Foto: Baptiste Zamaron, La Semain
Než se dostanu ke slovům, která tvoří titulek tohoto textu, musím nejprve objasnit „předehru”, tedy to, co se před jejich vyslovením odehrálo: „Narodil jsem se dvakrát. Moje tělo přišlo na svět 26. července 1937 v Bordeaux, jak mi bylo řečeno. Musím tomu věřit, protože si to absolutně nepamatuji. Zato moje druhé narození mi v paměti utkvělo velice přesně. Jedné noci jsem byl vyburcován ze spánku ozbrojenými muži, kteří obklopili mou postel. Odvedli mě, aby mě zabili.“ Těmito slovy začíná autobiografie Borise Cyrulnika vydaná v roce 2012 pod názvem Sauve-toi, la vie t’appelle, do němčiny přeložená v roce 2015 pod titulem: Rette dich, das Leben ruft – Zachraň se, život volá. Pokud je mi známo, tato kniha nevyšla ani v češtině ani ve slovenštině a autorovo jméno je v České republice i na Slovensku prakticky neznámé, vyšla jen kniha Láska nad propastí, překlad publikace Parler d’amour au bord du goufre (pozn. autora textu).
Francouzský lékař Boris Cyrulnik, neuropsychoanalytik a psychiatr, se narodil v roce 1937 v Bordeaux. Jeho rodiče byli ukrajinští Židé, kteří prchali z Ukrajiny nejprve ze strachu před sovětskými bolševiky a následně před nacistickými vojáky a jejich posluhovači. Dostali se do Francie, kde měla Borisova matka tetu, svou vzdálenou příbuznou. Všechno probíhalo hladce až do doby, kdy ve Francii začalo pronásledování Židů. Chlapcovi rodiče byli deportováni do Osvětimi, kde oba zemřeli násilnou smrtí. Šestiletý Boris byl v Bordeaux spolu s jinými dětmi umístěn do velké synagogy a všichni čekali na deportaci do koncentráku. Záchodovým oknem se mu však podařilo utéci a skrývat se po celou dobu války u příbuzných, kteří mu dali své jméno. Díky tomu si hoch zachránil život. Po válce se ke svému původnímu příjmení vrátil a začal studovat medicínu, protože to kdysi slíbil své matce. Lidé se tomu divili a od studia na vysoké škole ho odrazovali: „Vždyť jsi ani pořádně nechodil do školy, nemáš potřebná vysvědčení ani peníze na studium, raději pracuj jako dělník.“ Skeptické komentáře jej však neodradily a opravdu se stal lékařem, později i profesorem na lékařské fakultě v Toulonu. Po celém světě pořádá přednášky, zejména na téma la resilience tzn. schopnosti vyjít z těchto situací jako vítěz, obohacen a posilněn – navzdory traumatům z dětství, tragédiím a krutostem, které člověka potkali.
Jako neuropsychiatr a badatel v oblasti neurologie a psychiatrie v Toulonu se ve svém vědeckém výzkumu zaměřil na zkoumání traumat, které musí i malé děti zažívat, a sílu vzdoru, jež některým z nich umožňuje důsledky těchto traumat překonat. Teprve o mnoho let později našel Cyrulnik pro tento vzdor správné označení: „Poprvé jsem pojem resilience zaregistroval až v roce 1982, když jsem četl knihu jedné americké psycholožky. Tehdy použila toto slovo k vyjádření síly přírody, která dokáže i po povodních či požárech znovu ožít a regenerovat.“ Autorka knihy se pak zamýšlela nad tím, jestli se něco podobného odehrává také v lidské bytosti.
Doktor Cyrulnik se celý život zamýšlí nad tím, jak je možné, že někdo v důsledku různých traumat a krizí selhává, nedokáže se s nimi vyrovnat, zatímco jiný člověk vychází z podobných situací silnější a vyrovnanější. Vzniklo tak 15 knih a mnoho studií o dětských traumatech. Zkoumal také psychiku dětí, které jsou v mnoha afrických zemích nuceny používat zbraně a zabíjet jako členové tzv. paramilitárních oddílů či teroristických band.
