Malý vánoční dárek světla

Od raného dětství jsem až do smrti svých rodičů slýchával radu: „Když půjdeš k někomu na návštěvu, nezapomeň s sebou vzít nějaký malý dáreček, třeba jen malé jablko, bonbony, květinu, kávu, protože slušnost káže být štědrým a přátelským návštěvníkem…“

Nedávná rozhlasová relace na stanici Ö1 mi tuto radu rodičů silně připomněla a vyvolala ve mně velkou radost. Jednalo se o řeč v Rakousku mediálně známé herečky, moderátorky a autorky mnoha publikací, sympatické Doris Schretzmayerové. Mimo jiné řekla: „V 70. a 80. letech jsem vyrůstala v jedné selské rodině Dolního Rakouska. Bylo u nás zvykem, že jsme při jakékoli návštěvě s sebou vzali malou pozornost, dárek, něco z naší úrody. Na jaře to byly kytičky, první jahody ze zahrádky mé babičky, o něco později hlávkový salát, křupavé ředkvičky, pak první brambory s jemnou slupičkou z pole mých rodičů, v červnu první třešně, okurky, v srpnu rajčátka, po nich jablka, švestky, ořechy. Když přišla zima, brávali jsme s sebou ovoce i zeleninu ve formě koláčů nebo marmelád…

Bylo úplně jedno, jestli jsme navštěvovali příbuzné, přátele či známé, lidi, se kterými jsme spolupracovali, anebo ty zcela neznámé. Když jsme překročili práh cizího domu, vždy jsme měli u sebe něco z toho, co jsme do země zasadili, nechali v ní vyrůst a následně různými způsoby zpracovali. Byl to jakýsi nepsaný zákon naší rodiny: dělit se o dary, které jsme sami obdrželi a měli navíc.

Pokud vím, tak u všech přírodních národů, indiánů, eskymáků či jiných etnik, vždy platil zákon se o dary Země dělit. Nejenom proto, aby byli obdarováni také ti, kteří plody země neměli v takovém množství, ale prostě jako projev vděku Matce Zemi za to, že nás živí. Měli snad mí rodiče či prarodiče podobné děkovné úmysly? Děkovat Zemi a zároveň potěšit jiné? V každém případě mám dodnes před očima radost v tvářích obdarovaných. A i když dnes již nemám možnost vzít s sebou na návštěvu čerstvé ovoce, zeleninu, nebo to, co jsem z nich pečením, vařením, zakonzervováním apod. zhotovila, přece jen si neustále uvědomuji, jakou máme možnost druhého obdarovat: dobrými slovy. Třeba vzpomínkou na něco společně dávno prožitého, dobře míněným komplimentem, nějakým krásným příběhem, který ve smutných a těžkých dnech dokáže povzbudit, potěšit, dodat naději. Anebo, když už nic jiného, tak svou návštěvou, bez mnoha slov, vyjádřit projev uznání, respektu, blízkosti…“

Tyto myšlenky mi najednou zazářily jako maják v moři. Začíná Advent, blíží se Vánoce. Ať jsme věřící nebo ne, všichni se na Vánoce těšíme a všichni je nějak oslavujeme. Ale jak je oslavit letos, když žijeme v době samých smutných zpráv? Už covidová pandemie nás zahnala kamsi do kouta a pořád se ještě nedokážeme zbavit následků, které v důsledku lockdownů a všech možných omezení způsobila. Navíc nikdo z nás neví, jestli už vůbec skončila, jestli se neobjeví nějaká nová a možná horší mutační varianta. Jako Damoklův meč visí nad lidstvem dopad klimatických změn: drastické oteplování, požáry, extrémní sucha, neúroda, tání ledovců. Jinde zase povodně, obrovské, nepředvídané průtrže mračen, masy destruktivní vody, sesuvy půdy. Tyto fenomény dělají z mnoha lidí bezdomovce ve vlastních zemích, zároveň jsou ale taky příčinou přílivu milionů uprchlíků ze zemí, které se stávají neobývatelnými. A jako by toho ještě nebylo málo, 24. prosince, zrovna v den Božího narození, začátku Vánoc, tomu bude přesně deset měsíců, co putinovské Rusko rozpoutalo válku na Ukrajině. Její dopad cítí nejenom milióny ukrajinských obyvatel, nejenom pozůstalí po tisících padlých Ukrajinců, ale i občané Ruska, kteří vnímají zbytečné ztráty na životech ruských vojáků, co ani nevědí, zač vlastně bojují. Důsledky války cítí celá Evropa a vlastně i celý svět. Ekonomická krize, energetická krize, znepokojivý nárůst cen, mnozí lidé nevědí, jak budou platit za elektřinu, plyn či vodu. A to nemluvím o lidech na Ukrajině, kde je v důsledku ruské brutální agrese zničená infrastruktura, elektřina a čistá voda k dispozici jen v určitých hodinách, v minimálním množství a na příděl. Jak dnes vyprávět lidem postiženým všemi těmito krizemi, a já patřím mezi ně, o radostném poselství Vánoc? Slova se zadrhávají v hrdle, hlava je prázdná, myšlenky se kamsi vytratily, srdce je plné bolesti a žalu… A přece…

