Do série inspirujících osobností z Jižního Tyrolska bych rád zařadil i pana Lea, přestože Jihotyrolákem není. Žije ale nedaleko, necelých 200 kilometrů jihovýchodním směrem, v kraji Veneta, ve vesnici Montaner u Sarmede. Na svých 80 let vypadá skvěle, i když on sám tomu nevěří. Pan Leo je pro mne tak trochu záhadou a zároveň i darem. Darem, za který by asi měl být vděčný celý český kulturní svět. Pokusím se vysvětlit.
Do rodného kraje pana Lea se koncem 60-tých let přistěhoval mladý neznámý cizinec, uprchlík z komunistického Československa, akademický malíř Štěpán Zavřel. Narodil se v roce 1932 v Praze, do Itálie emigroval po dobrodružné cestě v roce 1958. Kdysi, coby mladý absolvent školy, pracoval v dílně Jiřího Trnky. Jeho snem od útlého mládí bylo žít v Itálii, kterou považoval za kolébku umění. Za hlubokého komunismu to ale nešlo jinak než formou emigrace, což se mu nakonec podařilo. Vzhledem k tomu, že o umění po studiu již mnohé věděl, a dokonce už i sám tvořil, poměrně rychle zakotvil mezi tehdejšími italskými umělci. Díky výjimečnému talentu a silnému charisma se brzy stal známým umělcem i vyhledávaným společníkem. Začal vydělávat peníze, o jakých by se mu v tehdejším Československu ani nezdálo. Zpočátku působil v Římě, zakázky se jen hrnuly a i zájem o jeho osobu rostl. Byl zván na pořádání výstav do Anglie, Francie, Německa, Švýcarska, Norska, Španělska, také do Afriky a dokonce i do Metropolitního muzea umění v New Yorku i do dalších míst. Nějaký čas „fungoval“ jako cestovatel a navázal mnoho mezinárodních kontaktů s osobnostmi z oblasti umění. Čím více však cestoval, tím více si uvědomoval, že k tomu, aby mohl tvořit, musí změnit způsob života a žít spíše životem usedlejším. Být na výsluní v chaosu měst mu nedělalo dobře. Když už měl našetřené finance, rozhodl se usadit v nějaké „Bohem zapomenuté krajině“, jak sám říkával. Pokud možno co nejblíže k hranicím své rodné vlasti, ale zároveň typicky italské. A tak se při svých cestách po Itálii doslechl o kraji blízko Vittorio Veneta. Ten kraj mu natolik učaroval, že začal v této oblasti hledat místo, kde by se trvale usadil. A to se mu povedlo najít ve vesničce Rugolo, situované mezi vesnicemi Sarmede a Montaner. Za ušetřené peníze si zde koupil na samotě v kopci u lesa zchátralý kamenný domek, ve kterém ještě těsně před jeho koupí dožíval starší pán se svojí kravkou. Tehdy zde nebyl ani vodovod, ani záchod, v zimě se topilo dřevem a kuchyně byla z dob chudé, středověké Itálie, kdy na straně příbytku bylo veliké ohniště, nad ním široký komín, kolem ohniště lavice na sezení a vše v této části místnosti páchlo čmoudem. Mimochodem, toto ohniště v jeho domě doposud zůstalo, je funkční a má své kouzlo. Na tehdejší dobu by se bývalo řeklo, že to je zapadákov, polorozpadlý dům za pár šupů, kraj, ve kterém dávají lišky dobrou noc.
V té době, kdy se zde všichni znali jako jedna velká rodina, nastalo v celém kraji pozdvižení: „Přistěhoval se k nám cizinec, emigrant z komunistické země, kdoví, co je zač…“ I dnes vám toto každý pamětník potvrdí. Štěpán chtěl na jedné straně žít v klidu a ústraní, na druhé straně ale byl bohém, ovládal řeči, byl úžasně společenský a komunikativní a byl vzdělaný. Byl kosmopolita a polyglot. Vzdělanost nedával nijak najevo, ale když se s ním člověk pustil do řeči, okamžitě pochopil, že nemluví jen tak s kdekým. Netrvalo dlouho a zpráva o něm se rozletěla široko-daleko, každý ho znal. A protože byl svým charakterem velice srdečným, přátelským a nutno říct i dobrým člověkem, zároveň ale i odlišným od místních domorodců, brzy ho začala vyhledávat hlavně zdejší mládež.
