelkyně, divadelní krejčí kostýmů Lilly Wolff (1896-1983). První byla árijského původu, druhá židovka.
Dvě ženy na začátku 2. světové války k sobě cítily náklonnost, ale navenek ji nesměly dát najevo. Jednak proto, že homosexualita byla trestná a v Rakousku platil až do roku 1971 zákon o zákazu soužití homosexuálních párů a také proto, že od roku 1941 platil zákaz uzavírání přátelství mezi árijskými a židovskými občany. Navíc byli Židé od roku 1941 určeni k deportaci. Z jejich bytů ve všech vídeňských okresech byli vystěhováni do bytů jiných židovských rodin, bydlících ve druhém okresu. Zde čekali pod ostrým dohledem gestapa na deportaci do koncentračních táborů v Polsku či Bělorusku. Přes den se mohli pohybovat po městě kvůli práci a obstarávání živobytí, večer se ale museli vrátit na určené adresy. Dokud to ještě šlo, zdržovala se Lilly Wolff během dne u své přítelkyně Dorothey, bydlící v prvním vídeňském okresu v ulici Annagasse 8 a večer se vracela do přiděleného třípokojového bytu manželů Blumových v Ferdinandgasse 4, ve kterém se spolu s ní tísnilo osm lidí.
Když ale začaly deportace a Židé hromadně odcházeli na tzv. “práce do jiných zemí“, řekla Dorothea jednoho říjnového dne Lilly: „Už se tam nevracej, zůstaneš u mně a budeš se zde skrývat tak dlouho, jak to jen bude možné.“ Oficiálně nikdo nevěděl, kam a na jak dlouho odcházejí, s sebou si mohli vzít maximálně jeden 20ti kilogramový kufr. O několik dnů poté, šla Dorothea speciálně nalíčená a oblečená tak, aby ji nikdo nepoznal, do Ferdinandgasse a opatrně se vyptávala na rodinu, u které bydlela Lilly. Dozvěděla se, že všichni byli deportováni a gestapáci prý u toho zuřili, neboť chyběla jedna osoba – Lilly. Dorothea dotyčným lidem sdělila, že jí kdosi řekl o sebevraždě jedné mladé ženy (pravděpodobně ze strachu před deportací), bydlící právě v tomto domě. Pak rychle odešla a už se tam nikdy nevrátila. Bylo jí jasné, že tím Lilly zachránila v hodině dvanácté.
Přesto ale nastalo pro obě ženy nesmírně těžké období. Nikdo v domě, ve kterém Dorothea žila, nesměl ani jen tušit, že ve svém bytě skrývá Židovku.
Jídlo bylo na příděl, musela se s tím, co si sama mohla koupit za jídelní lístky pro jednu osobu, s Lilly rozdělit. Jelikož byla známou herečkou a divadlo ve Vídni fungovalo i za války, občas se k ní někdo ohlásil na návštěvu. V takových situacích bylo obzvlášť těžké a velmi riskantní Lilly ukrýt. Jakákoliv maličkost mohla způsobit podezření, že u ní někdo bydlí: ručník, nějaký oděv, nádobí, atd. Když se v roce 1941 rozhodla Lilly u sebe ukrýt, bylo to v období, kdy vedl Hitler vítězné tažení na všech frontách a předpoklad, že se jednou situace změní, nacizmus a válka skončí, byl téměř nepředstavitelný. Přesto se Dorothea rozhodla pro tento čin. S obrovským nasazením a nepředstavitelnými oběťmi a strachem se nakonec obě dočkaly konce války. Z „ponorkové situace“, kterou spolu musely přežít, však jejich vztah koncem války skončil. Dorothea si našla časem jinou přítelkyni, herečku Evu Zilcher (1920-1994), se kterou pak žila až do své smrti v roce 1986 a obě jsou pohřbené ve společném čestném hrobě města Vídeň na Centrálním hřbitově. Lilly se po krutých zkušenostech z pronásledovaní Židů rozhodla Rakousko opustit a usadila se v USA ve městě Dallas, v Texasu. Tam si otevřela módní krejčovství, stala se známou a do Rakouska se již nikdy nevrátila. Než obě ženy zemřely, natočili s nimi redaktoři jak rakouského rozhlasu, tak i v USA rozhovory. Z těchto rozhovorů čerpal také redakční tým rádia Ö1 v relaci „Liebe ist alles! Dorothea Neff – eine mutige Schauspielerin“ ze dne 25. května 2024. „Láska je vše. Dorothea Neff – odvážná herečka.“
Rád bych z těchto rozhovorů, které v relaci zazněly, citoval několik myšlenek, které byly aktuální nejen tehdy, za války, ale platí i dnes.