V jednom z vánočních čtení, která jsou po staletí, téměř dva tisíce let, pečlivě vybrána právě pro Vánoce, stojí: „Lid, který žije v temnotách, vidí jasné světlo. Nad všemi, kteří žijí v zemi temnoty zazářilo světlo…. Protože se narodilo dítě… nádherný rádce, silný Bůh, kníže míru, který bude trvat věčně…“ (Iz 9, 1 a 5-6)

Zní to snad příliš bláhově, myslet si, že křesťané navzdory pochmurné situaci věří, že život na Zemi má smysl a že člověk může být za jakýchkoliv okolností šťastný? Jsou snad křesťané těmi naivními věřícími, kteří si myslí, že i v utrpení lze najít smysl, něco pozitivního, něco příjemného? Psychologové a naše vlastní životní zkušenosti nám říkají, že všechno zlé je i na něco dobré.

Ve slavném zhudebněném poemu Leonarda Cohena Anthem je verš: „There is a crack, a crack in everything, that’s how the light gets in…“ – ve všem je vždy malá škvíra, kterou pronikne dovnitř paprsek světla paprsek životodárné naděje. Říká se, že každá krize je taky šance. Šance něco změnit, něco opustit, uzavřít, a zároveň otevřít nové dveře, jít jiným směrem, začít žít jinak, nanovo, lépe. Ano, dny, které se teď jeden za druhým střídají, nejsou optimistické. Jsou to jakoby dny temna, bez světla naděje, bez světélka na konci tunelu. Ježíšovo narození přineslo ale na tento svět cosi, co osvětluje, otepluje, zahřívá, dělá život člověka smysluplným, klidnějším, vyváženějším. Ne, křesťané nejsou bláhovými blázny, kteří by před temnotami těchto dnů zavírali oči, brali je fatalisticky, strkali hlavu do země jako pštros, a bylo jim jedno, co se děje! Křesťané věří a mají naději, že i v této těžké a smutné době lze žít s optimismem a byť i malou radostí v srdci, protože věří, že ve světle učení Ježíše Krista je život vždy a za každých okolností možný a smysluplný.

Na Vánoce si dáváme dárky. Ve vánočních dnech jsme vždycky nějací jiní, přátelštější, štědřejší. Zkusme se v těchto dnech ztišit a zamyslet. Nemůžeme dělat zázraky, mávnout kouzelným proutkem, změnit klimatické změny k dobrému, ukončit válku a nastolit na Ukrajině mír. Ale můžeme a je to jen v naší režii, darovat člověku vedle sebe, kdekoliv a kdykoli ne-li to malé jablíčko z vlastní zahrádky, tak alespoň úsměv na tváři, výraz pochopení, výraz spolucítění a solidarity.

V tomto duchu přeji požehnané a radostné Vánoce! Petr Žaloudek, Vánoce 2022

Nemusia odsúdiť Oroscha. Stačí ak odsúdia hriech.

V trnavskej cirkevnej obci koluje Oroschov akože interný obežník pre kňazov v jeho jurisdikcii. Čo v tomto zmysle znamená interný? Že o jeho obsahu sa nesmie dozvedieť nik okrem kňazov vo farnostiach? Že sa o ňom nemá dozvedieť nikto z kňazov, rehoľníkov, rehoľníčok, katechétov, katechétok, cirkevných právnikov, exorcistov, kostolníkov? Že sa o ňom nemá dozvedieť nikto z biskupov na Slovensku, žiaden úrad vo Vatikáne vrátane pápeža, žiaden veriaci rimokatolík na celom svete? Nikto z ľudí mimo cirkvi? Ani župan? Ani ombudsmanka?

