Na cestě do Itálie či do Jižního Tyrolska jsem již mnohokrát projížděl kolem Brixenu. Někdy vlakem, jindy autem. Vždy jsem si říkal, že bych se tam měl zastavit a podívat se na dům, ve kterém žil několik let ve vyhnanství v domácím vězení Karel Havlíček Borovský. Nikdy jsem to, žel, neudělal. Cesta z Vídně je dlouhá a člověk chce být co nejdřív na určeném místě. Málem jsem to vzdal i při své nedávné cestě autem z Vídně přes Innsbruck do Merana, i když jsem to tentokrát měl opravdu v plánu. Téměř celou cestu pršelo, byl jsem unavený a chtěl jsem být již co nejdříve v Meranu. Těsně před příjezdem do blízkosti exitu na Brixen mne najednou cosi silně oslovilo: sjeď z dálnice a jdi se podívat na ten dům. Sjel sem a nelituji! Posuďte sami:
V peněžence nosím již mnoho let – pro případ, že pojedu přes Brixen adresu toho domu s krátkým popisem, jak se k němu dostat, což jsem si kdysi našel na internetu. A ejhle, i bez navigace, kterou v autě ostatně nemám, jsem ho opravdu brzo našel. V okamžiku, když jsem k domu přijel, objevila se tam taky pětičlenná rodinka na kolech. Manželé se třemi dětmi. Dvě jely pomalu na malých kolech, třetí asi dvou-tříleté měli na sedačce.
Před pamětní deskou domu se ihned začali fotit. Aniž bych je slyšel mluvit, automaticky jsem předpokládal, že se jedná o Čechy a rovnou jsem na ně spustil češtinou: „To je dobře, že jste tady, mohu vás pak taky požádat o snímek mým mobilem?“ – „Áno, samozrejme, veľmi radi“ – zazněla krásná slovenská odpověď. Nedalo mi to a zeptal se, jak to, že Slováci přišli uctít Karla Havlíčka Borovského. Odpověděli: „No, predsa sme sa o ňom učili v škole a okrem toho, bývame a pracujeme v Prahe a české dejiny a kultúra nás zaujímajú.“ Pak jsme ještě prohodili několik slov každý o sobě, oni po chvilce nasedli na kola a pokračovali dál směrem k penzionu, ve kterém byli ubytování. Zůstal jsem před domem sám a v jakémsi vnitřně radostném a zároveň i pietním pocitu jsem se v myšlenkách vracel k době, ve které KHB žil. Byl novinářem, spisovatelem, a hlavně neochvějným buditelem národa, kvůli čemuž se stal nepohodlným pro tehdejší režim. Přitom jsem si prohlížel dům a okolí. Bylo vidět, že je obývaný, v hezkém stavu a před dvěma pamětními deskami bylo mnoho květů, dokonce i stolek s knihou pro podpisy návštěvníků. Bylo zcela evidentní, že někdo se o toto všechno stará. Po nějaké chvíli přijelo auto, vystoupil z něho vysoký starší pán, v ruce klíče a šel ke dveřím z jiné, boční strany domu. Znovu jsem si dodal odvahy a dříve, než ten člověk do těch dveří vešel, čímž by se mi ztratil, v silné touze dozvědět se víc, jsem ho oslovil: „Mohu se prosím zeptat, jestli zde bydlíte“? „Ano“ – zněla odpověď. „Dům patří našemu rodu již přes 200 let, já jsem jeho majitelem.“
Řekl jsem: „Tak to tedy musel někdo z vašich předků znát KHB osobně.“ – „Ano, můj prapradědeček. Napsal o jeho pobytu zápisky. KHB sem vyvezli do exilu, ale nebyla to věznice. Dům hlídali strážnici, on se však mohl volně pohybovat a často chodil do města. Policejní auta tehdy nebyla, ale je pravda, že tehdejší policajti měli jeho pohyb pod kontrolou.“ Slovo dalo slovo a pán se začal zajímat o mne, kdo jsem, co dělám, jak to, že mluvím německy i italsky atd. On mne zase imponoval svou rozvahou, přátelskostí a nesmírnou sympatičností. Dověděl jsem se, že je univerzitním profesorem historie a zároveň bývalým dlouholetým politikem za stranu zelených. Z úcty k dějinám nechal na fasádu domu připevnit i druhou pamětní desku; ta první, větší, tam byla zavěšena ve dvacátých letech minulého století. Zároveň umístil kolem desek květináče s různými květinami a taky stoleček s knihou pro podpisy náhodných návštěvníků. Po odchodu pětičlenné slovenské rodiny, ještě než tento pán přišel, jsem napsal do této knihy několik vět. Pán si toho všiml a řekl: „Je hezké, že jste taky něco napsal, lidé se většinou jen podepisují. Škoda jen, že to nemohu přečíst, protože česky neumím.“ A tak mi nezbývalo, než napsat svůj text ještě jednou v němčině: „Grazie! Danke! Díky! Jsem rád, že existuje pamětní deska na domě, ve kterém pobýval ve vyhnanství KHB. Byl to velký člověk! Vizionář, vlastenec, který uměl nazývat věci pravým jménem. Není to totiž nic samozřejmého, je to riskantní, vyžaduje to odvahu…“
Jak víme ze školních lavic, habsburští mocipáni ve Vídni pro strach ze ztráty moci potlačovali národní povědomí v mnoha částech monarchie. KHB byl taky nepohodlný. Nezavřeli ho, ale poslali daleko od domova, aby mu znemožnili psát a publikovat v češtině. Byl to výjimečný člověk, vzor pro pozdější politické disidenty, jakým byl např. Karel Kryl či Václav Havel a jiní. Takové lidi potřebuje jako sůl každá doba, i my dnes…
Říká se: lína huba – holé neštěstí. Já jsem nesmírně rád, že jsem překonal únavu a lenost a sjel sem (konečně) z dálnice navštívit tento dům, toto místo. Setkání s panem Hansim a také se Slováky bylo pro mne úžasnou odměnou a darem. Díky, že existují takoví lidé, kterým není minulá historie lhostejná! Historia est magistra vitae! (Dějiny jsou učiteli života)
Peter Žaloudek
Napsáno večer, v den těchto setkání. V Meranu, 1. července 2023.