„Co je to za otázku?“, řeknou si asi mnozí z Vás.“Vždyť je to zcela jasné, že krávy žerou trávu.“ A já bych se optal: „Jste si tím tak jistí?“.
Nedávno vysílal rakouský rozhlas Ö1 čtyřdílnou relaci s názvem: Alpine Visionen – Geschichte und Zukunft des Alpenraums, 24. 9. 2024, Radio Ö1, 9:05 Uhr. Alpské vize – historie a budoucnost alpské vysokohorské krajiny. V relaci zaznělo několik příběhů lidí, kteří se vydali cestou minulosti, aby se tak pokusili zachránit budoucnost. Předem hlásím, že nejsem ani členem, ani agitátorem strany Zelených, i když jejich program schvaluji. Jsem přesvědčený o tom, že pokud chceme, aby po nás byl život na této planetě pro naše děti i pro další generace možný, musíme neprodleně něco z našich návyků změnit. Neplýtvat, žít skromněji a v mnohem větším souladu s přírodou.
Tento text píši v Jižním Tyrolsku, v místě, které mám rád v každém ročním období. Minulou neděli jsem byl na mši v kostele v Meranu, kde v rámci Evangelia charizmatický kněz hovořil o prostém způsobu života. Jako příklad si zvolil příběh, který mu vyprávěl jeden jeho farník. Jak známo, za druhé světové války mnoho zemí spolupracovalo s Hitlerovým Německem. Tisíce vojáků z Německa, Rakouska či Jižního Tyrolska včetně otce zmíněného farníka, byli za války vojáky Wehrmachtu. Ke konci války však tito vojáci skončili v sovětském zajetí. A pokud přežili, strávili v zajetí mnoho let. Poslední přeživší rakouští vojáci se vrátili ze Sibiře domů až v roce 1955, po podepsání smlouvy se Sovětským svazem, který deset let po válce, konečně opustil východní okupovanou část Rakouska. I tento jihotyrolský voják, který sloužil za války Hitlerovu Německu, se vrátil domů až několik let po konci války. Zcela vychrtlý hladem, bledý a ve zuboženém stavu. Jen pomalu začal znovu žít a pracovat na statku zděděném po rodičích a založil si rodinu. Farník se rozpovídal o tom, jak skromně jeho otec až do své smrti žil. Celý život měl na první pohled vyhublou, štíhlou postavu, která ale byla díky fyzické práci pevná a vypracovaná. Všechno co jedl, jak se oblékal, jak žil, bylo velice skromné, až chudé. A když mu někdo radil, aby jedl více a lépe, že si to přeci může dovolit, odvětil: „Ve vězení v Rusku jsme neměli co jíst, většinou jen kousek chleba na celý den. Byla nám zima, ale přežili jsme. Ale to, co mi scházelo nejvíc, byla svoboda a vlídné slovo.“
A když ten charizmatický kněz své kázaní končil, dodal, že dle statistik, které jsou veřejně známé, více než 70 procent lidí světa trpí denně hladem a jen necelých 30 procent celosvětové populace, mezi než patříme i my zde v Evropě, má z čeho žít a jídla má dokonce nadbytek. A ten přebytek se ve všech ekonomicky bohatých zemích, jak známo, pak v tunách vyhazuje do odpadu.
Ale vraťme se k jihotyrolským krávám. Při poslechu relace mě docela silně zasáhl rozhovor s panem Alexandrem, majitelem 16 „vysokohorských“ krav v jedné osadě pod Reschenpass, v trojúhelníku mezi Švýcarskem a Rakouskem, na straně Jižního Tyrolska, dnes patřícího územně do Itálie. Řekl: „Naše krávy již léta žerou trávu, v zimě pak seno a občas lížou sůl. V těch vysokých polohách, ale vlastně všude, nemá tráva pro člověka žádnou hodnotu. Prostřednictvím krávy, která ji sežere a následně z ní vyprodukuje mléko, my pak z toho mléka uděláme sýr. Zároveň ale, se i ona sama časem stává naším zdrojem masa k obživě, a tak se kráva stala neoddělitelnou součástí člověka: my nemůžeme žít bez ní, ale ani ona bez nás. Je to symbióza.
