Foto: JRS Eurupe
Být jedním tělem a jednou duší, jak o tom mluví Bible v souvislosti s manželským párem a v alegorickém obraze o spojení Kristova ducha s působením církve, vždy bylo velikou výzvou. Není to vůbec jednoduché sladit dva lidi, dva odlišné názory v jeden. Někdy je nutné dělat kompromisy, jeden se v něčem podrobí druhému a druhý zase na oplátku ustoupí v něčem jiném tomu prvnímu. Ideál by ale vždy měl být čímsi posvátným, jakousi nejvyšší metou, cílem, motivací a také inspirací. To, co je totiž jednotné, nerozdělené, celistvé, to je také automaticky pevné, silné, neohrožené, přetrvávající. Proto se o takovou jednotu snaží nejenom politici různých stran, ale také filozofické směry, náboženství, svět duchovní se světem materiálním.
Nejmarkantněji se různorodost názorů dnešní doby projevuje v Evropě v pohledu na uprchlíky: Co s nimi? EU – zdá se – je tak rozdělena, na konci svých sil, jako snad nikdy od skončení II. světové války. Země “ Višegradského spolku“ (Česko, Slovensko, Maďarsko, Polsko) by nejraději vyřadili Řecko ze zemí „Schengenu“, vytvořili pevnou, neprodyšnou zeď mezi Řeckem a Macedónií, v uprchlících vidí jen „hordu muslimů“ kteří zde budou znásilňovat „naše“ ženy, „naši“ civilizaci, „naše“ náboženství a navíc sem importují nové nemoci… Dle mnoha západních politiků tímto „Vyšegrad“ de facto „vrazil kudlu do zad“ západní části EU, jak o tom referuje Hans Jörg Schmid 16. února na straně 3. deníku DIE PRESSE v článku „Der Plan B der Visegrád-Gruppe“. Země západní části EU naopak vyčítají bývalým státům „Ostblocku“ jejich vychytralost a kalkulaci v otázce čerpání peněz z fondů EU a zároveň neochotu „táhnout za jeden provaz“ v otázce solidarity, tolerance a rozdělování uprchlíků. (Viz článek ze dne 17. února v deníku DIE PRESSE na str. 17 o růstu ekonomiky České republiky za rok 2015 o 4,3 procent díky tomu, že Češi za uplynulý rok načerpali za rok 2015 doposuď největší částku peněz z EU z celkového období čerpání peněz od počátku vstupu do spoldečenství zemí EU. Viz také reakci prezidenta evropského parlamentu Martina Schulze po skončení zasedání představitelů zemí EU v Bruselu minulý týden, když řekl: „Rakousko se velice, velice dlouze angažovalo a přijalo mnoho utečenců. Minulý rok jich přišlo do Rakouska 90.000. A to, že dnes na Rakousko poukazují prstem právě ty země /kvůli tomu, že určilo horní limit přílivu uprchlíků/, které nebyly ochotny přijmout nikoho, to není korektní.“ ORF News, 18.2.2016.)
A zcela nejmarkantněji se odráží různorodost názorů v konfliktu mezi křesťanstvím, orientujícím se Evangeliem Ježíše Krista s názory politiků. Zřejmě jako „klasika“ vstoupí do historie výrok papeže Františka, který ve čtvrtek 17. února řekl před novináři na cestě z Mexika do Říma, na adresu amerického uchazeče o post presidenta Donalda Trumpa: „Člověk, který chce budovat zeď místo mostů není křesťanem. To není Evangelium.“
Jak sjednotit tyto a jiné, někdy tak protichůdné názory? Umění diplomacie a politiky vůbec, je hledání tzv. consensu – sjednocení názorů.
Křesťanství a každé jiné náboženství by nikdy nemělo jít v demokratickém systému proti tomu systému jako takovému, protože jednak je ten systém ze všech nejvíce humánní a jednak nemá náboženství ani mocenskou, ani politickou moc. Jeho priorota by vždy měla být v pozvedání ducha člověka k vyšším cílům, učit lidi morálce, respektu ke všemu stvoření, učit lidi konat skutky milosrdenství a motivovat jejich mysl k věcem duchovním.
Křesťanství vzniklo a stále se řídí tím, co řekl a jak žil Ježíš Kristus. Jeho učení bylo z hlediska politické, či vojenské moci vždy v mnoha směrech v rozporu. Stačí si jen vzpomenout na výroky: Chudé zde budete mít vždy, ale jsou situace, kdy je třeba mít raději Boha, než chudé…, nebo výroky o tom, že když nám někdo způsobí křivdu, bije nás a dělá nám bolest a zlo, tak ve jménu dobra mu máme odpustit a nastavit i druhou stranu tváře, ať nás i tam udeří…. anebo slova o tom, že se máme dělit se vším co máme v nadbytku s jinými…. či slova o tom, že se máme snažit nejdříve plnit vůli Bůží, konat skutky milosrdenství, myslet na nebeské království a až pak se starat o věci pozemské….
Ano, i teď, když se na nás valí davy lidí z cizích zemí, s jinou kulturou a jiným pohledem na život, když i nám se ztrácí půda pod nohama, pokuď jsme nadále ještě křesťané, tak bychom měli ve svém srdci následovat ty priorty, které z nás dělají lepší lidi: Co chceš, aby jiní konali tobě, konej nejdříve ty jim. I to jsou slova Ježiše Krista. Jestli se budeme chovat k uprchlíkům vlídně a přátelsky, jako k lidem v nouzi, tak dobro, které do nich investujeme, se nám stokrát vráti. Vrátí se k nám jako bumerang v podobě klidného srdce, pokojné mysli, čistého svědomí a vrátí se k nám v podobě pozdějších přátel a milých lidí, kteří nám budou vracet přesně to, co jsme my sami kdysi do nich investovali, vložili, jak jsme je přijali, či nepřijali, jak jsme se my sami k nim chovali, či nechovali.
Papeže Františka označují mnozí novináři na celém světě za největší osobnost roku. Podobně tomu bylo i v Čechách, když ho většina lidí označila za osobnost roku 2015. Jestli to většina z nás dělá proto, že si tohoto muže tak váží, ctí a obdivuje, proč tedy nekonáme tak, jak on koná a mluví a proč se neustále necháváme ovládat politiky typu českého prezidenta či slovenského premiéra, či jinými extrémně radikálními politiky, kterí vytváří jen atmosféru strachu, černého malování a xenofobie ? Nebo snad už vůbec nejsme křesťané?