Kultura sexu

Bettina Stangneth

Téměř ve stejnou dobu, kdy katolickou církví otřásl papežem schválený vatikánský dokument o zákazu udělování požehnání homosexuálním párům, který následovala reakce biskupů a teologů západních zemí s pochybností: „Kdo jsem já, abych si dovolil neudělit požehnání tomu, kdo mne o to prosí, když i matka žehná všem svým dětem bez ohledu na to, jaké jsou a jak se chovají?“, uzřely světlo světa komentáře a diskuse k nedávno vydanému textu známé německé filosofky Bettiny Stangnethové o sexu pod titulem Sexkultur – Kultura sexu (280 stran). Aniž by jej démonizovala či velebila, zamýšlí se nad tím, jakou funkci sehrává sex v lidském životě, jak člověka ovlivňuje, mění, jak působí na jeho myšlení, chování a kultivovanost. U příležitosti vydání publikace této odbornice zaměřené na filozofické myšlení Emmanuela Kanta a Hannah Arendtové vysílal rakouský rozhlas Ö1 rozhovor, ze kterého vybírám následující pasáže.

„Musíme se učit přijímat sex nikoliv se strachem, ale s respektem. Proč vždy mluvíme jen o problémech, když o sexu mluvíme? Proč si nepochvalujeme, že prožitek kvalitního sexu patří mezi ty nejhlubší a nejzásadnější, jaké je člověk schopný zažít? Je západní kultura, ovlivněná křesťanstvím a antickou civilizovaností skutečně zabijákem rozkoší a kritikem kultury tělesnosti, jak se tak často říká? Proč se nám ani po tolika desetiletích od tzv. „sexuální revoluce“ stále nedaří najít k sexualitě přirozený a nezaujatý vztah? Proč se cítíme trapně, kdykoliv o erotice mluvíme? Jsme snad problematické osoby? Co mají v pohrdání potřebami lidského těla společného Platón a křesťanství?“ Tyto a další otázky spolu s hledáním odpovědí svým čtenářům obsáhlá publikace nabízí.

V rozhovoru přišla nejdříve řeč na to, že filozofů, kteří se tématem sexu zabývají, není mnoho. Spíše se jedná o psychoanalytiky, na prvním místě hlavně Sigmunda Freuda. „Filozofie a sex, jak to jde vůbec dohromady?“ optal se zkušený, ve filozofii vzdělaný redaktor. Bettina Stangnethová potvrzuje, že filozofie je především reakcí na potřeby a otázky světa, ve kterém lidé právě žijí. V tom našem současném se o sexu mluví nerado … Sex prostě není téma. Na námitku redaktora, že v posledních desetiletích je sex propagován v médiích, ve filmech i v reklamách tak jako nikdy v historii, Bettina Stangnethová namítla, že to považuje za iluzi. „V souvislosti se sexem se mluví sice o všem možném, jen ne o tom, co to je, ten sexuální zážitek. Co je orgasmus, co se děje v člověku, když si sám se sebou hraje. Mluvíme o společenských modelech, o světovém názoru, o náboženství (načež rychle přeskakujeme do náboženstvím motivované kritiky), o zkostnatělých normách, morálce, plánované rodině, věrnosti, o sebeukájení atd. Ale od toho, co při praktikování sexu prožíváme a jak nás sex mění, utíkáme mílovými ne kroky, nýbrž skoky.“

Méněcenná, podřazená kultura

Na otázku redaktora, jestli tyto naše útěky nesouvisí s tisíciletou zkušeností, kdy nám bylo do mysli vštěpováno, že tělo je slabé, hříšné a v neustálém boji s duchem, odpověděla: „Teorie je reakcí na zkušenost. Uvědomování svého těla, tedy skutečnost, není ve většině případů nic příjemného. V antických dobách neexistoval žádný aspirin, ani jednotka intenzivní péče supermoderně vybavené nemocnice. V těch dobách se vědělo o hygieně jen pramálo. Tělo není nic radostného. Ani stárnutí není nic příjemného, nemoci, často i banální, jsou čímsi až hrůzostrašným, nemluvě o úrazech či zraněních z téměř neustále všudypřítomných zápasů a bojů o přežití. A když se někdo v té době ptal, proč jen není tělo tak svobodné jako duch, tak je zcela pochopitelné, že se rychle nabízelo postesknutí: Ach, kdybych tak mohl být duchovní bytostí. Lidé si začali postupně uvědomovat, jak je tělo zranitelné, pomíjející, a jakých výkonů je naproti tomu schopen jejich duch. Tělo bylo možné zranit, zdeformovat, zabít, ale duch byl svobodný a byl schopen tvořit věci trvanlivé, téměř věčné hodnoty. Toto všechno pak vedlo k závěru: tělo je špatné, slabé, hříšné, kdežto silný a vše přetrvávající je jen duch…“

