Kam jen lidské oko dohlédne a sluch zavětří jakoukoliv informaci, samé neštěstí. Vojenské konflikty, teroristické útoky, nesnesitelná vedra, sucho, povodně a krupobití, lokální výpadky úrody zapříčiněné klimatickými změnami, přeplněné ambulance psychiatrických klinik, atp. Údajně jako následek těžko zvládnutelných situací v době pandemie, ale i stresových stavů, vyprovokovaných dlouhotrvajícími vedry, či ztrátou zaměstnání…
Najít společného jmenovatele pro všechny tyto krizové situace asi nelze, i když se o to mnozí pokoušejí. Osobně se přikláním k názoru mého 80ti letého rakouského přítele, kněze z řádu kapucínů, který je přesvědčen o tom, že lidé (všeobecně) jsou vykolejení: „Sie haben die Mitte ihres Lebens verloren. Sie haben das, was im Leben wichtig ist, aus den Augen verloren und verfolgen alle möglichen Ziele, die aber zum Schluss nur irreführen…“ neboli že lidé ztratili ze zřetele, co je v životě důležité, přestali směřovat svůj život k opravdovým cílům a smysl hledají spíše v hodnotách pomíjivých…“ A pak ještě dodal: „Kdyby věděli, proč jsou na světě a že náš život má mít nějaký smysl a cíl, museli by žít úplně jinak. A to skromněji, bez extrémních nároků a dokázali by se pak snáze vypořádat jak s obdobím pandemie, tak se současnými vedry či s jinými náročnými situacemi… Nechám teď stranou toto jeho tvrzení, zdánlivě možná tvrdé a jednoduché…
I já se zamýšlím nad vším tím, co se teď děje, ptám se sám sebe, hledám záchytné body pro pochopení. Poslední takovou osvětlující informaci mi poskytlo nedávné shlédnutí filmu, odehrávajícího se v Bhútánu, natočeného tamním režisérem Pawo Choyning Dorji s názvem The Monk and the Gun. V rakouských kinech je promítán pod názvem Was will der Lama mit dem Gewehr?
Bhútán je jedním z nejmenších států světa. Rozlohou ne větší než Švýcarsko, s necelým milionem obyvatel, žijících v roztroušených vesnicích a osadách v podhůří himalájských velehor mezi Nepálem, Indií a Tibetem, dnes Čínou. Do povědomí celosvětového společenství se dostal v roce 2006, kdy rezignoval tamější král a umožnil nejen modernizaci společnosti, ale i budovaní demokratického systému. V tom roce se v zemi zavedla také televize a internet.
Do tohoto období modernizace a zavádění demokratického parlamentního systému je vsazen děj filmu. Hlavním náboženstvím je buddhismus. Země je posetá buddhistickými kláštery s množstvím buddhistických mnichů, těšících se velké oblibě a respektu mezi obyvateli. Nebudu referovat o celém filmu, ale rád bych poukázal na jeden aspekt. A sice na duchovní nasměrování mnichů a celé bhútánské společnosti.
Film začíná scénou modlícího se lamy. V místnosti se nachází i jeho učedník, mladý mnich Taši. Označení lama v buddhismu je určené duchovnímu učiteli a pochází z tibetského la-ma = nejvyšší princip. Je rezervované výlučně pro ty řeholníky, kteří se vyznačují vysokým stupněm duchovních znalostí s právem vyučovat jiné. Jeho použití je nejen zdvořilostní, ale slouží i jako označení duchovní moudrosti. V katolické církvi jsme kdysi byli zvyklí označovat kněze, řeholníky, nebo svaté za duchovní učitele, duchovní rádce, duchovní vůdce, nebo jen zkráceně „duchovní“. S postupem modernizace, sekularizace a materialismu se tento druh označení rapidně vytrácí a zaniká. Pro mnohé je už jen pejorativním a zlomyslně zesměšňujícím výrazem z let minulých…
Mé životní zkušenosti ale říkají, že ten, kdo měl někdy kontakt s opravdovým buddhistou, či se skutečným katolickým duchovním, uzná, že je to sice výraz posvátně archaický, ale zároveň i velice reálný a pravdivý.
