Montaner, krajina prosecca
Rád bych se v této krátké úvaze zamyslel nad svou nedávnou cestou do severní Itálie. Obvykle si každý z nás z dovolené či služební cesty přináší hezké nebo nějak silné okamžiky. O těch pak mluvívá buď v kruhu svých přátel, anebo si je uchovává v paměti, kde zůstávají dlouhou dobu, někdy celá léta, zdrojem jeho vzpomínek.
Itálie je od doby mé emigrace, ke které došlo za komunismu, „mou vyvolenou zemí“. Jednak jsem studoval v Římě teologii v mezinárodním kolegiu studentů z celého světa, což samo o sobě byl obrovský zážitek, jednak jsem krátce po odchodu z komunistické země zažíval svobodnou, otevřenou, demokratickou společnost a konečně jsem si den co den uvědomoval, jak nádherná, nepopsatelně krásná věc to je, býti – žíti – v Itálii. V zemi kultury a umění, zemi, která je pro mě od té doby jedním obrovským souborem památek, nejen architektury, a všeobecně umění. Mám rád i tamní způsob života, gastronomii atd.
Při každém svém pobytu v Itálii, a byl jsem tam kromě několikaletého studijního pobytu opravdu mnohokrát, jsem zažíval množství silných okamžiků. Ale to, co letos přebilo všechny mé dřívější dojmy, zaskočilo nejenom mne, ale možná překvapí i vás, kdo budete číst tyto řádky. Tak jako obvykle jsem i tentokrát navštívil několik svých známých. Pro mne je cesta do jiné země tradičně spojena s návštěvou starých přátel či známých. Nedovedu si představit, že bych někam jel jen tak, aniž bych absolvoval pár milých setkání….
Paní Graziellu, dnes již 82 letou, znám asi 20 let. Když jsme se seznámili, byla již vdovou. Žije v malé horské vesničce Montaner u Rugola a Sarmede, blízko Vittoria Veneta, v oblasti, kde kdysi žil a působil slavný český malíř Štěpán Zavřel. Jelikož jsem ho znal, znám také lidi z této oblasti, kteří s ním bývali v přátelském kontaktu. Tento region býval ještě donedávna spíše chudší částí Itálie. Mnoho lidí se odsud vystěhovalo, anebo jezdilo za prací do západní části Itálie, do Piemontu (Turín) či oblastí Lombardie kolem Milána. I paní Graziella celý život spolu s manželem v Miláně pracovala, domů jezdívali jen na víkend. V samotném centru vesnice vlastnili hezký, skoro až romantický byt a za našetřené peníze si postavili na pozemku Grazielliných rodičů nádherný dům s velkou terasovitou zahradou. Přes týden pracovali jako úředníci, o víkendu se doma věnovali zahradě a zvelebovaní domu.
Měli dvě děti, které se v dospělosti rozhodly natrvalo zůstat v západní části severní Itálie. Když manžel paní Grazielly náhle zemřel na infarkt, ocitla se před zásadním rozhodnutím, zda má prodat všechen majetek ve Venetu a užívat penzi v malém bytě v Miláně, anebo naopak. Děti ji tlačily do první možnosti. Jelikož ale vycítila, že jim jde hlavně o peníze, a ne o ni samotnou, došlo ke striktnímu zmrazení jejich vztahů. Z úcty k památce svých rodičů, ale i pro silnou citovou vazbu ke kořenům svého bytí, se rozhodla zůstat doma. Po těch letech, co jsem ji opakovaně navštěvoval, mohu dosvědčit, jak vzácná je to bytost. Když ji potkáte, vůbec nemáte dojem, že je to již stará paní. Vypadá skvěle, vždy velice hezky upravená, nalíčená, dokonce i teď, když jsme se potkali, měla nalakované nehty. Přitom denně pracuje na zahradě, kde se jí rodí snad všecko, co v Itálii roste, ale má i velice decentně a krásně upravený jak ten velký dům, tak i romantický byt. Svou pílí a pracovitostí tak udržuje nejen vše kolem sebe, ale i sebe samu. „Kdybych to nedělala, tak bych už byla mrtvá. Já práci a pohyb potřebuji k životu,“ říká často s úsměvem. Měla očividnou radost ze setkání, ale z rozhovoru s ní jsem si uvědomil jednu věc – jak bolestně ji zasáhla covidová pandemie. Paní Graziella je totiž nejen aktivní „dělnice“, ale taky se angažuje společensky. Je členkou klubu seniorů, se kterými navštěvovala koncerty, výstavy, či restaurace, a také absolvovala autobusové zájezdy po Evropě. Byla s nimi snad ve všech evropských metropolích, vícekrát i v Praze. A najednou to skončilo… Všichni máme v živé paměti březen a duben 2020, záběry z Itálie, hlavně z její severní části, kde pandemie explodovala.
