Foto: www.gettyimages.com
„Tato zločinná a podlá válka, kterou vede putinovský fašismus našim jménem, to je výzva pro mé svědomí, pro všechny naděje mé osobnosti, pro všechno nejlepší, co ve mně je,“ psal Kušnir, známý ruský pianista, absolvent elitní Moskevské státní konzervatoře P. I. Čajkovského, své známé Olze Škrygunové. „V této válce hynou dva národy a je třeba ji co nejdříve zastavit,“ konstatoval. Očekával, že ho mohou buď proti jeho vůli odvést do armády nebo zavřít. Koncem letošního května se vyplnilo to druhé. Zadrželi ho příslušníci Federální služby bezpečnosti (FSB) a obvinili „z veřejných výzev k teroristické činnosti.“ Ve věznici zahájil nedávno tzv. suchou hladovku, tedy i bez příjmu tekutin. Pátý den jeho tělo nápor nevydrželo, zemřel ve věku 39 let 27. července…
(Převzato z LN, středa, 7. srpna 2024, str. 9)
Tamní opoziční radní Světlana Kaverzinová na platformě Telegram napsala, že Kušnira uctila květinami, ale že o jeho případu nic netušila a proto včas nepodnikla nic na jeho podporu. „Birobidžan je město, kde mezi disidenty nejsou žádné vazby. Nebylo komu to říct. Příbuzní se zjevně báli to zveřejnit. A ten člověk zůstal sám proti systému,“ napsala ruská politička, která zřejmě ve snaze vyhnout se postihu, sama sebe v záhlaví příspěvku označila za zahraniční agentku. Více na:
Podle nevládní organizace OVD Info, která monitoruje činnost ruských soudů a policie, je v zemi 144 milionového Ruska 1372 politických vězňů. Neoficiální číslo je ale o mnoho stovek, možná tisícovek, vyšší. Prvenství má však Bělorusko. Zde žije okolo 9 milionů občanů a po zmanipulovaných volbách v roce 2020 se stalo nejkrutější diktátorskou zemí světa. Oficiálních politických vězňů je zde na počet obyvatel zhruba šestnáctkrát víc, tedy kolem 1500. Političtí vězni, kteří se dostali buď výměnou na „Západ“ a nebo se jim podařilo včas zemi opustit, odhadují počet politických vězňů až na deset tisíc. A to nejsou do této statistiky započítáni tzv. „obyčejní“ lidé, kteří navenek proti režimu vůbec nebojovali. Například 63 letá bývalá účetní v kolchoze, Galina Derbišova, odsouzená na 20 let vězení za terorismus a podněcování ke státnímu převratu. Její „provinění“ je trestu absolutně nepřiměřené. Nechala u sebe přespat lidi, kteří podle šetření podpálili auto místního policisty. I dozorci ji prý proto shovívavě nazývají „naše babka teroristka“. Svobodu jí to však nevrátí. (Převzato a zkráceno z LN, středa, 7. srpna 2024, str. 9)
Nedávno byl celý svět svědkem „výměny“ vězňů, prý největší od dob tzv. studené války. Do USA a do Německa se vrátilo několik lidí, odsouzených putinovským režimem. Na jede straně političtí vězni, na druhé prokazatelní vrazi a zločinci. A když se jeden z vrahů, Vadim Krasikov, odpykávající si trest v Německu, objímal po příletu s Putinem, řekl jsem si, že jedna s…. se objímá s druhou s….
Nedokázal jsem v sobě potlačit emoce nad tak absurdní nehorázností! Kam až se Putin s jím porobenými lidmi vydal! Na cestu lží, lží a lží a stokrát nekonečně opakovaných lží, překrucování historie a vymýšlení si zcela nových, nepodložených faktů. A jestli se ta nová fakta o něco opírají, tak pouze o další lež. A ta lež má jen jediný cíl: udržet se u moci. Do těch svých lží se zamotal až tak hluboko, že z toho cesta ven už vůbec neexistuje. Bude jednou odhalen jen jako lhář a zločinec. Tak, jako kdysi Hitler. Německo bylo už v samých troskách, desítky milionů vyhaslých lidských životů napříč celou Evropou, Berlín téměř srovnán se zemí. Za jeho vlastním „barákem“, respektive bunkrem, už vybuchovaly bomby, ale on stále jen urputně lhal svým přívržencům i sobě o vizi Třetí říše… Jak se jen dějiny smutně a bolestně opakují!