„Můj největší herecký výkon jsem nevydala v divadle, ale v době vlády nacistů“ – řekla krátce po nastolení míru 9. dubna 1945 Dorothea Neff.
Lilly Wolff, po mnoha letech emigrace, odpověděla americké novinářce:
„Co to obnáší, žít několik let v skrytosti? Je to neustálý strach z toho, že budete odhaleni a odsouzeni k smrti. Potřebovaly jsme mít silné nervy, abychom se dokázaly smířit s tím, co jsme měly k dispozici na přežití. Silné nervy, abychom dokázaly vzdorovat tlaku nacistické propagandy vůči Židům, kterou nás denně bombardovali vysíláním silných Hitlerových řečí. Na druhé straně jsme ale denně zažívaly nezištnost, věrnost, hluboké přátelství a lásku, která nás spolu držela. Dorothea věděla, jak hrozně trpím a svým hereckým nadáním a napodobováním hlasů mi neustále přibližovala rozhovory s různými lidmi, abych tak měla alespoň nějakou představu o tom, co se děje venku ve městě a na ulici, kam jsem nemohla jít. Její přátelství a něžná péče mi dávaly sílu k přežití. Všechnu tu hrůzu jsem byla schopná přežít jen proto, že jsem nebyla sama. Můj kříž a bolest jsem nenesla sama. Ona byla se mnou. Jedna druhou jsme potřebovaly, spolu jsme hladověly, spolu jsme se třásly, když jsme v zimě neměly čím topit“ – řekla po mnoha letech Lilly, neuvědomujíc si, že tím jaksi navázala na slova Dorothey, která byla vyslovena mnoho let předtím a na zcela jiném místě.
S čím ale žádná z nich na samém začátku nepočítala a co se, bohužel, přihodilo, že Lilly dvakrát těžce onemocněla. V prvním případě ji zachránil jeden student medicíny bydlící o dvě patra výš, ve druhém případě musela jít kvůli bolestem a nádoru v prsu na operaci. V případě operace ji zachránil starý osobní průkaz Dorothey. Když jí bylo 22 let, vdala se a její jméno se změnilo na Dorothea Schmid. Její manžel ale ještě v témže roce zemřel. S tímto starým falešným dokladem přišla s Lilly do nemocnice, kde jí lékaři nádor odstranili, naštěstí nebyl zhoubný. Jakým napětím a strachem si přitom musely obě projít, nelze ani slovy popsat. Naštěstí to už bylo těsně před koncem války, kdy nemocnice byly plné zraněných lidí po bombardování a jiných neštěstí a na podvod nikdo nepřišel.
