Foto N – Tomáš Benedikovič
Repetitio est mater studiorum – říkávali již staří Římané. V češtině známé jako “opakování je matkou moudrosti”. Toto přísloví se netýká jen studentů. My všichni máme paměť. To, že některé, zvlášť nepříjemné věci z ní občas vytěsňujeme a nechceme se k nim vracet, je celkem normální, psychoterapeuticky dobře míněný jev. Ale že je pro budoucnost člověka velice užitečné a důležité připomínat si některé věci z minulosti, aby se z nich poučil a nedopouštěl se stejných chyb, zdá se, mnohým z nás nedochází.
Vím, že téma Trump či Putin je rozebíráno snad ve všech médiích demokratických zemí, taktéž v Česku i na Slovensku. Přesto cítím potřebu v souvislosti s různými událostmi, ale i s mým křesťanským přesvědčením, na tyto dva fenomény současnosti neustále poukazovat. Z mého pohledu, oba jmenovaní ztělesňují symboly rozpolcenosti dnešní společnosti.
Téměř vůbec se už nepíše o obětech Lukašenkova režimu, Putinova vazala, který se ujal moci brutálním zfalšováním voleb a veškerou opozici, pokud se některým z nich včas nepodařilo emigrovat, nacpal do věznic, přeplněných jeho politickými odpůrci. A média, zdá se, již zcela zapomněla, jak vojensky násilným způsobem donutil v roce 2021 přistát letadlo společnosti RyanAir v Minsku, letící na trase Atény – Vilnius, aby v něm zatkli mladého kritického novináře Ramana Prataseviče a jeho ruskou partnerku Sofii Sapegaovu. Jestli jsou ještě oni, ale i jiní odpůrci režimu naživu, ví jen Bůh. Zmizí z očí, zmizí z mysli, jak říká jedno staré přísloví.
Minulý týden rozebíral rakouský rozhlas Ö1 nově vydaný německý překlad knihy amerického profesora filozofie na Yale univerzity Jasona Stanley (*1969). Jeho rodiče byli Němci židovského původu, kteří stihli včas emigrovat před řáděním Hitlera do USA. Kniha vyšla v roce 2018 pod titulem How Fascism works a teprve letos, 6 let od jejího prvního vydání, také v němčině s názvem Wie Faschismus funktioniert – Jak funguje fašismus. O knize diskutovalo několik odborníků a jako ukázku z ní přečetli několik pasáži. Rád bych je zde popsal:
„Když se jako lavina od roku 1930 v Německu začal šířit fašismus, vzdělanostně tehdy snad v jedné z nejvyspělejších zemi světa, tak nám musí být jasné, že se totéž může stát kdekoliv na světě. Na začátku jsou dva charakteristické znaky: plížící se normalizace a vytěsňování /Ausgrenzungen určitých skupin obyvatelstva.
Je nutné všímat si, co a jak politici mluví. Je to pomalý proces. Často je zapomínané, že pronásledování Židů nezačalo ze dne na den, ale vleklo se pomalu a postupně gradovalo. Když v roce 1936 poukazovala má babička na to, že brzy vypukne drastické pronásledovaní Židů, mnozí ji říkali: Ne, to není možné, to se nestane, jsme přece Němci, my i naši předci se zde narodili…“ Tolik Jason Stanley, mluvící po rodičích velice dobrou němčinou.
Než se začal zabývat fenoménem fašismus, napsal v roce 2015 knihu o propagandě How propaganda works. Inspirací pro tuto knihu mu bylo systematické kriminalizování obyvatel černé pleti v USA. Z dokumentů soudních procesů se dozvěděl, že počet odsouzených v amerických věznicích tvoří nadprůměrně vysoký počet černých. O špatných, až dezolátních sociálních podmínkách, v jakých tito obyvatelé žili, se však nepsalo nic.