Od okamžiku, kdy kravám do žrádla dáváme kukuřici, sešrotované obilí a z Jižní Ameriky dovezenou sóju, což je dnes v industrializovaném mlékárenském průmyslu běžné, ztrácí kráva kus své vlastní oprávněnosti k životu. (Doslova řekl: Sie hat ihre Existenzberechtigung verloren = pozbyla oprávnění k životu.) „To naše místní krávy nedostávají NIC z této ‚umělé‘ výživy.“Tato slova mi zazněla jako hlas poplašné sirény uprostřed noci. Stále ve mně rezonují. Protože jsem tuto relaci zaslechl zcela náhodou v době posledních příprav před mojí desetidenní cestou di Jižního Tyrolska a Benátska (v kraji kolem Vittorio Veneta), jsem si pak dle odkazu na zdroj relace vyhledal na internetu adresu toho sedláka s tím, že ho rozhodně chci navštívit.
A tak jsem se vydal do malé vesničky v horách a měl jsem štěstí. Našel jsem statek i s malou rodinnou prodejnou sýrů a štěstí jsem měl i v tom, že byli všichni právě doma. Pan Alexander s manželkou a také jeho matka. Žádný jiný turista ani místní člověk tam nebyl. Byl krásný den, všichni se mile usmívali a byli v dobré náladě. A tak jsme se dali do řeči. Začal jsem o poslechu relace v rakouském rádiu, která mi nejde z mysli a vyvolala moji touhu ho navštívit. Usmál se a řekl, že i on sám se divil, že až z Vídně chtějí o něm udělat relaci a zároveň přiznal, že právě toto rádio je i jeho oblíbené. (To je mimochodem zvláštní fenomén, který již léta pozoruji: Jižní Tyrolsko je od dob konce první světové války součást Itálie. Přesto se ale ve všech údolích, táhnoucích se od rakouských hranic po Bozen, Merano a Cortinu d’Ampezzo, dodnes mluví jen německy a lidé zde poslouchají rakouské rádio. Dokonce i v sousedním Švýcarsku mi mnozí Švýcaři již vícekrát řekli, že i pro ně je „rakouský Kultursender Ö1 nejoblíbenější stanicí ze všech.“)
Pan Alexandr mi potvrdil všechny informace z rádia, mě ale navíc zajímalo, jestli se dá v dnešní době vůbec přežít jen ze 16 krav. Znám statky, kde mají krav stovky a k tomu i stovky hektarů půdy, na kterých lidé pěstují onu kukuřici a ono obilí, aby ty krávy uživili a zároveň, aby i ti, kteří to vše obhospodařují, z toho mohli žít. Pan Alexandr mi odvětil, že když asi před 20 lety s tou myšlenkou přišel, to tehdy ještě jakž-takž šlo. Dnes, při narůstajících cenách, už ne. Brzy přišel tedy s nápadem, dělat z mléka, které mu jeho krávy nadojí, sýr a ten prodávat. Až do té doby prodával mléko mlékárnám. A tento nový způsob skvěle funguje. Sám teď vyrábí tři druhy sýrů: tvrdý, nejméně 2 roky zrající, poloměkký, který zraje půl roku a čerstvý, který se prodává po několika dnech. Než se tento „byznys“ rozjel, trvalo nějaký čas, než se dostal tzv. „nad vodu“. „Dnes už je to OK“, říká. „Sedláků, kteří mají krávy jako já, stále ještě není mnoho, a nejen fajnšmekři, ale i ostatní lidé zjistili, že chuť sýra z takového mléka je úplně jiná, než ta, na jakou jsou zvyklí z obchodů. Sýr je samozřejmě dražší.“ Pak mi s úsměvem vypráví různé historky zákazníků, kteří občas přijdou i zdaleka, koupit si jeho sýr. Nedávno ho oslovila jedna paní, která občas dělá výlety v této oblasti a již párkrát si jeho sýr koupila, zdali prý neuvažuje o výrobě jiných druhů sýru, kromě těch tří, které dělá. „Ne, nezvládli bychom každý den vymýšlet nové produkty, jak to dělají ve velkovýrobním mlékárenském průmyslu. Ale to, co děláme, to je opravdu dobrý a kvalitní sýr. Jsem totiž přesvědčený, že kvalita produktu souvisí ve své podstatě s tím, jak se přitom vede nám. A já chci, aby se nám při té práci vedlo dobře“, odpověděl jí. V duchu jsem si pomyslel: Tak tomuto říkám dobré a zdravé sebevědomí! Být si vědom toho, kdo jsem, co činím a že to, co dělám, je dobré! Tomu říkám síla!