Celých 40 let se Boris Cyrulnik veřejně nesvěřil, jak krutému údělu čelil v dětství. Věnoval se své práci lékaře, psychiatra, přednášel. Mluvit začal teprve začátkem 90. let, kdy ve Francii proběhla celá řada tzv. pozdních procesů s lidmi, kteří se za války podíleli na kolaboraci s nacistickým režimem či na deportaci Židů. Kromě jiných byl tehdy odsouzen k 10 letům vězení i bývalý ministr financí Maurice Papon, za války odpovědný za deportaci dětí právě z Bordeaux. Když pak Boris Cyrulnik poprvé promluvil, řekl, že musel uběhnout dlouhý časový úsek, aby velká část generace lidí, která kdysi kolaborovala nebo se třeba i pasivně podílela na zlobách minulého režimu, prostě zestárla, a přišla generace nová, válečnými událostmi nezatížená, protože ta dřívější by kritiku a otevřenou faktickou debatu prostě neunesla.
Maurice Papon pracoval v letech 1978 až 1981 v kabinetu prezidenta Valéryho Giscarda d`Estaing, než vyšlo najevo, že za války kolaboroval s nacistickou okupantskou armádou a velel vojenskému oddílu, který Židy deportoval z Bordeaux do koncentráku. Za tuto činnost byl odsouzen k desetiletému žaláři teprve koncem 80. let. Když se Borise Cyrulnika ptali, proč o své minulosti nepromluvil dříve, odpověděl: „V době války nebylo možné o kolaborantech mluvit. Po válce zase k tomu nebyla ochota ani zájem, protože za kolaboraci byla morálně odpovědná velká část národa. Nebylo prostě možné vydat svědectví o tom, co se stalo, protože nikdo by to nebyl schopen akceptovat. Francouzská armáda byla totálně zdecimovaná vlastní neschopností a tzv. vláda z Vichy s nacistickým režimem kolaborovala. Nebylo možné toto všechno přijmout do kolektivní paměti národa. Čtyřicet let po válce jsem nemohl mluvit o vlastních zkušenostech. Teprve až v otevřené debatě o zločinech kolaborantů jsem byl vyzván, abych o svých zážitcích a zkušenostech promluvil. Od té doby dostávám pozvánky k besedám z celé Francie, ale i ze zahraničí, prakticky denně.“ (Jak podobné zkušenostem zemí bývalého komunistického bloku, kde po 40 letech totality mnozí občané dodnes volí za politické představitele svého státu zkorumpované lidi minulého režimu a nostalgicky vzpomínají na ten minulý režim! Pozn. autora textu.)