„Když se o jedné skupině obyvatelstva dnes a denně píše jen jako o kriminální, líné části lidí, je to prostě fašistická metoda! Pak jsem viděl, že se tyto atributy začaly připisovat emigrantům. Nenávistná rétorika vůči nim je stejná jak v USA, tak i v Evropě. Přesto si ale myslím, že pořád máme šanci, něco s tím udělat. Za nejdůležitější považuji umět věci jasně, bez taktického vyhýbání pojmenovat jediným slovem: fašismus! Ne populismus, či extrémismus, nebo pravicový radikalismus. V žádném případě ne! FAŠISMUS! Trump je fašista. Bolsonaro (bývalý brazilský prezident) je fašista. Le Pennová je fašistka. Toto označení není rezervováno jen pro Hitlera či Mussoliniho. Fašismus je zde pořád! Je to neustálé pokušení!“
Ve své kompaktní a logickými argumenty nabité knize pak vyjmenovává 10 znaků a na konkrétních případech názorně vysvětluje, jak rozpoznat fašistické myšlení a postoje. Vybírám tři ukázky:
1. Antiintelektualismus
Fašista opovrhuje lidmi, kteří myslí, kladou kritické otázky, hledají logické vysvětlení. Fašističtí vůdci jsou převážně muži činu. Nepotřebují ani rádce, ani dlouhý čas na rozmyšlení. V současné fázi americké politiky např. Trump a jeho přívrženci zesměšňují a pohrdají vědeckým zkoumáním klimatických změn. Fakta a výzkumy je nezajímají, zcela je ignorují.
2. Venkovský populismus
V kapitole Sodoma a Gomora se Stanley zamýšlí nad vztahy mezi městem a venkovem. Tlak doprava přichází z venkova. Německý filozof Peter Sloterdijk (*1947) tuto tezi nedávno potvrdil v rozhovoru pro noviny Die Zeit, když na adresu pravicového populismu ve Francii řekl: „Populismus je hlavně odvetnou akcí venkova vůči městu.“ Jason Stanley to sice neřekne tak radikálně, ale neméně tvrdě: „Sedlák, ekonomicky a kulturně nezávislý na městu, který se ve své fantazii považuje za skutečného, poctivého a usilovného Američana, opovrhuje městem coby fašistickou konglomerací. Přitom mu ale nedochází, že fašistou může být on sám. Jako příklad cituje Trumpa na jednom z jeho předvolebních mítinků před publikem svých obdivovatelů: „Podívejte se jen na vnitřní život ve městech. Není tam žádné vzdělání, není tam žádná práce, pak jdete po ulici a někdo vás zastřelí.“
3. Konspirační teorie
Dalším znakem fašistů je šíření absurdních konspiračních teorií. Jako příklad uvádí lživé tvrzení Trumpa a jeho přívrženců, že Obama je muslimem a agentem islámského státu. Takové konspirační teorie jsou totiž velice účinné, protože přinášejí racionální vysvětlení pro jinak iracionální emoce, resentimenty, či vyvolávání strachu z nebezpečí emigrantů. Představa, že Obama je muslim, potvrzuje iracionální pocit ohrožení, které zcela nesmyslně prožívali mnozí „bílí“ při jeho prezidentské inauguraci.
Kniha vyšla v roce 2018, tedy v době před kovidovou pandemii, ale také předtím, než Putin napadl Ukrajinu, než se italskou premiérkou stala „postfašistická“ Giorgia Meloni, a volby do Evropského parlamentu ve Fracii vyhrála strana Le Penn. Bylo by zajímavé slyšet autorův komentář v důsledku těchto událostí… (Poznámka autora textu.)
Zavražděný kněz Giuseppe Puglisi z Palerma, kterého hrob jsem před měsícem navštívil na Sicílii a zmiňuji se o něm v textu Mafie a svědomí, jednou řekl: „Nemám strach z výhrůžek násilníků, ale z mlčení spravedlivých.“ Tento jeho výrok velice silně rezonuje v mé mysli. Nemohu konat jinak a proto píšu tyto řádky.
V neděli 7. července 2024 se udála zajímavá, a z mého pohledu významná událost v Itálii. Papež František navštívil Trieste, kde sloužil na veřejném prostranství mši a věřící vyzval, aby se aktivně zapojili do politiky a volili demokracii, protože nesou tak spoluodpovědnost za to, jací politici budou zemi vládnout.