Interný znamená, že je to len informácia pre osobnú spotrebu farára oboslaného prípisom? Že sa farár vôbec nemá podľa neho riadiť? Že Oroschove myšlienky, obsah, ducha (sic!) nemá podať nikomu ďalej? Nemá v duchu obežníka kázať, vyučovať? Nemá ho používať pri osobnej pastorácii, pri duchovnom vedení, pri spovedi?

Čaká sa na jeden jediný prvý hlas z prostredia KBSky. Veď ani nemusí odsúdiť Oroscha. Stačí ak podľa jeho návodu odsúdi hriech.

Návrat ke kořenům?

Když jsem byl mladý kluk končící základní školu a začínající studovat na gymnáziu, honily se mi v hlavě, tak jako všem v tom věku, myšlenky na budoucí povolání. Převládala touha po kněžství. Zvítězila. Během dalších studií jsem měl velikou čest moci poznat tehdy již staršího řeholního kněze-kapucína, velikána v duchovní oblasti. Za komunismu zažil likvidaci klášterů, odsouzení k několikaletému žaláři ve vykonstruovaném procesu, po propuštění z vězení zákaz výkonu kněžské služby, aby prý nemohl ovlivňovat kázáním jiné lidi. Jediné, co mu v kostele povolili, bylo zpovídání. Jelikož zákazy návštěv neměl, tak ke zpovědím, resp. k tzv. duchovním rozhovorům, docházelo i v jeho privátním bytě. Od té doby uplynulo již mnoho desítek let, ale k těm chvílím rozhovorů s ním se neustále vracím. A jak jsem zjistil, vrací se k nim i mnoho jiných lidí, které jsem tehdy náhodně potkával buď na cestě k němu či od něho, a časem se z nás stali přátelé. Přátelé, jejichž společným jmenovatelem, iniciátorem a také jakýmsi katalyzátorem byl právě on, P. Šebastián…

Vzpomínám si také na jeden zásadní rozhovor, který mne tehdy motivoval k definitivnímu rozhodnutí pro řeholní kněžství. Poradil mi přečíst si knihu od Alessandra Manzoniho „Snoubenci“. Když o ní mluvil, vždy se mu třpytily oči. Jde v ní o zamilovaný pár Lucie a Renza, které měl oddávat kapucínský řeholní kněz Kryštof. Bylo to v dobách místních sporů a válek v severní Itálii sedmnáctého století, v nejmenované lombardské vesnici poblíž jezera Como, hlavně však v situaci plné hrůzných intrik ze strany tehdejšího mocipána Rodriga, který po Lucii toužil a chtěl ji mít pro sebe. Lucie a Renzo se stali obětmi těchto intrik. Lucie se musela skrývat v klášteře, Renzo utíkal a hledal skrýše na různých místech. Nebýt tehdy onoho kapucínského kněze, který se obětoval a riskoval vše, jen aby ti dva zůstali naživu, vzali se a byli spolu, vše by skončilo tragédií. Celou knihou se tedy nese vznešená, nebojácná, nesmírně lidská osobnost otce Kryštofa. Toto maximální sebeodevzdání otce Kryštofa do služby zamilovaných, to jeho, řekl bych, převtělení do role bytostně soucítící se strachem zamilovaných, sehrálo kdysi zřejmě zásadní roli při rozhodnutí pro kněžské povolání jak u P. Šebastiána, tak i u mne. Tato kniha se později stala předlohou pro mnohé umělce, malíře či operní skladatele…

Na tuto událost ze svého mládí kolem roku 1979 jsem si nedávno vzpomněl, když jsem měl tu čest seznámit se s jedním Afričanem, kapucínským knězem Gaudenciem z Tanzánie. V klášteře kapucínů ve Vídni strávil letos v létě dva měsíce, aby zde absolvoval kurz němčiny, kterou potřebuje ke své doktorské práci nutné pro dokončení teologických studií v Římě. Jelikož bývám častým hostem bohoslužeb v tomto kostele a účastním se i jiných klášterních akcí, setkáni s hosty tohoto kláštera, zvláště když mluví italsky, je pro mne vždy radostnou událostí. Slovo dalo slovo a mnohé rozhovory s Gaudenciem se staly inspirací k napsání tohoto textu.