Paní Graziella evidentně pohnutým a zajíkavým hlasem říká: „Siamo stati traumatizzati – byli jsme traumatizováni – smrt nás žala jako kosa trávu. Masové pohřby bez rituálů, bez účasti příbuzných. V domovech důchodců umírala spousta seniorů. Najednou zde nebyli naši přátelé, se kterými jsem ještě donedávna podnikala různé akce…, ale i mladí si začali uvědomovat, jak kruté to je, když náhle zmizí z jejich života staří rodiče, sousedé, lidi, které ještě donedávna potkávali na ulici. Všechny nás to zaskočilo, šokovalo, paralyzovalo. Mnozí, kteří přežili, se z toho dodnes nevzpamatovali. Já jsem taky měla covid, ale nějak jsem to celkem bez větších problémů zvládla. Většina mých známých, s nimiž jsem byla v blízkém kontaktu, tu už ale není…“
Montaner, kostol sv. Pankráca
Pracoval jsem v nemocnici a byl jsem zvyklý poslouchat nářky lidí postižených rakovinou. Vyprávění paní Grazielly mne ale opravdu dosti zaskočilo, přestože mluvila klidně a vůbec ne s úmyslem lamentovat. Ta její věta – siamo stati traumatizzati – a opakovala ji mnohokrát – mi ale stále zní v hlavě. Možná to bylo dané atmosférou okamžiku. Setkání s ní se totiž uskutečnilo za nádherného počasí, v nádherné krajině, na dvorku jejího velkého domu. Vypadala skvěle a nikdo by o ní neřekl, že má 82 let. Těsně před mým příchodem se vrátila z procházky, kterou denně podnikne okolo svého velkého pozemku. Najednou jsem si i já uprostřed té skoro až romantické kulisy uvědomil, jak zdání klame. Někdy jsme tak uchváceni krásou přírody, kraje či země, kterou navštívíme, že máme pocit, jako bychom byli v ráji. Ale kdyby se opravdu jednalo o ráj, tak by to přece nemohl být ráj! Vybavuje se mi jedna scéna z Bible, kdy jsou apoštolové s Ježíšem na hoře Tábor. Je tam krásně, a učedníci mají dojem, že samo nebe sestoupilo na zem a že v jakémsi opojení vidí nebeské bytosti. Apoštolové si chtějí tento okamžik ponechat v mysli pro věčnou památku a jeden z nich dokonce říká Ježíšovi: „Pane, dobře je nám tu, zůstaňme zde, jestli chceš, postavíme pro všechny i pro tebe stany. Nikam už nechoďme.“ Ovšem Ježíšova odpověď byla zdrcující…
Ano, jsme lidé, je dobré vnímat krásu a dobro kolem sebe, ale zároveň nesmíme zapomínat, že jsou to jen „momentální“ pocity a že realita je většinou jiná. Zůstat nohama na zemi a hlavou v oblacích – v nebi – myslím, že to by mělo být mottem pro nás všechny.
Děkuji paní Graziello za Váš čas, Vaše myšlenky a v duchu Vás nadále zdravím a objímám!
Peter Žaloudek
Začátkem července 2023, Vídeň