Film tedy začíná atmosférou ticha, zvýrazňující postavu modlitbě oddaného starého lamy, kterému rovněž v tichu přísedí mladý mnich Taši. (Mimochodem, v roli lamy je skutečný lama, tak jako i mnoho jiných postav ve filmu hrají neherci, místní obyvatelé.) Po nějaké době mlčení zapne Taši radio. Hlasatel právě mluví o tom, že král již nechce vládnout sám, ale přeje si vytvoření vícepartajního parlamentního systému podle vzoru demokracií západních zemí Evropy či USA, aby tak celý národ měl možnost aktivně se podílet na řízení státu. Jelikož se jedná o zcela novou, do té doby úplně neznámou situaci, byly vytvořeny skupiny lidí, které za tímto účelem budou objíždět celou zemi, vzdělávat a připravovat lidi na první svobodné, parlamentní volby. Když hlasatel domluvil, nastalo ticho. Mlčení najednou přeruší hlas starého lamy:
„Taši, potřebuji dvě pušky. Nutně je potřebuji před úplňkem měsíce. Věci se musí dát do pořádku. Všude vládne velký chaos.“
„Co se děje, lama?“ – ptá se Taši.
„Naše zem se mění“ – odpovídá lama…
Aniž by se Taši divil, či vyptával, co že se to stalo, proč najednou potřebuje jeho starý, zbožný lama zbraně, řekne akorát, že pušku ještě v životě neviděl. Vydá se tedy do vesnic a pokusí se alespoň jednu sehnat. Neví však, zda se mu to podaří, protože úplněk měsíce bude již za čtyři dny.
A teď začíná děj filmu. Taši jde pěšky nádhernou krajinou, potkává lidi, kteří ho uctivě zdraví a on se každého vyptává, kde by mohl sehnat pušky. To jeho vyptávání působí na první pohled velmi prostě. Ale není to naivita, je to výraz naprosté oddanosti svému mnišskému poslání i oddanosti svému duchovnímu vůdci. Lidé jsou sice překvapeni, ale protože mají úctu nejen k Tašimu, ale i ke starému lamovi, v celém kraji velice váženému, zmohou se pouze na otázku: „A nač potřebuje lama pušky?“
A Taši skromně a bez vysvětlování řekne: „Nevím, ale musím je před úplňkem měsíce sehnat.“ Při vyptávání se, nebo i ve způsobu, jak navzájem komunikují, je vidět vzájemnou úctu a respekt. Celý film je vlastně hlavně o tom. Dochází mnohdy ke groteskním, jindy zase dobrodružným situacím, plných napětí, někdy skoro až detektivně-kriminalistického charakteru. To vše okem velkorysých záběrů kameramana, nádherné bhútánské krajiny, ale i obrazů právě se rodící nové společnosti, kdy například celé skupiny lidí sedí před prvním televizorem, anebo vedou rozhovory o tom, nač potřebují mít politické strany, když se jim doposud v královské monarchii vedlo dobře. V těchto, morálce se vyhýbajících scénách, jak se shodují odborné kritiky na tento film, nastavuje režisér jakoby zrcadlo kapitalistické a tzv. demokratické společnosti Západu. Příliš mnoho kapitalismu a absolutní orientace na co největší zisk, může vést nejen k vykořisťování jiných lidí, přírody a země, ale také k nezdravému egoismu a pýše. A nekontrolovaná demokracie bez intelektu a srdce může svádět na cestu falešné interpretace svobody, tolerance a práva. Svoboda bez tandemu odpovědnosti není svoboda. Právo bez spolujezdce navigátora, dbajícího na respektování základních morálních principů, se může zvrhnout v bezpráví…
Ale vraťme se k mnichům. Na základě instrukcí různých lidí, se Taši dostane do rodiny jednoho starého sedláka. Ten opravdu jednu pušku vlastní. Je to rodinné dědictví po jeho praprarodičích, velice starý, historický exemplář. O jeho hodnotě nemá pojem ani on, ani nikdo jiný. Když mu Taši řekne, že pušku shání lama, starý sedlák okamžitě vstane a pušku přinese. Taši mu dává peníze, že zadarmo ji nemůže převzít. Sedlák ale peníze rázně odmítne s tím, že je lamovi vděčný a zavázaný za jeho rady a modlitby, které mu v životě mnohokrát pomohly, tedy že on je dlužníkem, nikoliv lama. A tak Taši pušku v pokoře převezme a vydá se na cestu k lamovi.
Malý zádrhel je ale v tom, že těsně před příchodem Tašiho navštívil sedláka jeden americký překupník starých zbraní, který mu za ten starý, historický exemplář nabídl 75.000 dolarů. Překupníkův průvodce mu sumu vyčíslil v bhútánské měně. Byla tak nepředstavitelně vysoká, že sedlák za celý svůj jednoduchý život o tolika penězích nikdy ani neslyšel. Měl sice dluhy, ale ani zdaleka ne tak vysoké, jako nabízená částka. A přesto, že ty dluhy měl, sumu rázně odmítl s tím, že by ani nevěděl, co si s těmi penězi počne. Na návrh průvodce nabídl překupník tedy mnohem nižší cenu – 32.000 dolarů. I to byla pro sedláka stále příliš vysoká částka, ale nakonec s touto cenou souhlasil. Protože ale překupník neměl u sebe peníze, jeho průvodce navrhl, že zajedou nejdříve do hlavního města, aby si tam v bance vyzvedl peníze. Cesta autem tam a zpátky bude prý trvat asi jeden celý den. Pro průvodce Američana se zdálo být vše domluvené, z reakcí starého sedláka ale nebylo zřejmé, jak celou věc vnímá on.