Zastavím se ale na chvíli u prvního případu onemocnění. Udála se totiž zcela nevšední, obdivuhodná věc. V důsledku podvýživy, nedostatku stravy, vitamínů a neustálého psychického tlaku ze strachu, trpěla Lilly stoupajícími bolestmi břicha, nevolnostmi a slabostí. Přesnou diagnózu nebylo možné určit, protože nemohla jít do nemocnice ani k lékaři. O dvě patra výš bydlel tehdy mladý, 23 letý student medicíny, Erwin Ringel (1921-1994). Tehdy zcela neznámý člověk, ze kterého se později stal, po Sigmundu Freudovi a Viktorovi Franklovi, třetí, dnes nejznámější rakouský psychiatr. Do všeobecného povědomí se zapsal publikacemi o sebevraždě, založil také první institut na světě zabývající se otázkami prevence sebevražd. Napsal několik knih a věnoval se přednáškové činnosti. V době, kdy byla Lilly zmítána bolestmi kvůli – dnes bychom asi řekli chudokrevnosti – byl Ringel studentem medicíny a jak sám kdysi řekl, tehdy ještě nevěděl, že psychiatrie se stane jeho celoživotním oborem. Dorothea, nešťastná a bezradná, co dělat a jak pomoct Lilly, v momentu bezradnosti, koho požádat o pomoc, zazvonila na byt Erwina Ringla.
Nechme teď promluvit Erwina Ringla, jak on tento moment popsal v epilogu knihy o Dorothee Neff, od autora jejího životopisu Petra Kunze, která vyšla v roce 1983:
„Jednoho významného dne stála paní Neff před mým bytem a zeptala se: `Ringel, umíte píchat injekce? Nebyl jsem sice ještě hotový se svým studiem medicíny, ale měl jsem již za sebou mnoho praxe v Rudolfspital, takže jsem bez váhaní odpověděl kladně. Od toho momentu jsem měl možnost dávat Lilly Wolff injekce, které znamenaly v její anemii jedinou možnou záchranu.“`
Mladého, 23 letého Erwina Ringla poznamenaly tehdejší každodenní návštěvy u Lilly Wolff na celý život. „Tím, že jsem měl možnost se setkávat denně s Lilly Wolff, stal jsem se automaticky a neplánovaně důvěrným člověkem v její těžké situaci. Byly to mé první hodiny psychoterapie, které jsem musel zvládnout, aniž bych tehdy tušil, co vlastně psychoterapie je a že se stane mou celoživotní náplní.“
V relaci zazněl i rozhovor s autorem životopisu o Dorothee Neff, Petrem Kunzem. Na otázku redaktora, jak vnímal zoufalý čin Dorothey Neff, když v bezradnosti zazvonila na dveře bytu zcela neznámého Erwina Ringla, když nemohla ani jen tušit, jestli mu může důvěřovat, řekl: „V dobách diktatury fungují mezilidské vztahy jinak než ve svobodných časech. Na jedné straně jsou lidé nesmírně opatrní, co komu a kde říkají, na druhé straně v takových dobách rozpolcenosti společnosti fungují „antény“ lidí jinak. Lidé intuitivně sami spontánně vycítí, komu mohou, či nemohou důvěřovat.“
Tato slova mi připomněla situaci Skryté církve z dob estbácko-komunistického Československa. Po tolika letech i já dnes tvrdím, že to, co jsem v době Skryté církve zažil, patří mezi nejsilnější momenty celého mého života. Denně jsme žili ve strachu a obavách, co se stane, když nás odhalí při slavení tajné Eucharistie v nějakém bytě, či při nějaké teologické přednášce, nebo při promítání filmu s náboženskou tématikou v bytě v paneláku, kde bylo často přítomných i třicet či více lidí, nebo při pašování náboženské literatury přes hory polsko-slovenských hranic. Strach byl všudypřítomný. Přesto ale, to vzájemné spolucítění, vědomí, že táhneme za jeden provaz, že se můžeme jeden na druhého spolehnout, bylo tak silné a mocné, tak duchaplné a inspirující, že dodnes mám právě na toto období mého života ty nejhezčí celoživotní vzpomínky, plné radosti a vděčnosti…
Dorothea Neff a Erwin Ringel nikdy neudělali z těchto činů žádnou reklamu. Ani jeden, ani druhý nedostali za tuto činnost nikdy žádné výhody nebo odměnu. Dostali ale určitou cenu, kterou je obdarován člověk, znající sám sebe, konající dle svého svědomí a pokorně i nezištně slouží těm, kteří jsou na jeho pomoc odkázáni. Tou cenou je bohatství a růst vlastní duše.
