Gela, kostol sv. Františka z Assisi z roku 1659, foto Peter Žaloudek
„Život má hodnotu, když se jen nepřežívá, ale vášnivě a intenzivně žije. Ať už je to prostřednictvím umění, literatury či angažováním se pro jiné lidi. Když žiji svůj život vědomě, musí mi být každý den jasné, že jednou skončí. Zároveň si uvědomuji, že jsou důležitější věci než je konzum, a že bych měla svým pobytem na zemi usnadňovat život jiným lidem.“
Tato téměř duchovní slova, zazněla nedávno v rádiu. Neříkal je žádný kněz či řeholník ani jiný duchovní. Řekla je americko-německá spisovatelka Andrea Scrima, narozená v roce 1960. Po absolvování School of Visual Arts v New Yorku a poté Hochschule der Künste v Berlíně, žije střídavě v obou těchto městech.
Až do roku 2003 se živila uměleckou, malířskou tvorbou, ke které se sporadicky stále vrací. Její hlavní činností je ale psaní a literatura. Napsala několik knih a množství esejí, publikuje v němčině i angličtině. Za své knihy i za umělecká díla obdržela mnoho mezinárodních cen. O její obsáhlé tvůrčí činnosti bohatě informuje Wikipedie. Rakouský rozhlas s ní uvedl hodinový rozhovor u příležitosti obdržení ceny města Graz – ceny Stadtschreiber (doslovný překlad je „městský písař“). Tuto cenu udělují některá města západní Evropy lidem vyznamenaným za jejich literární tvorbu. Cena zahrnuje stipendium na jednoroční pobyt, jakož i bezplatnou návštěvu místních muzeí či archivů. Města, která takové stipendium udělí, od těchto literátů „na oplátku“ očekávají nějakou formu zviditelnění hostitelského města v jejich publikační činnosti. Na prvním místě je to samozřejmě pocta, že takto významný umělec jejich město navštívil. Jedním z přínosů Andrey Scrima pro město Graz je, že pravidelně píše sloupky do novin vycházejících v Grazu, největšího štýrského a v Rakousku velice uznávaného deníku „Kleine Zeitung“.
Rozhovor s ní se točil hlavně kolem literatury. Z jejích úst ale zaznělo i několik, dle mého názoru, podnětných a k dění ve světě velice aktuálních myšlenek. Nemohu a nechci překládat celý hodinový rozhovor. Vybírám jen několik témat a doslovných citátů, které kvůli plynulosti textu propojuji zkráceným opisem zmíněného rozhovoru.
Začala tím, jak jí od raného dětství přitahovalo umění a jak už tenkrát věděla, že se mu chce věnovat a studovat ho. Zároveň ale obdivovala i literaturu, už jako dítě hodně četla. „Spisovatele krásných textů jsem přímo zbožňovala a když se dnes zpětně zamýšlím sama nad sebou, tak umění textotvorby je pro mne vrchol umění vůbec. Miluji literaturu, miluji schopnost spisovatelů umět se vžít do situací a geniálně je popsat. Nejsem nadaná na cizí jazyky, ty se musím pracně učit. Když jsem přišla studovat do Německa, musela jsem se naučit němčinu. Nebylo to lehké. Ale touha číst a porozumět textům velkých německých autorů v jejich originálním jazyku byla tak silná, že se němčina stala pro mne téměř rodným jazykem. A když jsem pak četla Thomase Bernharda (1931-1989) a Ingeborg Bachmann (1926-1973), do němčiny jsem se prostě zamilovala“.
(Tito dva patří mezi nejvýznamnější rakouské autory 20. století. Za jejich života byli sice často kritizování za to, že jsou „Nestbeschmutzer“ – že „kadí do vlastního hnízda“. V textech se prý vyjadřují až příliš kriticky na adresu rakouské společnosti. Dnešní nová generace Rakušanů a hlavně odborníků na literaturu jim však dává za pravdu. Odkrýváním těch nejvnitřnějších pochodů, odehrávajících se v hloubi duše, nastavují zrcadlo nejen Rakušanům, ale každému člověku, kterému záleží na tom, aby lépe poznal sám sebe. Pozn. Peter Ž.)
