Foto: ORF, Regine Schöttl
Často slyšíme lidi říkat, že politika je špinavá věc nebo že čestný a poctivý člověk nemá šanci ve vysoké politice přežít. Příkladů zkorumpovaných politiků nebo takových, kteří byli donuceni k odstoupení z politických funkcí kvůli velkým, zásadním přehmatům, je všude na světě moc. Jenže pokud se jedná o morálku, politikové jsou jakýmsi zrcadlem společnosti: nejsou o nic horší, ale ani o nic lepší než průměrné jádro společnosti, lidi vykonávající jakoukoliv jinou práci. A tak jako mne těší, když někdo mezi lidmi vyniká svou moudrostí, čistotou charakteru, jako čestný, pracovitý a slušný občan, tak mne také těší, když i mezi politiky občas zazáří taková skvělá osobnost, všem na očích, která se může stát vzorem a inspirátorem pro mnohé jiné.
U příležitosti 75. narozenin paní Waltraud Klasnicové z Grazu (Štýrského Hradce), od roku 1970 členkou Křesťansko-demokratické strany (Volkspartei, ÖVP, vedená nyní premiérem Sebastianem Kurzem), kde pracovala na různých postech, vysílal rakouský rozhlas Ö1 s touto dámou rozhovor. Nejvyšší funkci zastávala v letech 1996 až 2005, kdy se jako vítězka voleb stala hejtmankou Štýrska se sídlem v Grazu. Pro její sympatický vzhled, laskavé chování a mluvu ji lidé nazývali familiárně „Mutti“, maminka, tak jako dnes mnoho Němců říká své kancléřce Angele Merkelové. Ale co tak výjimečného tato paní dělala, že je dodnes respektována v celém Rakousku jako málokterý jiný politik, přestože nebyla političkou celostátní, ale jen vlády krajské!
Vedle politiky dělala paní Klasnicová v životě všechno možné. Nejdříve založila s manželem dopravní firmu, pak založila svůj domov důchodců pro chudé a bezdomovce, také se stala čestnou prezidentkou hospicového hnutí pro celé Rakousko a v roce 2010 byla jmenována šéfkou nadnárodní celorakouské komise vyšetřující případy sexuálního zneužívání v církvi a ve společnosti a tuto funkci zastává dodnes. Členy komise jsou civilní osoby, většinou právníci a psychiatři, ale není mezi nimi žádný kněz či duchovní, aby bylo jasné, že komise jedná objektivně a svobodně. A k těmto funkcím je nutno připočítat roli matky dnes již dospělých tří dětí a babičky pěti vnoučat. Od roku 2015 je vdovou. Zůstává stále velice aktivním člověkem a zastává různé, mnohdy zcela netypické funkce. Je až neuvěřitelné, jaké spektrum zájmů má a kolik toho díky svým odborným kompetencím zvládá. Stala se zářným příkladem nadaného, poctivého a charizmatického člověka, imponujícího všem lidem bez ohledu na jejich přesvědčení, i všem politickým stranám. Rád bych poukázal alespoň na některé z jejích myšlenek, které v rozhovoru zazněly:
Hospicové hnutí
Žijeme dnes ve společnosti, která hlásá veškeré možné svobody, kromě jiného i právo na určení způsobu své smrti. „Slovo Sterbehilfe (pomoc zemřít) je velice krotké označení. Já tomu říkám zabití na požádání za finanční kompenzaci. Tuto formu odmítám. V Rakousku máme dostatečnou legislativu, přístupnost jakékoli léčby, preventivní dialog, pomoc při hledání všech možných variant řešení zdravotní situace, právo delegovat k převzetí plné moci, neustálý lékařský dohled. Mluvím s mnoha lékaři. Radioonkoložka pracující 40 let na radiologické klinice mi řekla, že za dobu svého působení se ani jednou nesetkala s člověkem, který by chtěl v důsledku své nemoci umřít dobrovolně. Pokud budeme schopni vytvořit pro těžce nemocné lidi atmosféru bezpečí, citlivého doprovázení a stabilně fungující paliativní terapii, dáme jim šanci žít svůj život s respektem a v klidu až do posledního vydechnutí…“
Komise pro vyšetřování případů sexuálního zneužívání dětí a mládeže v církvi a ve společnosti
Tato komise byla zřízena v roce 2010 a od počátku stojí v jejím čele právě Waltraud Klasnicová. Za tu dobu bylo prošetřeno 2500 případů zneužití. Církev zaplatila 30 milionů eur. Z toho šlo 22 milionů jako odškodné postiženým, zbývajících 8 milionů bylo použito na léčbu, většinou psychoterapii, pro postižené. Podle paní Klasnicové se sice penězi v žádném případě nedá napravit způsobené zlo, ale na druhé straně je potřeba pokračovat dál. Musí se měnit nejenom legislativa, ale i mnohé z někdejších praktik v církvi, aby již nebylo možné, že by kněz či řeholník, který se prohřešků dopustil, byl jen překládán na jiné místo působení uvnitř církve. Dnes jsou již nastaveny mechanismy tak, že při jakémkoliv pokusu či nedejbože uskutečněném prohřešku je postihovatel okamžitě předán k vyšetřování civilně-státní justici. „Církev má dnes jedinou možnost, jak může navenek působit: stát se znovu věrohodnou. Čím dříve přizná zločiny, přestane je tutlat, jak tomu bylo ještě donedávna, tím větší je šance, že se pomalu a postupně znovu stane důvěryhodnou“. Waltraud Klasnicová přitom ale neopomene zdůraznit, že z vyšetřování sexuálně zneužitých je zřejmé, že v církvi došlo asi k jednomu a půl procentu všech prohřešků, zatímco více než 80 procent zneužití probíhalo a dodnes probíhá v rodinách.