Na konci tohoto příběhu se dostávám k tomu, o čem píšu na začátku: Ten, kdo je věrný v malém, tomu lze svěřit i velké věci.
Mottem známé německo-rakouské herečky Dorothy Neff bylo: „Žít svůj život anständig – poctivě – gut – dobře a liebend – milujíc.“
Dorothea Neff zemřela v roce 1986 ve věku 83 let. Město Vídeň ji darovalo Ehrengrab. Na jejím pomníku stojí věta známá ze židovství: „Kdo zachrání jeden život, jako by zachránil celý svět.“
Z Erwina Ringla se stal světoznámý psychiatr. O tom, co kdysi dělal za války, riskujíc svůj vlastní život, když tajně navštěvoval Židovku Lilly Wolff, dával ji injekce, dlouze s ní promlouval a naslouchal jí, nikdy na veřejnosti nemluvil. Známým se stal tím, že se věnoval výzkumu a prevenci sebevraždy. Do širokého, všeobecného povědomí se ale dostal hlavně svou knihou z roku 1984 „Österreichische Seele“ – Rakouská duše, ve které fundovaným, psychoterapeutickým způsobem připomíná Rakušanům, že za druhé světové války nebyli jen oběťmi nacizmu, jak se to celá léta, dlouho po skončení války v Rakousku vykládalo, ale že byli také spoluaktéry a za to by si měli řádně vstoupit do svědomí a snažit se o nápravu společnosti. Když kniha vyšla, vyvolala obrovskou nevoli jak z řad mnoha Rakušanů, tak některých médií. Byl označován za „Nestbeschmutzer“ – kadící do vlastního hnízda – jinými slovy hanící svůj vlastní národ. Dostával nesčetné vyhrůžky a hrozby smrti. Postupně ale tlak povolil, v nesčetných veřejných a mediálních debatách si Rakušané uvědomili, že Ringel má pravdu. Dnes patří tato publikace v Rakousku k jednomu z nejvýznamnějším děl celého dvacátého století a je i v seznamu povinné četby nejen pro studenty medicíny, ale i všeobecně.
A poslední věc, kterou si v této souvislosti uvědomuji je, že velkým se člověk nerodí. Velkým se stává. Na základě toho, jak žije, jak pozitivně ovlivňuje společnost a jde příkladem pro další generace.
Když bylo třeba, hlásil se Erwin Ringel ke křesťanství v mládežnické organizaci ve Vídni, za co ho již jako mladého studenta měli ve svém hledáčku nacisté. Ten duchovní ideál mu ale stál za to, neboť ho naučil pojmenovávat věci správným jménem, například Hitler byl pro něj morální ruinou a vyvrhelem. A když znovu bylo třeba, šel poskytovat pomoc Lilly Wolff, což jej mohlo stát život. Přežil. A přežil nejen fyzicky, jeho duše v těchto momentech rostla a stala se z něj časem osobnost. Nejen vzdělanostně, ale i duchovně. A tak je to v životě každého z nás. Když na úrovni svého poznání a věku se snažíme přijímat věci, jakkoliv malé či banální a zodpovědně se k nim postavit, stavíme si tím pomyslné schody, po nichž pak stoupáme k vyšším obzorům a horizontům. A to vše nás nejen obšťastňuje, ale poskytuje nám zároveň i rozhled a pomáhá utvářet názor.
To přeji všem, i sobě.
Petr Žaloudek, Vídeň, konec května 2024.
ZDROJ:
(https://oe1.orf.at/programm/20240525#757843/Liebe-ist-alles-Dorothea-Neff-eine-mutige-Schauspielerin
Rozhovory s Lilly Wolff natočila v USA americká novinářka zabývající se zločiny holocaustu a jsou uložené v United States holocaust memorial museum. Rozhovory s Dorotheou Neff natočilo ORF v roce 1977 a v roce 1980