„Psát v době války v Berlíně, či zde v rakouském Grazu, tedy z míst, která jsou geograficky, historicky i časově tak blízko Ukrajiny, s vědomím, že vše co se tam dnes děje, se nějakým způsobem dotýká i nás, není z mého pohledu jednoduché. Jinými slovy: na jedné straně je u mne velice silné soucítění s trpícím lidmi, na druhé straně se ale ptám sama sebe, jestli má vůbec smysl, abych v této situaci „bezprostřednosti“ psala. Kdo bude číst mé texty? Má literatura a vůbec umění jako takové nějakou moc změnit věci k lepšímu? Zároveň si naléhavě uvědomuji skutečnost, že v zemích, kde vládla, či vládne diktatura, vždy měli a budou mít strach z umělců, hlavně ze spisovatelů. Zamykají je v celách žalářů, zabíjejí je… Pak se automaticky zamýšlím nad situací ve svobodných, demokratických zemích a ptám se, jestli nám ještě vůbec záleží na důležitosti kvalitního psaného slova a kvalitního umění. Jsme konfrontováni a zahlceni inflací obsahů, “news” všeho možného druhu, falešných, neověřených a konspiračních teorií. Jsme až po uši nebezpečně zaplaveni informacemi ze sociálních sítí. Připadá mi, že nás pohled nad obzory už vůbec nezajímá…
V mém okruhu přátel či kolegů už není téměř nikdo, kdo by ještě používal sociální média. Kdysi jsme si naivně mysleli, že se používání sociálních sítí stane dobrým nástrojem komunikace. Kolik jen lidí má dnes potřebu řvát do prázdna a chce být vyslyšeno! Často o tom mluvím s mým třiadvacetiletým synem a raduji se, že on a jeho generace již odmítá spolupodílet se na plácaní do větru a exibicionistickým zveřejňováním svých privátních údajů přes sociální média… Je to už nejméně 10 let, kdy se začala používat. Pamatuji si, když se zavedl Facebook, jak se jeden druhému po dlouhých „komunikacích“ najednou omlouval, že teď musí přerušit, protože musí jít na oběd, či na záchod. Teď se tomu smějeme, ale ono to tak opravdu bylo. Viděla jsem, jak se vytvářely doslova frontové linie, které se navzájem osočovaly tvrdými, emocemi zaslepenými protinázory. To, co mezi sebou lidé vedli, nebyl žádný dialog, ale každý předváděl jen sám sebe, jen tu svoji pozici. Co všechno se jen šířilo přes sociální média v době pandemie! Jeden byl radikálně pro používání respiračních roušek, jiný zásadně proti; jeden pro očkovaní, jiný proti. Empirické vědy a výzkum přestaly existovat. Jak jen ti lidé na sebe řvali, navzájem se osočovali, ach, to bylo strašné… Pandemie je za námi, ale extrémní polarizace, předvádění se, projekce, proklamace svých teorii, neschopnost naslouchat a vést dialog, mluvení naprázdno, jeden o voze a druhý o koze, zůstalo. A z toho se mi dělá špatně.“
Jako Američanka, si zároveň uvědomuje propojení myšlenek lidí, žijících v jiných zemích demokratického světa. Volby politických stran a činitelů jí nejsou lhostejné a neopomene komentovat ani blížící se volby amerického prezidenta, které mají dopad nejen na Američany, ale na celý, hlavně demokraticky svět.
„Již dlouho se zabývám fenoménem Trump. Myslím, že k tomuto fenoménu, všeobecně řečeno, se stavíme velice lehkovážně.“ V éteru rozhovoru se pak nesly úsměvné reakce novinářů a lidí nad téměř žonglérským vystupováním Donalda Trumpa, jeho komicky vypadajícím účesem, ale i nepochopitelná ležérnost, téměř ignorace společnosti vůči jeho arogantnímu osočování jiných. Přitom z rešerší všech seriózních amerických novin, ale i mnohých jiných médií je prokazatelně potvrzeno, že často lže. Na politických mítincích si vymýšlí nepravdivá, neověřená tvrzení, která jeho přívrženci „polykají“ jako ryby návnadu. Je dokonce pro ně pochoutkou a z věcných a pravdivých argumentů si dělají legraci. Jakoby se černé najednou stalo bílým a naopak. Mnohá, žel i solidní média, mu neustále věnují pozornost, dívají se na něj jako na herce-komika, který dovede lidi pobavit, a neuvědomují si, jak nebezpečně je tím ohrožena demokracie. „Naproti tomu se ale neustále pouštíme do debat o tom (hlavně v USA), zda je Biden ještě vůbec schopen být prezidentem, protože je už starý, nemocný a není ideálním kandidátem na tento úřad. Ano, i já souhlasím, že není ideálním kandidátem. Ale musíme se zamyslet nad tím, co je alternativa. Jsme až příliš zhýčkaní tím, že žijeme v míru a v demokratickém systému. Chci ale doufat, že neztratíme schopnost rozlišovat věci a uvědomíme si, že žít v demokracii není samozřejmost, že musíme začít něco dělat proto, abychom nejen my sami, ale i naši potomci nadále v demokracii žili.“
V závěru se ještě jednou vrátí k literatuře: „Nedělám si žádné iluze o tom, že umění má velký vliv na společnost. Roli, či poslání umění, bychom měli vnímat mnohem skromněji. Umění zde není proto, aby změnilo svět, ale aby vytvořilo vjem (vnímání reality, situace). A jestli pozitivně osloví alespoň jednoho jediného člověka, tak to stojí za to. Umění a literaturu jsem nikdy nevnímala jako zábavnou akci či reality show. Umění je tady proto, aby přivádělo lidi k zamyšlení, a ne pouze k dekorací stěn. A taky mne nezajímá, jaké lehké knihy jsou teď k mání na pultech knihkupectví, abych si je mohla vzít s sebou na dovolenou k moři. Zajímá mne, jestli se ještě publikují knihy, které člověka motivují k myšlení. Uns kommt das Denken abhanden – Z našeho života se myšlení vytratilo.“
Relace Gedanken, Myšlenky, Radio Ö1, Sonntag, 30. Juni 2024, 9:05 Uhr
Petr Žaloudek, Vídeň