Já osobně jsem za ním do Rugola začal jezdit asi před 35 lety. Byl jsem mnohokrát hostem v jeho domě a seznámil jsem se tak s některými z jeho místních přátel, se kterými jsem i po Štěpánově smrti v roce 1999 zůstal v kontaktu. Jak mi někteří z nich potvrdili, Štěpán, ten přistěhovalý cizinec, jim v mládí imponoval nejen svou uměleckou tvorbou, ale i svou moudrostí, humorem a srdečností. Z jejich návštěv měl radost, a protože měl dostatek peněz, byl vždy i štědrým hostitelem. Slovo dalo slovo, jeden řekl o něm druhému, a jelikož v tomto koutu na konci světa žádné jiné možnosti na volnočasové aktivity nebyly, začali mladí lidé vyhledávat Štěpána, vyptávat se co dělá, proč emigroval, co právě maluje, nebo kam má namířeno jet. To, že za Štěpánem pak začaly časem přicházet zástupy, či davy umělců, nejen italských, ale z celého světa, teď ponechám stranou. Pominu i to, že Štěpána začala navštěvovat smetánka českých emigrantů, bývalých disidentů, se kterými diskutoval o situaci v ČSSR a o tom, co je třeba udělat a jaké jsou šance na změnu toho odporného režimu.
Mezi italskou mládeží, která Štěpána navštěvovala, byl i Leo. Ten mi už kdysi řekl: „Když jsme Štěpána objevili, bylo to pro nás jako objevení Ameriky. Nejenže zajímavě maloval, ale on dovedl o umění poutavě povídat, odhaloval nám, rozeným Italům, skvosty našich vlastních historických uměleckých tradicí. Znal dějiny Evropy, byl neuvěřitelně sečtělý (Štěpán, mimochodem, taky psal), dalo se s ním diskutovat o čemkoliv. Byl úžasně společenský, organizoval diskusní večírky s jídlem a byl také náročný. Přijít na jeho párty nebyl jen zážitek, ale i výzva, protože každý, kdo uměl hrát na nějaký nástroj, musel ho přinést. Hrály se pak písně italské, české i světové a bylo obdivuhodné, jakou má paměť, kolik textů zpaměti zná. Až do té doby, než k nám přišel, jsme tady nic podobného nezažili! To byl prostě šok! Pozdvižení! Štěpán byl pro nás pojem! Skoro každý den jsme se mezi sebou domlouvali, kdy zase půjdeme za Štěpánem, nebylo nic a nikdo, kdo by nás v té době přitahoval a fascinoval víc, než on…“
Co Leo říká, chápu a mohu potvrdit na podobném příkladu. Když jsem byl na gymnáziu (v Československu), navštěvoval jsem s mnohými mými vrstevníky jednoho staršího řeholního kněze, který se po propuštění z komunistického vězení již nemohl vrátit ani do kláštera (ty byly zrušeny), ani do oficiální kněžské služby. Žil velice skromně v jednom malém, jednoduše zařízeném domku se zahrádkou, na které si pěstoval zeleninu a doma přitom tajně sloužil mše. Už ani nevím, kdo mi o něm řekl. Vím jen, že klika u jeho dveří se nezastavila, tolik mladých lidí za nim chodilo. Byl sympatický, usměvavý, pro každého měl čas, pochopení, mnozí chodili k němu ke zpovědi, nebo jen tak, popovídat si o svých problémech. To vše nám imponovalo, možná proto, že to bylo oficiálně zakázané, ale zcela určitě proto, že jsme se u něj dozvídali o věcech, o jakých jsme ani doma, ani ve škole, neslyšeli. Rozumím tedy velice dobře Leovi a jeho kamarádům. Ale vraťme se do italského Rugola. Přijde-li do zapadlého místa jiné země cizinec, stane se nepochybně terčem pozornosti. A když pak lidé, poté, co ho blíže poznají zjistí, že je to nejen vzdělaný umělec-malíř a sochař, ale i dobrý a štědrý člověk, najednou toho přistěhovalce vnímají jako boží zjevení. Jsou jim okouzleni, fascinováni a cítí, že v jeho přítomnosti rostou a nemohou se nabažit okamžiků, strávených v jeho blízkosti. A zde začíná role Lea.