Tanzánie je země, kam jezdí turisté z celého světa. Kvůli jejím obyvatelům, např. lidem kmene Masai, národním parkům (Serengeti, Mikumi či Ngorongoro) a zvířatům v nich žijícím, i přírodním krásám jako je Kilimandžáro, jezero Viktoria, jezero Tanganyika, či ostrov Zanzibar. To jsou hlavní objekty vyhledávané turisty. Tanzánie je však také plná Tanzánců. Jejich život je zcela jiný než náš evropský, mnohem, mnohem prostší. Před příchodem na postgraduální studium do Říma působil Gaudencius jako farář sedm let spolu s jedním spolubratrem v oblasti Mchombe-Mngeta. Žije zde několik tisíc lidí. Rodiny jsou mnohočetné, většinou s 6 až 8 i více dětmi. Je to chudá oblast, nejbližší nemocnice St. Francis Hospital ve městě Ifakara je vzdálená 80 km, asfaltové silnice zde neexistují. Tato nemocnice, patřící katolické diecézi v Ifakaře, je jedinou v této oblasti, která zabezpečuje naléhavé medicínské zákroky pro populaci čítající asi 800 tisíc lidí. Cesta autem za suchého, vlídného počasí trvá kolem 4 hodin, v období dešťů někdy celý den, a to jen velikým terénním vozem s náhonem na všechna čtyři kola.

Z rozhovorů s Gaudenciem jsem se dověděl, jak těžko si zvyká na „náš“ západní styl života. To je téma, které mne silně zajímá, snažím se pochopit jeho pohled na naši civilizaci. Na druhé straně pak cítím obrovskou radost, když mluví o všedním životě u nich doma. Ptám se ho po důvodech sympatií lidí z jeho země k církvi, zvláště k řeholníkům. Jak známo, řehole a kongregace u nich kvetou, mají tolik uchazečů, že ani nemohou všechny přijmout. Je to pravý opak situace v Evropě, kde křesťanů ubývá, do kostela chodí stále míň a míň lidí, kněží i řeholníci vymírají… Gaudencius se srdečně usmívá. Je člověkem stojícím oběma nohama na zemi, je realista. „Víš, někdy se musím stydět, jak mne lidé na ulici zdraví, klaní se přede mnou, líbají mi ruce. Ale přijímám to, abych je neurazil…“ Na chvíli se zarazil, pak pokračuje: „Na naší faře máme starší, ale dobrý terénní vůz. Daroval nám ho švýcarský farmaceutický koncern Novartis. Lidé auta nemají, cesta autobusem by byla strašně náročná a dlouhá. Když se stane něco závažného, někdo akutně onemocní a je potřeba ho dostat do nemocnice co nejrychleji, přijdou za námi. My dva máme pastorační povinnosti, ale v nouzi musí vždy někdo z nás dát přednost nemocnému. Lidé to zřejmě vědí, jsme zde pro ně a musím taky říct, že jim rádi sloužíme.“ Ptám se ho na nějaké konkrétní události. Znovu se vřele rozesmál: „O tom bych mohl mluvit třeba celý večer.“ Chtěl jsem slyšet alespoň některé z nich. „Mám zkušenosti smutné, radostné, i takové, které mne stály hodně energie.“ Pak se rozpovídal. O tom, jak mu při převozech do nemocnice zemřely tři děti. Měly malárii, vysokou horečku, cesta trvala příliš dlouho. Nedokázal je tam přivézt živé. Jindy, bylo to večer, k němu přinesli asi třicetiletou ženu. Byla ve vysokém stupni těhotenství, měla silné krvácení, které sice nějaký místní felčar utlumil, hrozilo však vykrvácení. Na faře byl tehdy sám, ráno měl mít důležitou mši v místní škole, bylo mu jasné, že bude muset jet celou noc tam i zpět, že bude unavený, ale nebylo jiné řešení. A tak jel. Ženu sice přivezl do nemocnice živou, zachránili ji, dítě ale již bylo mrtvé. Musel se ihned vydat na zpáteční cestu, takže ranní bohoslužbu stihl, ale prý nechápe, jak to tehdy zvládl, byl totálně vyčerpaný. 