„Řekněme to na rovinu!” – řekl – „V dnešním světě se demokracie netěší dobrému zdraví. Znepokojuje nás to, protože jde o dobro lidí.“ Pak František vyzval věřící, aby převzali odpovědnost v politice. Katolíci se nemohou uspokojit svou privátní vírou, ale musí se aktivně angažovat v politice. To znamená, především mít odvahu zasazovat se ve veřejných debatách za spravedlnost a mír. „Nutně potřebujeme skandál víry. Zbožnost hledící do nebe, kterou nezajímá, co se zde děje, nepotřebujeme.“ A jak referovali rakouské noviny Kleine Zeitung, papež mluvil o zraněném srdci demokracie a o tom, jak by se mělo uzdravit z nemoci způsobené kulturou vytěsňování jiných skupin, neboť to ohrožuje společný život nás všech. „Nenechme se svést jednoduchými řešeními populistických stran“ – vyzýval. Ano, neklidnou víru si přeje papež: „Bolavý trn v srdci společnosti, aby otupil konzumního ducha.“ (Der Papst und das wunde Herz der Demokratie – Papež a zraněné srdce demokracie, Kleine Zeitung, 8.července 2024, str. 8).
V úvodu jsem zmínil Trumpa a Putina jako fenomény, charakterizující dnešní dobu. Ale také papeže Františka.
Všichni tři mají své obdivovatele a také následovatele. Trump je symbolem dravého podnikatele, který v důsledku své obchodní úspěšnosti a hvězdnému bohatství si myslí, že je oprávněný být i politikem a řídit stát, jako svou privátní firmu. Putin chorobně nostalgicky oplakává ztrátu mocného politického vlivu Sovětského Svazu v období Studené války (byl tehdy rozvědčíkem KGB a zřejmě jim zůstal dodnes) a ve snaze ukázat světu a svým příznivcům jak dovede být mocný, se neštítí žádného zla. Oba v cestě za svou představou, svým vysněným cílem, kráčejí cestou, která neodpovídá morálním představám ani demokratického, ani duchovního světa. Jeden obchodník, chlubí se tím, že nikdy nepřečetl žádnou knihu a na věci má svůj názor. Často řve, uráží a osočuje a navzdory tvrdé protiarguementaci médií, že na svých mítincích opakovaně lže a vymýšlí si své vlastní, nepotvrzené teorie, jeho příznivci mu to “žerou”, jako ryba návnadu. Ten druhý, patologický nostalgik, sice čte, ale literaturu konspiračních, pochybných historiků, které slepě věří a pak dle svých vlastních závěrů přepisuje historii, jak se mu to hodí.
František, coby následovník zakladatele křesťanství jde cestou pokory, vzdělání a úcty k člověku. A taky pravdy a lásky. Když promlouvá, je cítit z jeho slov osobnost, krásu, duchovno a pokoj. Spontánně se mi vybavuje jedna pasáž z Evangelia, kde Ježíš mluví o tom, že strom poznáme po dobrém ovoci. Dobrý strom rodí dobré ovoce, špatný strom špatné, nebo žádné.
V dnešním světě jsme konfrontováni s politiky všeho druhu. Ale hlavně s takovými, kteří více méně kopírují tyto tři. V zemích střední Evropy, Maďarsku, Slovensku a částečně i v Česku, tomu není jinak. Máme zde politiky mluvící klidně, rozvážně, jsou vzdělaní a fundovaní a i když musí z postu své funkce dělat pro občany nepříjemná rozhodnutí, dokáží je vysvětlit věcně a kultivovaně. A pak jsou zde takoví, kteří neustále řvou, osočují, zesměšňují a ve své emocionálně nekorektní kritice se chovají tak, jako kdyby jen oni, a nikdo jiný, nemohl vést národ. Někdy se mi zdá, že ten klidný, tichý a moudrý hlas slušných politiků se zcela vytratil, překřičeli jej ti druzí. Není pak divu, že lidé vyhecovaní hlasem takových lídrů ztrácí soudnost, chtějí slyšet rychlá řešení a logika rozumu jim zcela uniká… Dobrý strom, dobré ovoce. Špatný strom…
Ano, tiší, skromní, vzdělaní vždy byli v menšině a nám všem, i mně, čas od času chybí dravé štiky, tak důležité pro vyvážený ekosystém v rybníku. Ale pokud si myslíme, že Pán Bůh stvořil jen dravé štiky, aby vše řešili za nás, tak se fatálně mýlíme. Dobrý strom, dobré ovoce nese, špatný strom nikoliv.
Opravdu stojí za to se někdy zamyslet, jak že tomu bylo v nedávné minulosti, kdy se pozvolna rodil fašismus a jak málo dnes chybí, aby zde nebyl znovu…
Peter Žaloudek, Vídeň, červenec 2024