Při jedné z prvních příležitostí hovořit o svém životě a zkušenostech z války odpověděl na dotaz redaktora, jak je možné, že takové krutosti coby dítě přežil bez psychických následků, kde sebral sílu studovat, být úspěšný v životě, mít ženu a děti, když většinu lidí by takové události poznamenaly na celý život, toto: „Protože, jak říkáme u nás ve Francii, jsem měl to štěstí, že jsem vyrůstal v láskyplném prostředí spravedlivých křesťanů. Ano, zažil jsem obrovské trauma, pronásledování, ztrátu rodičů, sám jsem byl v ohrožení života a netušil, co mám dělat, měl jsem strach a panikařil, nevěděl, kam jít. Jako psychiatr jsem se pak celý život zabýval traumaty dětí a dnes vím, že (třebaže jsou prožitá traumata hrozná) pokud pak dítě zažije atmosféru plnou lásky, harmonie a něhy, zanechá to v jeho mozku tak hlubokou stopu, že z něj opravdu může vyrůst zcela zdravý a zralý člověk.“
Když si přečteme, co předcházelo Ježíšově řeči o podobenstvích, dozvíme se, jak byli lidé fascinováni Ježíšovou přítomností, jeho učením, jak ho následovaly zástupy kudy jen šel, a nepřestáváme se divit, jak bylo v této atmosféře až nepředstavitelně lehké zanechat úplně všeho, zaměstnání, práce, dokonce i vlastní rodiny, a jít za Ježíšem. Evangelista Marek uvádí řeč o podobenstvích těmito slovy: „Když šel jednou po břehu Galilejského moře, spatřil Šimona a jeho bratra Ondřeje spouštět sítě do vody, byli totiž rybáři. I řekl jim: ,Pojďte za mnou a udělám z vás rybáře lidí’. A ihned opustili sítě a šli za ním. Když pak odešel trochu dál, uviděl Jakuba Zebedeova a jeho bratra Jana. I oni opravovali sítě na lodi. A hned je povolal. I zanechali svého otce Zebedea i s najatými pracovníky na lodi a odešli za ním.“ (Mk 1, 16-20) Když dnes a kdykoliv jindy slyším o tom, jak výjimečným člověkem Ježíš byl, jak fascinoval lidi kolem sebe, jak lidé nechávali všechno stát, jen aby šli, mohli ho vidět, slyšet, dotknout se ho, následovat ho, jak jim bylo v jeho přítomnosti dobře, přestávali se bát o budoucnost, o zdraví, o své děti, partnery, jen prostě chtěli být s ním, tak se mi vždy, opravdu vždy, když se nad tímto faktem zamýšlím, doslova zastavuje dech. Čím to, že Ježíš tak lidi fascinoval? Fascinovat ovšem dovede kdekdo, většinou umělci, zpěváci, herci, sportovci. I já někdy žasnu nad výjimečnými výkony výjimečných umělců. Ale to nadšení časem opadne, řeknu si, že jsou skvělí, a život jde dál. Ježíš ale fascinoval lidi tak, že se vnitřně přetvářeli v osobnosti naplněné odvahou, zapálené pro šíření dobra, schopné neustále odpouštět, nezištně milovat, zapálit jiné pro dobrou a záslužnou věc.
Ještě zpátky k panu doktoru Cyrulnikovi: Ve svém dětství prošel jedněmi z nejkrutějších traumat, jaká vůbec dítě může zažít. Zažil válku, vraždění, útěk, pronásledování, ztrátu rodičů… Ta krutost sama o sobě byla tak ohavná, že ho mohla změnit a zlomit na celý život. Ale láska a působení spravedlivých křesťanů, kteří jej v jeho největší bolesti a v největším osamocení přivinuli k sobě, byly tak silné, že mu to umožnilo stát se dobrým a zcela výjimečným člověkem. Díky svému talentu a vzdělání tak dodnes navrací naději všem těm, kteří podobné krutosti zažívají právě teď. A tomu říkám „Podobenství o lásce Boží“.
Že jej v přednáškové činnosti letos zabrzdila koronavirová krize považuje spíše za dar, protože má konečně čas pro sebe a svou rodinu: „Korona ze mě udělala lenivce, protože už nemusím denně cestovat, přednášet, číst a odpovídat na dotazy.“ Přesto jej redaktoři z Francie i dalších zemí právě v této době izolace mnohokrát kontaktovali a přes Skype s ním vedli rozhovory, z nichž některé lze zhlédnout na internetu. V jednom z posledních vyslovil i tuto smutnou úvahu: „Jsou lidé, kterým izolace v důsledku korony vnitřně prospěje, ale většině lidí onen lockdown, absolutní ochrana těla na úkor psychiky, uškodí. Izolace je totiž druhem psychické agrese a izolovaný mozek přestává správně fungovat…“
Dle vysílání v rakouském rozhlasu Ö1 27. června 2020 na téma „Resilienz a Dr. Boris Cyrulnik“ zpracoval a dle jeho autobiografické knihy Rette dich, das Leben ruft doplnil autor.