Landesmutter (Zemská patronka)
Tímto titulem byla spontánně obdařena v roce 1998, když se osobně zúčastnila vyprošťování mladého horníka Georga Hainzla v Lassingu, poté co přežíval 10 dnů v zasypané šachtě. Při prvním pokusu o jeho záchranu tehdy zahynulo deset báňských záchranářů. Paní Klasnicová tehdy manželky a matky zasypaných horníků navštívila, aby je alespoň trochu mohla potěšit. Na záběrech televizních kamer bylo vidět, jak vřele pozůstalé objímá a spolu s nimi pláče. (I já si pamatuji televizní reportáže z té doby a mohu pravdivost těchto informací dosvědčit. Pozn. autora textu.) Jedné německé firmě se pak podařilo vyvrtat 60 cm širokou několikametrovou jámu, kterou pak záchranáři zasypaného horníka vytáhli na povrch. I paní Waltraud se celé záchranné akce zúčastnila, a přitom vydala několik příkazů k akcím, ke kterým, jak později přiznala, vůbec neměla kompetenci. Zkrátka nebyl čas čekat na rady odborníků, rozhodovala tedy ona. Poslala vyvrtanou jámou dolů horníka-lékaře, aby zjistil, v jaké zdravotní kondici horník je a jestli je vůbec schopný náročného a pomalého transportu touto hlubokou jámou, ve které bylo velice těsno a nedýchatelno. Když už byla díra vyvrtána až do štoly, ve které se nacházel horník, požádala paní Klasnicová těhotnou manželku zasypaného, aby dolů přes spuštěnou hadici něco milého svému manželovi řekla. Ta byla tak rozrušená, že vůbec nevěděla, co má říci. A paní Klasnicová jí poradila: „Řekněte mu třeba, že ho milujete.“ Mladá žena, zvyklá mluvit krajovým dialektem, dolů zavolala: „Schurli, mám tě ráda!“ (Schurli je slangový výraz pro jméno Georg.) Když pak horníka bezpečně vytáhli na povrch, ozval se obrovský aplaus zpovzdáli přihlížejícího zástupu lidí, policistů a pracovníků médií. Přihlížející dav začal spontánně zpívat nejznámější rakouskou církevní píseň Grosser Gott wir loben dich (Bože chválíme Tebe). Tato záchranná akce vešla do dějin jako Wunder von Lassing (Zázrak z Lassingu).
Když ji teď redaktor vyzval, aby k tomu něco řekla dnes, po 22 letech, jen dodala: „Tato událost mne velice zasáhla, dodnes si na ni vzpomínám a pořád mám kontakt se všemi rodinami postižených. Jestli jsem tehdy konala na základě politického mandátu, anebo spíš instinktivně, to nevím…“
Osobní, téměř mystická víra
Paní Waltraud Klasnicová koná mnohé skutky jako projev víry. Nemluví o tom, své křesťanství žije vnitřně. Když ji ale redaktor přece jen vyprovokuje k tomu, aby něco řekla o své víře v Boha, odpovídá tiše a prostě. Redaktor vzpomene na Wolfganga Borcherta (1921-1947), německého spisovatele z doby II. světové války a jeho velice známou větu: „Gott, deine Stimme ist leiser geworden, zu leise für den Donner unserer Zeit. Wir können dich nicht hören.“ (Bože, tvůj hlas zeslábl, je příliš slabý pro dnešní dobu hromů. Už tě nemůžeme slyšet.). Waltraud Klasnicová spontánně odvětí: „Na to existuje jen jediná odpověď: Protože Bůh nemůže dělat vše, má nás. Tak tedy dělejme a mluvme nahlas, silně, aby nás bylo slyšet.“
Redaktor se jí zeptal také na její mariánský kult zbožnosti: „Koho uctíváte, když uctíváte Marii?“. Odpověděla: „Jsem matkou. Je třeba si umět představit, co to znamená, když matka doprovází své dítě, svého syna, na cestě k smrti. Myslím, že to je to nejhorší a nejbolestnější, co může matku postihnout. A ona při něm zůstává do posledního vydechnutí. Celou tu dobu byla sama, až pak se jí ujal Jan. ‚Hle, tvá matka.‘ Křížová cesta není pro mne jen křížovou cestou Páně, ale také křížovou cestu jeho matky.“
Paní Waltraud Klasnicová. Někdejší významná politička, hejtmanka. Hlavně však skromná, pracovitá a moudrá žena. Kéž by bylo na světě více takových lidí, takových politiků!
Peter Žaloudek, Vídeň, zpracováno podle relace Logos – Glauben und Zweifeln (Víra a pochybnost) z 21. 11. 2020, Radio Ö1, 19:05 h.