Všichni to známe. Na dovolené, zejména při našich cestách do zahraničí, nás fascinují historické památky, krajina, jídlo a další různé maličkosti, odlišné od těch, které známe z domova, ze země kde žijeme. Každý z nás však obdivuje něco jiného. Někteří se vyloží na slunečnou pláž a azurové moře plus do bronzova opálená kůže jim bohatě stačí. Nic jiného nevyhledávají. Jiní si vezmou sebou bedekr a pečlivě odškrtávají památky, které právě spatřili. Další skupina navštěvuje muzea či restaurace s místními kulinářskými pochoutkami a mohli bychom zajisté v seznamu preferencí jednotlivých cestovatelů pokračovat.
Také rád cestuji. A vše z toho, co láká jiné návštěvníky, láká více méně i mne. Ale způsob mého cestování je trochu jiný. Cesty rád spojuji s návštěvou přátel či známých, žijících v zemi, kterou navštívím. Je pro mne zážitek, když v blízkosti těchto lidí mohu poznávat běžný všední den ve všech jeho barvách a maličkostech. Díky nim se setkávám s fakty a událostmi, kterých bych si jako běžný turista pravděpodobně nevšiml. S mým vzácným a věrným přítelem z dob teologických studií v 80-tých letech v Římě, Sicilanem a řeholním knězem P. Robertem, jsem měl již mnohokrát možnost nahlédnout do „nevšedních všedností“ Itálie. Letos mne velice silně oslovily příběhy konkrétních lidí nedávné sicilské minulosti, lidí, které nechala zavraždit sicilská mafie Cosa Nostra. Příběhy tak silné, že si je nemohu ponechat pro sebe. Životy těchto obětí jsou vskutku obdivuhodné a nám všem by měly připomínat důležitost svědomí.
Jako vždy, „předehrou“ k napsání textu o výjimečných osobnostech či výjimečné události, jsou pro mne inspirace a pomyslné souvislosti s odkazem na konkrétní citace z Nového Zákona.
Například na jednom místě mluví Ježíš o smysluplnosti života:
1. O tom, že ten, kdo prioritně myslí jen na své pohodlí a bezstarostný život a neuvědomuje si, že tak, jak je důležitý život tělesný, je stejně tak, ne li více, důležitý i život duchovní a zdraví duše;
2. O zaslepenosti z důvodu vlastního strachu před nemocemi, která pak brání člověku vidět bídu a ohrožení života jiných lidí ve svém okolí;
3. O přílišném egoismu, který hledí jen na vlastní bezpečnost a veškeré jistoty a solidarita i soucit s jinými ho nezajímá:
“Kdo si chce svůj život zachránit, ztratí ho…Co prospěje člověku, když získá celý svět, ale ztratí svou duši?“ (Mk 8,35-36) A na jiném místě: „Nikdo nemá větší lásky než ten, kdo položí svůj život za jiné.“ (Jn 15,13)
Tyto myšlenky zarezonovaly spontánně a neuvěřitelně naléhavě v mé hlavě v momentu, kdy jsem při prohlídce slavné a velkolepé katedrály v Palermu, nic nevěda, přišel k hrobu blahoslaveného P. Giuseppe Puglisi (1937-1993), zavražděného sicilskou mafií. Patnáctého září 1993 v den jeho 56. narozenin, ho před vchodem do jeho bytu chladnokrevně zastřelili z bezprostřední blízkosti dva členové mafie. Jeden z vrahů, kterého policie dopadla, při pozdějším procesu řekl, že P. Puglisi se těsně před výstřelem na oba podíval, pousmál se a vyřkl poslední slova: „Počítal jsem s tím.“
Proč musel zemřít? O tom vypovídají texty v italštině, angličtině a němčině u jeho hrobu. Hodně o tom informují texty na internetu, dále pak životopisná kniha Francesca Delizioisi Don Puglisi. Vita del prete parmelitano ucciso dalla mafia – Don Puglisi. Život palermského kněze, zavražděného mafií z roku 2001, jako i film, natočený v roce 2005 režisérem Robertem Faenza Alla Luce del sole – Za bílého dne. Řečeno stručně: V 80-tých letech minulého století byla na Sicíli obrovská nezaměstnanost mezi mládeží. Mnozí mladí lidé se tak uchylovali k různým kriminálním deliktům, krádežím a násilnostem. Hlavně však se stávali lehkou a levnou obětí drogových klanů, které byly pod kontrolou mafie. P. Puglisi pohledem na zneužívanou a bezradnou mládež trpěl. Na jedné straně organizoval na své faře různá setkání, vzdělávací programy, ale i sportovní akce, aby alespoň nějaké částí frustrované mládeže nabídl smysluplnou činnost. Zároveň ale ve svých kázáních a veřejných promluvách kritizoval jak brutálnost mafie, tak neschopnost a zkorumpovanost místní vlády. Často prý nebojácně jmenoval i konkrétní osoby. A to se mu stalo osudným. Stal se trnem v oku všech zkorumpovaných mocných lidí, kteří neviděli jinou možnost, než ho násilnou smrtí umlčet a zastrašit tak jiné, kteří by ho chtěli v této jeho činnosti následovat. V konfrontaci s čistotou charakteru tohoto kněze, který své svědomí dal do služby pravdě a lásce – Bohu – jejich nepříčetná zuřivost neznala mezí a stali se tak otroky lži a zla.