I on poznal Štěpána v době, kdy už byl studentem na vysoké škole ekonomické v Benátkách. Svým způsobem byl již tehdejší svět pro něho otevřený, ale že mu dveře dokořán otevře ausgerechnet v jeho „zapadákově“ přistěhovalý cizinec, to by si nikdy nepomyslel. Trochu se asi musíme přenést do doby konce 60-tých let, kdy na Západě vanul duch hipiies, duch Beatles a Rolling Stones či Led Zeppelin, kdy se otevřely mládeži zemí západního světa dveře do světa nové hudby, myšlenek, kultur a taky nevídaných možností cestování. A v tehdejší Itálii byly tyto dveře zcela otevřené, narozdíl od bývalého Československa. A že mládež z vesnic kolem Rugola dávala přednost před jinými nabídkami právě Štěpánovi, je mimořádný fenomén. Leo byl o 12 let mladší než Štěpán, byl ve věku, kdy všichni hledíme na starší kluky jako na své vzory a snažíme se je napodobovat. Pochopil, že Štěpán je zcela výjimečný člověk a že je to pro jejich kraj vlastně darem. Oblíbil si ho natolik, že vše ostatní ve svém životě podřídil myšlence poukazovat na tuto skutečnost. Svým způsobem je Leo vlastenec, který celý život žije ve vesnici a v domě, kde se narodil. Mnozí z jeho kamarádů, pocházejících z této oblasti, se již dávno vystěhovali a žijí roztroušeně po Itálii. Leo si uvědomil, že Štěpán přinesl s sebou cosi, čím ten jejich kraj – ten zapadákov – pozvedl. Časem se stal nejdůvěrnějším Štěpánovým přítelem. A když pak viděl ty zástupy umělců a mladých studentů umění, putujíc do Rugola za Štěpánem, coby učitelem malířského umění (podobně jako kdysi imponoval mladým lidem svými přednáškami ve Starém Řecku filozof Sokrates), stal se Leo spolu s jinými Štěpánovými nadšenci propagátorem a spoluzakladatelem tzv. letních malířských kurzů. Dnes se jim odborně říká: Scuola internazionale d`illustrazione. Od začátku 70-tých let přišlo do Rugola obrovské množství mladých studentů malířství z celé Evropy i jiných kontinentů, ze kterých se později mnozí stali známými. To už byl Leo aktivní v místním zastupitelstvu a po domluvě se starostou a místními radními uspořádali v roce 1983 první mezinárodní výstavu mladých malířů, zabývajících se malbami pro děti a mládež. Na plakátě z tohoto roku stojí: Obrazy a krajiny. První výstava ilustrací a maleb s účastí – následují jména všech vystavovatelů – a pod záštitou Štěpána Zavřela. Finančně se na realizaci výstavy podílela radnice a Pro Loco (oddělení pro místní kulturní rozvoj) v Sarmede ve spolupráci s Bohem Press z Zürichu.
Od té doby uplynulo již 41 let a mezinárodní výstavy se konají pravidelně každý rok. Každý rok s účastí nových malířů, dnes už také ze všech bývalých komunistických zemí. Ale nejen to. Každý rok se konají kurzy malířství pro začínající mladé umělce, kurzy vždy vede jeden, nebo vícero z již známých umělců. A nejen to. Když si všichni uvědomili, jak velký je zájem o účast na každoroční výstavě, bylo třeba udělat rozhodnutí, kde se ty výstavy budou konat, protože budova radnice, ve které se nachází muzeum Štěpána Zavřela, to již prostorově ani finančně nezvládala. A tak za velkorysé peněžní pomoci radnice ze Sarmede, jakož i vlády benátského regionu, ale i finanční podpory z EU, se v roce 2012 postavila zcela nová třípatrová budova vedle radnice, Casa della Fantasia (Dům fantazie), která teď slouží jednak jako sídlo Nadace Štěpána Zavřela, založena těsně po jeho náhlé smrti v roce 1999, ale zároveň jsou v ní prostory pro různé celoroční výstavy. V této nové budově jsou místnosti pro kurzy malířství a v přízemí je prodejna knih. Nadace dnes vlastní nejen originální obrazy Štěpána Zavřela, ale i obrazy jiných autorů, které v průběhu let v Sarmede vystavovali. Obrazy jsou tematicky řazené, například zahrady v dílech malířů, nebo hrady či stromy atp. S těmito tematicky členěnými obrazy pak pořádají výstavy po celé Itálii a také v Evropě. V Itálii již realizovali víc než 500 výstav a v zemích Evropy víc než padesát. Poslední velkou mezinárodní výstavu realizovala tato nadace v Českém Krumlově v listopadu v roce 2022 s názvem: Štěpán Zavřel: Cesta za hvězdami.