Když se tedy na druhý den překupník vrátil s taškou plnou peněz, byla puška i s mnichem pryč. Ve filmu se pak střídaly částečně komické a částečně napínavé scény. Divák je tak automaticky vtažen do celého příběhu a spontánně soucítí se sympatickým, skromným mnichem. Zároveň je ale i zvědavý, nač vlastně lama tu pušku potřebuje, vždyť to na první pohled nejde vůbec dohromady: meditující, duchovní lama a puška s náboji ?!? Ale i ve všech těch situacích, které pak nastaly, vyniká nesmírná duchovnost a velikost mnichů. Abych nevyprávěl celý příběh, vzpomenu jen dvě.
Když překupník s průvodcem Tašiho dohoní (mnich šel pěšky, tedy mnohem pomaleji, než oni autem), tak na něho překupníkův doprovod, místní člověk, který za zprostředkování očekává peníze, tvrdě slovně zaútočí a nutí ho k předání pušky slovy: „Vy mniši máte přece povinnost lidem pomáhat, dejte nám ji, ta puška patří tomuto Američanovi, lama přece žádnou zbraň mít nemá.“ A mnich odvětí: „Ano, je to mé poslání pomáhat lidem, ale v tomto případě vám nemohu vyhovět. Pušku jsem dostal jako dar vděčnosti od sedláka a mým úkolem je, lamovi ji předat.“
Druhý silný okamžik nastává v den úplňku měsíce. Situace, na kterou čeká nejen divák, ale i všichni lidé z okolních vesnic, aby se konečně dozvěděli, nač vlastně lama tu pušku potřeboval. V poledne se všichni setkávají u stúpy – pro buddhisty všude na celém světě posvátném místě. U stúpy je vykopaná hluboká jáma. Starý, téměř slepý lama má proslov. „Žijeme v době velkých změn a krizí, doprovázených chaosem. Staré končí, nové začíná. Mnozí nevědí, jak dál. Co nás čeká v budoucnosti, to neví nikdo, ani já. V takových situacích ale pomůže, když zakopeme všechno zlé. Zlé skutky, zlé myšlenky, nenávist i hněv a vydáme se na cestu lásky, smíření a odpouštění. Puška a zbraně jsou symbolem toho, co nás dělá mocnými, rozdělují nás. Jimi přece zraňujeme a zabíjíme. Zahoďme tuto pušku jako symbol naší zloby a vydejme se na cestu porozumění a diskuze za účelem dobra pro všechny, bez ohledu na to, do jaké partaje kdo patří…“
Že film je pohlazením duše v dnešní době plné krizí, konfliktů a napětí, říkají dnes všechny odborné kritiky všude tam, kde už byl promítán. Byl už také navržen k nominaci na OSCARA jako nejlepší zahraniční film. Že nastavil zrcadlo západní kapitalistické a tzv. demokratické společnosti, jsem již výše zmínil. Ale teď bych rád zmínil ještě jeden můj postřeh. Postřeh duchovního aspektu, duchovní síle buddhistických mnichů. Jejich oddanosti řádu i duchovnímu vůdci, a díky tomu i nádhernému souzvuku s lidmi. V našich „západních zemích“ jsme si přivykli stýskat si nad ztrátou někdejšího vlivu křesťanství na společnost, nad úpadkem církve, nad nezájmem lidí o návštěvu bohoslužeb a nezájmem o duchovní, řeholní i kněžské povolání.
Myslím, že tento film nastavuje zrcadlo i nám, kteří se ještě alespoň nějakým způsobem hlásíme ke křesťanským hodnotám. Jen samotné postesknutí nad ztrátou minulého nikam nevede, akorát tak k nekontrolované sentimentálnosti. A v důsledku toho nelze pak nová rozhodnutí považovat za „dobrá“. Avšak zamyšlení se nad tím, co podstatného jsme z minulé, tisícileté křesťanské tradice svým nezájmem o trvalé duchovní hodnoty (které dávaly sílu, motivaci a inspirací tolika generacím před námi) zanedbali, nás může posunout dál. A to proto, abychom s nadějí mohli vykročit do neznámé budoucnosti.
Peter Žaloudek
Vídeň, 28.8.2024