S úsměvem mi popsal jinou událost. V kostele křtil několik dětí najednou. Nic mimořádného, dětí se tam rodí opravdu požehnaně. Všichni stojí v jedné řadě, on postupuje od jednoho dítěte k dalšímu. Když se zastavil u jedné mladé maminky, zeptal se jako vždy: „Jaké jméno chcete dát svému dítěti?“ Odpověděla: „Gaudencius“. Podivil se, protože toto jméno není vůbec typické pro Tanzaňany, je to spíše jméno, které se užívá v církvi jako řeholní jméno, vychází z latinského gaudeo – gaudere, radovat se, tedy něco ve smyslu: Radostný/Radostná.“ Žena na něj udiveně pohlédla: „Otče, a vy si už nepamatujete, jak jste zachránil mne i mého syna, když jste v autě cestou do nemocnice asistoval u nenadálého porodu?“ Zamyslel se a opravdu si vzpomněl, jak k němu asi před dvěma roky přinesli mladou ženu v pokročilém stupni těhotenství, která měla zdravotní problémy a existovaly vážné obavy, že jí půjde při porodu o život. Když pak na ni během cesty porodní bolesti přišly, neměl jinou možnost než zastavit, být u toho, a teprve pak, když dítě zdravé přišlo na svět a ženě se očividně vedlo dobře, pokračovat dál do nemocnice.

Chvíli mu trvalo, než si to vybavil v hlavě a chápavě se pousmál. No a ta žena mu povídá: „Já jsem tak šťastná, že jsme oba zdrávi. Vy na tom máte obrovskou zásluhu, a proto si přeji, z vděčnosti, dát mému synovi jméno, jaké máte vy….“

Říká se: jiný kraj, jiný mrav. Gaudencio během rozhovorů několikrát s vděčností vzpomněl na švýcarské a italské kapucíny, kteří kdysi dávno přišli jako misionáři do jeho země a zaseli tam semena křesťanského řádu. „To, co nás oni tehdy učili, se snažíme teď žít.“

Je to pro mne obrovská radost naslouchat takovému svědectví, ale zároveň mne to nutí k zamyšlení: Kde se stala chyba? Proč třeba na území Československa, v dobách komunismu, když byli věřící pronásledováni, kláštery zrušené, nošení hábitů zakázané, zde byly stovky a stovky nadšených mladých lidí, zajímajících se o tento způsob života a dnes, když máme svobodu, už ten zájem není? Proč my, všeobecně, v této části Evropy, kde žijeme, už nejsme schopni žít takové křesťanství? Musejí snad teď, na oplátku, přijít misionáři z Afriky a jiných bývalých misijních zemí k nám, aby nám připomněli, jací jsme kdysi byli a co má v životě smysl?

Peter Žaloudek, Vídeň, 22. 10. 2022

Ako dlho trvá nikdy?

Nedeľná nekázeň denníka N a odkaz na podcast.

Keď nás zabíjajú na Ukrajine alebo pred Teplárňou, sľubujeme, že nikdy nezabudneme. Ako dlho trvá nikdy?

Na Dušičky si dávam záležať, aby som si pripomenul čo najviac ľudí, ktorí sú mi dajakým spôsobom blízki. Ale moja pamäť nevládze spomínať hlbšie ako po prvú svetovú vojnu, podopretá rozprávaním starého otca a pomníkmi pred kostolom v každej dedine. Potom je na rade druhá svetová vojna aj s partizánmi a holokaustom. A cez ruskú okupáciu v roku 1968 som už na dnešnej Ukrajine. Spomeniem si aj na osobnosti známe z verejného života, ale najviac duše venujem tým dušičkám, čo sú mi bližšie ako košeľa pod kabátom. V mojej spomienke žijú a menia sa.

Časom všetko bledne, stráca sa a zmenšuje, ostáva len to dobré a ešte ho pribúda. Ako láskavosť, čo vyrastá z tvrdosti života, v ktorom rozochvení stáli ako na teľacích nohách. Ich myseľ a činy, ktoré vyzerali také nehotové, dozrievajú za prahom, cez ktorý ich už len tušíme. Neviem, či to bude večne, ale určite dlhšie, ako keby koniec bol koncom.

Neuroveda hovorí, že mozog máme väčší ako nohy, a preto sa musí vyvíjať až tri roky od počatia, kým je použiteľne ľudský. Ale čo ak je náš mozog až taký veľký, že musí ešte dozrievať aj po smrti? Možno preto pociťujeme prechod poza smrť ako súvislý dej. Život, ktorého rozvrh sme sotva stihli rozpracovať, vnímame ako život večný.