Sex vždy byl a je kulturní fenomén

Návrat k přírodě neboli k tomu, co je přirozené, je častým motivem lidí prosazujících sexuální volnost. Je to téma hodně nebezpečné a vyžaduje nejenom hlubokou reflexi, ale i zralost. „V sexuální oblasti jsou si tělo a duch tak blízko, jako v žádné jiné zkušenosti,“ tvrdí Bettina Stangnethová a pokračuje: „Veškeré jiné zkušenosti, které člověk během života udělá, jsou v porovnání s ní velice křehké a pokulhávající. Ta krásná pohádka či snění, že se jednou vrátíme do rajské zahrady, ze které jsme vyšli, kde poletují a zpívají nádherně zbarvení ptáci, kteří se mezi sebou volně páří a množí, kde bzučí včely, to není realita. Na druhé straně si ale musíme uvědomit, že i toto je určitý kulturní obraz, který kdysi kdosi vytvořil a který u mnoha lidí pořád přetrvává. Teorie o návratu do ráje, či o návratu do minulosti, do přirozenosti přírody je určitý obraz, který ale hlavně vypovídá o tom, že status quo nás neuspokojuje, že nejsme spokojení se situací, ve které se nacházíme, a rádi bychom žili v jiné. Říkám tomu negativní sexuální kultura: společnost, ve které žiji, si uvědomuje „nehezkost“ typu sexuální kultury, kterou praktikuje, a proto by chtěla mít jinou, lepší. Je to kultura plná restrikcí, zákonů, kultura určující pravidla či normy. Protože jsou mi ale tato nařízení přítěží a nechci je mít, dělám všechno pro to, abych je změnil, přebudoval v jinou kulturu nebo alespoň k jiné kultuře vystavěl most a měl tak volnost výběru. A to má velice konkrétní formy: chci vstoupit do legislativy, měnit zákony a vytvářet nové, zakázat libovůli ve formách sexuality, některé postavit mimo zákon. A protože již právní systém sám o sobě je kulturou, tak je i tato změna automaticky považována za kulturní, v důsledku čehož pak mohu říct: chtěl bych mít kulturu přirozeného sexu. Chci mít takové zacházení se sexem, které lépe odpovídá mému přání. Na jedné straně je tento proces legitimní, mám právo měnit zákony, ale přesto zde zůstává i ta předchozí neboli původní sexuální kultura, i když se mi to nelíbí. Konkrétně jsme to viděli v debatě o homosexualitě. Představitelé společností, států, náboženství považovali homosexuální vztah (mezi muži i mezi ženami) za špatný, hříšný, kritizovali jej atd. Přesto ale je to druh sexuální kultury a je nepochybné, že pro lidi tohoto typu jde také o jejich duševní zdraví souzvuk jejich duší. Musíme si uvědomit, že je to legitimní sexuální kultura a že nám nezbývá nic jiného než akceptovat realitu, že sexuální vzplanutí může existovat i mezi lidmi stejného pohlaví.“

Jiné náboženství

Projevy sexuality jsou vždy určitým obrazem kultury a prostředí, ve kterém lidé žijí. Každý člověk má svou vlastní sexualitu. Nebyla vždy protikladem náboženství. V našem kulturním prostředí a zde rozšířeném náboženství nenalezneme např. na oltáři obraz či sochu sexuálně aktivního páru. Nemáme absolutně žádnou možnost výběru pohlížet na zjevení Boží jako na sexuální zkušenost, kterou máme vnímat s respektem jako zkušenost úmyslně inscenovanou a znázorňující symbol čehosi pozitivního, tak jako je tomu v různých větvích hinduismu či buddhismu.

Deficity

V souvislosti se svou diagnózou západní společnosti, která se zmínkám o sexuálních zážitcích vyhýbá, jako by vše kolem sexu mělo zůstávat tabu, vytvořila Bettina Stangnethová teorii o deficitech. Redaktor se jí pohotově zeptal, jestli je jejím cílem psát a mluvit o sexu formou jeho oslavy. Bettina Stangnethová odpověděla: „Ano, chci poukázat na to, že máme deficit prezentace sexu a jakou za to musíme platit daň. Máme v sobě tento sklon, protože jsme si jistí, že zabývat se tímto tématem nedává smysl, že je to ztráta času. Snaha nemluvit o tom, jak je sex důležitý, přestože jsme sami již měli nádherný zážitek ze sexuálního ukojení, je tak silná, že tento krásný zážitek negujeme, ba dokonce jím opovrhujeme a říkáme: Vždyť to byl jen sex! Nebo: Za tím byl alkohol! Nebo ještě něco jiného. Jsme mistři světa v tom, jak si dovedeme z toho nádherného zážitku dělat zpětně posměch, vtipkovat, jako bychom se za to styděli, anebo tyto věci pomlouváme či dokonce negujeme jako cosi primitivního a ponižujícího… Sexuální vzplanutí je dar! To k nám patří. Je to možnost naší existence. A není to ani nejhorší ani nejnepříjemnější zkušenost, jaká nás v životě může potkat. Je to, řekla bych řečí výpočetní techniky, cosi jako reset toho, co tak rádi oddělujeme , třídíme – totiž duch a tělo, a co sami v sobě stavíme do role dvou bojujících zápasníků ducha a těla. Sexuální vzplanutí je akt férovosti vůči nám, vůči sobě samému. Je to úžasná možnost k tomu, abychom vstoupili do dialogu sami se sebou, a abychom také tento rozhovor dokázali rozvinout s někým druhým. Je to tak obrovský dar a tak veliká možnost zanítit v nás dialog se sebou samým, jak to nedokáže nic jiného na světě. A pokud se nám do tohoto dialogu podaří vstoupit, najednou s hlubokou a pokornou vděčností zjistíme, že už konečně nastala doba začít vnímat tento dar jako cosi neuvěřitelně krásného a vzácného…“

Kniha: Sexkultur, autor Bettina Stangnethová, Rowohlt Verlag, Hamburg 2020.

Rozhovor redaktora Güntera Kaindlstorfera s Bettinou Schlagnethovou vysílaném v rozhlasu Ö1 v relaci filozofických debat „Salzburger Nachtstudio“ 24. března 2021. Text jsem přeložil a zpracoval na základě možnosti zpětně si ho vyposlechnout po dobu 7 dnů v archivu rádia Ö1.

Peter Žaloudek, Vídeň, konec března 2021