Ve druhém největším kostele v Palermu (po katedrále), v bazilice Sv. Dominika, je pohřbena jiná, velká osobnost z novodobých italsko-sicilských dějin, soudce a rovněž oběť mafie, Giovanni Falcone (1939-1992). Začátkem 80-tých let vytvořil Falcone spolu s hlavním soudcem Soudní rady Ministerstva spravedlnosti Rocco Chinnici v Palermu speciální komisi pro boj proti mafii. Na Sicílii mocně rozšířená mafie dala ihned jasně najevo, že nebude tolerovat žádné právní útoky a krátce po vytvoření této komise v bombovém atentátu Chinniciho zavraždila. Falcone se však tímto zdrcujícím aktem mafie zastrašit nedal, neochvějně jednal dál dle svého svědomí a nekompromisními jednáními se mu podařilo od roku 1986 pronásledovat a dostat za mříže více než 400 členů mafie. V roce 1991 byl povýšen na důležitý post do Říma na Ministerstvo spravedlností. Nadále i odtamtud řídil soudní procesy proti mafii. Dne 23. května 1992 se vracel z Říma spolu s manželkou, soudkyní pro delikty mládeže Francescou Morvillo, do jejich domu v Palermu. Byli v konvoji tří obrněných vozů. Atentátníci, kteří je celou cestou z Říma do Palerma sledovali, měli již předtím uloženou v drenážní rouře pod dálnici A29 z Palermského letiště do Palerma 500 kg bombovou nálož. Když konvoj tímto místem projížděl, z dálky ji odpálili. Při atentátu přišli o život tři policisté v prvním autě a Falcone s manželkou. Falconeho řidič a policisté jedoucí za nimi, přežili. Na místě dálnice mezi Palermem a letištěm jsou na obou stranách dálnice dva veliké sloupy z červeného granitu, na nichž je tato smutná událost zapsána.
Když se Falconeho celoživotní přítel z dětských let, Paolo Borsellino, rovněž soudce a zároveň i jeho nejbližší spolupracovník v boji proti mafii, o tomto atentátu dověděl, jeho první slova byla: „Další obětí budu já“. A vskutku, za necelé dva měsíce, 19. července 1992 se i on se svou pětičlennou ochrankou stal obětí atentátu. Před domem, ve kterém bydlela jeho matka, kterou chtěl po obědě navštívit, explodoval v momentě jeho příchodu zaparkovaný vůz naložený municí.
Těmito bombovými útoky na dvě nejvýznamnější osobnosti v boji proti sicilské mafii odešli nejen dva výjimeční soudci, ale i hodně znalostí. Oba totiž s sebou vždy nosili své poznámkové sešity s důležitými informacemi…
Mafie si na čas oddechla, protože se ji podařily její nejdůležitější útoky. Ale postupně a s odstupem času, byli všichni vrazi dopadeni.
Když mě přítel Roberto minulou neděli 16. června vezl po dálnici A29 na letiště, na chvíli zpomalil v místě, kde se masakr v roce 1992 odehrál. Zastavit, kvůli velkému provozu, se nedalo. Dva vysoké granitové sloupy nesoucí nápis o události, která se tam odehrála, nemůžete minout. Naskočila mi husí kůže a do očí řeka slz…
Představa, co se tam kdysi odehrálo, mě natolik přemohla, že jsem ani nemohl mluvit… Ale nebyly to jen slzy smutku nad otřesným aktem. Byly to zároveň, a to hlavně, slzy radosti a vděčnosti, že takoví lidé existují. Ježíš nikdy nikomu nesliboval šťastný a bezstarostný život na zemi. Naopak, pronásledování a utrpení předpovídal všem těm, kdo se budou snažit žít poctivě, slušně a dle svědomí. Protože se svými životními postoji automaticky dostanou do konfrontace s lidmi, reprezentujícími svět lži a zla. Stačí se jen podívat, co se děje dnes, jak například mašinérie lži a zla vedena Putinem válcuje a likviduje každého, kdo si dovolí říct jiné slovo. A takovým lidem, těm, kteří se dokáži postavit lži a zlu, sliboval Ježíš pokoj srdce a radostný věčný život.
Z Evangelia jsme si zvykli v průběhu staletí vybírat to, co se nám kdy hodí a jak nám to v dané situaci vyhovuje. Ale že Evangelium je také závazek, způsob žití, cesta k vnitřnímu míru a radosti, si uvědomujeme asi jen zřídkakdy. Tak často se v církvi odvoláváme na Ježíše, na všechno to dobré a krásné, v konečném důsledku vlastně i demokratické, čím inspiroval. Ale žít jeho Evangelium, být čestným, pravdomluvným člověkem, stát si za svým názorem, umět věci pojmenovávat, černé černým, bílé bílým, se nám věru mnohokrát nechce. Je to totiž velmi těžké a náročné a má to jen nevýhody… Jsme lidé, a mít strach je přece tak lidské, tak normální… A po ruce máme ihned spoustu výmluv: kvůli rodině, dětem, povinnostem, závazkům v práci, porušování starých zvyků, prý ohrožení dobrého renomé, a tak podobně…
Paolo Borsellino v jednom rozhovoru řekl:
„Ten, kdo má strach, umírá každý den. Kdo nemá strach, umře jen jednou.“
Giuseppe Puglisi, Giovanni Falcone, Paolo Borsellino…
Kéž jejich odvaha, charakterní život a jasná mysl je pro nás všechny zářným příkladem, jak žít svůj život ve světě zmítaném tolikerou pokřiveností!
Peter Žaloudek, Vídeň, 18. 6. 2024