Ponad našu deravú spomienku nás so všetkými víťazstvami nad utrpením spájajú príbehy silných aj silné príbehy slabých. Našich postrácaných blízkych aj najbližších. Nikdy nezabudnime, že sa máme stále snažiť nezabúdať.

Kistihand

Nedeľná nekázeň denníka N a odkaz na podcast.

Po chodníku išla oproti rehoľná sestra v habite. Asi 10-ročný chlapec sa spýtal: „Mami, čo je toto?“. Nie kto, ale čo – čo je toto za čudo. Keď som bol malý ja, tak v okolí Štátnej nemocnice sme stretali zdravotné sestry vincentky v modrom habite a s nápadnými veľkými bielymi napevno škrobenými čepcami (cornette). Keď kráčali, závoj im povieval ako krídla bielych holubíc. Neskôr som počul, že daktoré zdravotné sestry sú „vyzlečené mníšky“. Celých 40 rokov komunizmu prebiehal na pozadí snahy zlikvidovať ženské rehole zápas o habit. Na začiatku vyzval režim do súboja s mocou viac ako 3.500 rehoľníčok. Okradol ich o budovy a všetok majetok, vystavil ich ponižovaniu, väzneniu v sústreďovacích táboroch, otrockej práci, mučeniu, a znásilňovaniu. Prevažná väčšina z nich za celý čas neustúpila pod nátlakom a neprijali ani ponuku na zlepšenie svojho postavenia. Nikdy sa „nevyzliekli“! Muži sa akýmsi polovojenským partizánskym spôsobom uchýlili do podzemia, riešili kňazské svätenia a biskupskú postupnosť. Ženy vzdorovali čistou vernosťou. Môj odhad – 40 rokov a v priemere 2.000 rehoľníčok, to je 80.000 rokov alebo 30 miliónov dní vernosti! A nápadný rozdiel oproti mužom, lebo vytrvali bez kňazského svätenia a sviatostí. Mužskej cirkvi vtedy nenapadlo poveriť kňazským úradom aspoň pár desiatok z nich. Dnes už vincentky majú len skromný závoj, nenosia na hlave krídla a stále pribúdajú rehoľníčky v svetskom oblečení, čo však hodnotu vtedajšej vernosti nedevalvuje.

V roku 1964 vymenili vincentky okrídlený cornette za prostý čepiec s krátkym závojom v duchu podnetov, ktoré priniesol 2. vatikánsky koncil.

Na novom dizajne sa podieľal aj módny návrhár Christian Dior:

Sr. Regina Priller models the 1964 habit; Sr. Mary Rose McPhee models the cornette habit (used with permission of Daughters of Charity Provincial Archives)

Why Did the Daughters of Charity Change Their Habit? | Daughters of Charity Provincial Archives (docarchivesblog.org)

Naopak dnes je to dôkazom vývojaschopnosti. Vernosť je dôvodom pre civil podobne, ako kedysi bola dôvodom nenechať sa vyzliecť. Je to výzva pre mužskú cirkevnú hierarchiu. Ustrnuli v honosných barokových krojoch, ktoré si nechajú vyšívať a žehliť ženám. Navrhujem, aby biskupi začali ženám bozkávať ruky a robili tak najbližších 2.000 rokov. Kultúra sa mení pomaly, preto treba začať čo najskôr, ale nemusíme čakať, kým sa dačo evolučne zmení ako keby samo. Keby napríklad vysvätili v podzemí tých pár desiatok rehoľníčok, tak dnes by možno bolo bežné, že jezuiti v Bratislave a dominikáni v Košiciach by mali spovedníčku od uršulínok, veď je to len kúsok cez cestu.

Protestantky a protestanti to už začali skúšať.

Najprv nápad, až potom pokus

Nedeľná nekázeň denníka N a odkaz na podcast.