A co my s tím vším? Co naše církev, do které patříme, naše křesťanství, ať již „pokrokové“, nebo „konzervativní“…? Nás se to netýká? Říkáme si to tak, že? Birobidžan, kde zemřel Pavel Kušnir, je přece tak strašně daleko, až kdesi na Sibiři u čínských hranic. A hranice Běloruska či Ukrajiny jsou přece od nás vzdáleny stovky kilometrů.
Bylo mi necelých 11 let, když vtrhli do ČSSR „sovětští“ Rusové. Dodnes si pamatuji na atmosféru doma v rodině, všude. Ten strach…! A také informace, o kterých se veřejně nepsalo, ani nemluvilo. Rodiče tajně poslouchali Hlas Ameriky, Svobodnou Evropu a Radio Vatikán. Už jako dítě jsem tyto informace nasával. Už jako dítě jsem tušil, v jak prolhaném režimu žijeme. Už jako dítě jsem věděl, kdo je Jan Palach a kdo Larisa Bogorazovová. Ani jeden, ani druhá, ani jiní, mezi něž patřily i stovky nespravedlivě odsouzených kněží, řeholnic a řeholníků se v dobách totality žádné rehabilitace nedočkali. Mnozí se jí nedočkali vůbec, protože se změny režimu nedožili. A i když se nové doby dožili, myslím, že na žádnou rehabilitaci ani nečekali. Snad jen doufali v určitou spravedlnost a věřili, že všechny zločiny, páchané komunisty, budou potrestány.
Člověk koná tak, jak cítí jeho srdce, jeho svědomí. Může sklonit hlavu a mlčet, dělat, že se ho to netýká. Ale jsou mezi námi i takoví, pro které je to málo. Ti mají silnou potřebu pozvednout svůj hlas i když vědí, že to, co bude následovat, nebude pro ně vůbec příjemné. V Bělorusku sedí ve vězení, kromě jiných nevinných, i Maryja Kalesnikavova, kterou chtěly úřady oficiálně vyhostit ze země. Odmítla odjet a roztrhala pas. Dostala 11 let žaláře.
Obdivuji všechny tyto lidi. Jsem za ně Pánu Bohu vděčný. A kdykoliv o nich slyším jakoukoliv útržkovitou zprávu, protože Putinův ani Lukašenkův režim ze strachu o svou moc téměř nic ven nepropustí, přicházejí mi na mysl Ježíšova slova: „Co prospěje člověku, když získá celý svět, ale ztratí svoji duši?“ (Mt 16, 24-27) Prosím, nezapomínejme na ně. Přijměme je do svého srdce. Rozmlouvejme tam s nimi, nechme se inspirovat jejich vírou v lepší svět, ale také jejich odvahou za nás všechny něco obětovat. Jsem přesvědčený, že není celý svět tak morálně zkorumpovaný a zmanipulovaný, jako je současné putinovské Rusko. Pevně věřím, že tak, jako si dnes řada z nás připomíná například Jana Palacha či Larisu Bogorazovovou, budou si jednoho dne i v novém, lepším Rusku s vděčností připomínat Alexeje Navalného, Pavla Kušnira, či mnohé jiné. A budou hrdí na to, jací velikáni v jejich zemi kdysi žili!
Petr Žaloudek, Vídeň, 8. 8. 2024
P.S.
V textu, uveřejněném v roce 2006 a publikovaném v knize „Síla lásky“ na straně 49, cituji paní Larisu Bogorazovovou, která v roce 1968 za pět vteřin manifestace na Rudém náměstí proti okupaci sovětských vojsk v ČSSR, dostala 4 roky vězení a nucených prací na Sibiři: „Těch pět vteřin 25. srpna 1968 na Rudém náměstí patří mezi nejkrásnější chvíle mého života. Už nikdy potom jsem nepocítila tak nádherný pocit svobody, jako právě tam“, řekla.