Když přijde řeč na krávy, řekne, že mají Braunvieh (Parda alpina, Hnědý horský alpský skot), protože tento druh se v těchto podmínkách dokáže nejlépe adaptovat. O krávách mluví jako o členech rodiny, rozmlouvají s nimi a jména jim dávají podle toho, v jaké situaci přišly na svět. Teď zrovna mají malé telátko, které má srst na čele vyformovanou jakoby do tvaru květu a tak uvažují o tom, pojmenovat ho Blümchen neboli Kvítek.
Když si to vše, co jsem se právě dozvěděl, v duchu sumíruji, sám sebe se ptám: Neměl by tohle být cíl nás všech? Žít tak, abych mohl s čistým svědomím prohlásit, že žiji poctivě, dle svého svědomí a vím, že to, co dělám, je dobré?
V rozhovoru přišla řeč i na mě, na můj původ a na bývalé Československo. Mile mě překvapilo, když začal mluvit o Václavu Havlovi a o tom, jak svět zrovna dnes potřebuje takového člověka, ale nikde na obzoru žádný, jemu podobný, není. Žasl jsem, jak je pan Alexander informován o dění v politice a o historii. Slovo padlo i o volbách v Rakousku, kde vyhrála strana FPÖ a o celosvětovému trendu, volit pravicově populistické strany. Bez dlouhého vysvětlování nám bylo jasné, že jsme naladění na stejnou strunu a shodli jsme se, že vědecké výzkumy všude na světě, ale i zdravý selský rozum jasně potvrdily, že klimatické změny jsou způsobené člověkem. Že katastrofy budou přibývat a každým rokem budou mít silnější devastující následky. Že nadešel čas, aby lidstvo „hodilo zpátečku“ a začalo žít jinak. Ale přesto všechno opak je pravdou. Lidé, namísto toho, aby začali korigovat své myšlení a skutky, raději volí strany, které slibují hory-doly, modré z nebe, stoprocentní náhrady škod způsobených povodněmi či ohněm, a místo ověřených pravd, proklamují jen konspirační teorie. Očividně voličům těchto stran nedochází, že se ve slepé naději vydali na cestu do pekel.
Jak jsem se z vyprávění pana Alexandra dozvěděl, po skončení střední školy absolovoval studium na vysoké škole zemědělské ve Florencii, o hospodáření s půdou a zvířaty je odborně vzdělán a informován. Než ale začal pracovat na rodinném statku, podnikl další studijní a poznávací cestu do USA a jiných západoevropských zemí. Teprve pak se usadil doma a rozhodl se věnovat chovu krav čistě biologickým způsobem. Jinými slovy, jeho rozhodnutí bylo podložené nejen rodinnou tradicí, vzděláním a zkušenostmi ze světa, ale především srdcem.
Peter Žaloudek, Vídeň, 7. října 2024