Dnes patří tato nadace mezi největší a nejaktivnější mezinárodní nadace propagující ilustrace pro děti na celém světě. Během celého roku je možné v Sarmede navštívit jak trvalou výstavů originálních obrazů Štěpána, tak i aktuální, stále se měnící tematickou výstavu. Ta, která tam právě probíhá má název: Il Sole ritrovato – Znovunalezené slunce, končí 20. října 2024. Ale již 9. listopadu začne výstava nová s názvem Le immagini della Fantasia – Obrazy Fantasie. To, co mě nejvíc fascinuje, je skutečnost, že každá výstava od roku 1983 má v sobě jádro inspirace některého ze Štěpánových obrazů. Každý rok vystavují jiní, noví umělci, ale vždy je prezentován i nějaký Štěpánův obraz. Jakoby ta studnice jeho pokladů byla bezedná. A tak se stalo, že od doby, co se tam tyto výstavy pořádají, se lidově celému tomuto kraji říká: Kraj Štěpána Zavřela a taky Kraj pohádek.
Moje slovní zásoba je příliš chudá na to, abych vyjádřil, co vše tam Štěpán Zavřel inicioval. Konec-konců, není to tak daleko, veškeré informace o nadaci a výstavách lze najit na internetu a tak doporučuji udělat si do této oblasti výlet. V nadaci se dají koupit nově publikované knihy pro děti s ilustracemi od Štěpána, jako i knihy autorů, kteří tam právě vystavují své obrazy.
Na začátku jsem napsal, že Leo je pro mne, za ta léta, co ho znám, tak trochu záhadou, ale i darem. Myslím, že po přečtení napsaného jsou oba výrazy srozumitelné. Na závěr bych ale rád dodal, že není nic hezčího než nezištný skutek motivovaný láskou. A za lidi, kteří toto dokáží, bychom měli být vděční.
Štěpán Zavřel, řečeno jeho naturelem, kašlal na jakoukoliv popularitu či slávu. Bylo mu absolutně jedno, co si kdo o něm myslí. Žil malbou pro děti, ale i dospělé, pomaloval mnoho fasád v celém kraji, jeho velké obrazy jsou i na zdech dvou restaurací. Napůl rozpadlý dům, který kdysi koupil, je dnes nádherným muzeem jeho vlastních fresek, obrazů, podlahových mozaik. Byl lidumil, těšil se ze setkání s lidmi a lidé v tomto kraji ho milovali…
Leo byl mnoho let prezidentem nadace. Skutečnost, že je dnes nadace slavná, je hlavně jeho zásluha. Z důvodu vysokého věku a zdravotních potíží při posledním zasedání nadační rady již na funkci prezidenta nekandidoval, novým prezidentem je Uberto di Remigio. Nadace ale přesto zůstala pro Lea srdcovou záležitostí. Je v ní každý den. Domlouvá výstavy, a hlavně dělá průvodce návštěvníkům. Je chodící encyklopedií na téma života a díla Štěpána Zavřela. A to vše dělá nezištně a rád.
Grazie Leo per tutto, che hai fatto durante la Tua vita per far conoscere Štěpán Zavřel. Díky Leo za všechno, co jsi během svého života udělal pro šíření povědomí o Štěpánu Zavřelovi.
Peter Žaloudek, Vídeň, 7.10.2024