Najprv nápad, až potom pokus. Gregor Johann Mendel prišiel počas štúdia biológie na myšlienku, že znaky nie sú výsledkom miešania, ale súperenia vkladu oboch rodičov. Svoj predpoklad potom overil trpezlivými pokusmi, ktorým venoval skoro 10 rokov. Použil ľahko viditeľné rozdiely medzi viacerými druhmi hrachu, ktorý bežne používame v kuchyni. Vypočítal modelové pravidlá dedičného prenosu vlastností z rodičovských rastlín na ich potomstvo. Vklad rodičov, ktorý sa u potomkov prejaví ako znak (napríklad žltý alebo zelený hrach), dnes voláme gén a vedu o dedičnosti genetika. Princípy, ktoré objavil, sa dnes volajú Mendelove zákony dedičnosti. Od začiatku 20. storočia sa mendelovské pravidlá začali aplikovať aj na zdravie a chorobu človeka. Mendelovo meno nesie aj najväčší katalóg vzťahov medzi génmi a dedičnými chorobami (Mendelian Inheritance in Man).

Mendel je objaviteľ pravidiel dedičnosti a ideový otec genetiky, hoci profesiou nebol vedec a iba niekoľko rokov pôsobil ako stredoškolský učiteľ. Vedecká spoločnosť v Brne ho aj ako amatéra brala vážne pre veľké úspechy v šľachtení rastlín a v meteorológii. Aj preto mohol publikovať „mendelove zákony“ a aj preto načas zapadli, lebo boli len v nemčine a len z Brna.

Johann Mendel sa narodil pred 200 rokmi. Ako 21-ročný sa stal profesiou augustiniánský rehoľník, prijal meno Gregor a vo veku 25 rokov bol vysvätený za kňaza. Ako 46-ročný sa stal opátom starobrnianskeho kláštora. Pred reformami 2. vatikánskeho koncilu to bola najvyššia a doživotná rehoľná funkcia, vo viacerých ohľadoch blízka hodnosti biskupa. Venoval sa rehoľnej spiritualite, manažovaniu kláštorného života a prevádzky kláštora, ale nebol profesionálny teológ. Je pravdepodobné, že rehoľný život bol aj spojovník aj rozdeľovník medzi teológiou a vedou, nemohli si prekážať, lebo na seba nedovideli.

Z Mendelovho životopisu a z jeho práce vieme mnoho o tom, ako v dialógu so skutočnosťou hľadal a poznával. Bol to z dnešného pohľadu čisto vedecký prístup. Pre dedičnosť videl vtedy pravdu takú, aká sa mu zrkadlila vo vedeckej metóde, namáhavými pokusmi overoval pravdivosť svojej hypotézy o tom, ako sa dedia vklady. Potvrdenie nehľadal v teologickej literatúre ani v biblickej spisbe. Imrich Sklenka učil vyše 20 rokov filozofiu a etiku na prírodovedeckej fakulte UK. Podľa Sklenku prírodoveda popisuje to, čo v danej historickej chvíli dokáže svojim metódami vidieť ako zjavné. Zrakom vedy sledujeme premeny pravdy bez toho, že by sme ju ideovo relativizovali. Mendel „vynašiel“ genetiku a jeho súčasník Darwin „vynašiel“ evolúciu. Ich objavy ostávajú stále pravdivé, lebo si nenárokujú nemennú večnú pravdivosť. Sú pravdivé ako súčasť nových vedeckých právd o dedičnosti a evolúcii. Oproti zjavnému hovoril Sklenka o zjavenom ako o prístupe teológie. Jednu jedinú praskutočnosť považuje teológia za tak pravdivú, že hoci o nej nemôžeme nič vedieť, predsa máme veriť, že sa nám sama chce úplne a celá vyjaviť.

Filozof Teodor Münz podobne hovorí, že skutočnosť sa snažíme poznávaním overiť. Náboženským prístupom sa snažíme poznanie o skutočnosti ovieriť, vyjadriť ho vo svojom vyznaní viery. Prípadnú kolíziu rieši Münz v prospech vedy.

Mendel sa nedožil skutočného vedeckého uznania, ale mal aj veľké šťastie. Nedostal sa do kolízie s cirkevným učením, lebo neprekračoval hranicu dovoleného. Na rozdiel od darwinisticky chápanej evolúcie bolo šľachtenie rastlín a živočíchov v súlade s božím rozvrhom pre človeka už od Adama, pána nad stvorenstvom.

Mendel a Darwin našli svoju pravdu pre nás. Ľahko sa hovorí, že máš konať predvídavo, aby aj koniec bol dobrý. Vylepšovanie človeka? Zotročenie a vyvraždenie menejcenných? Ukrajinský hladomor? Tisíce genetikov v sovietskych gulagoch? Mendel bol „len“ opát, učiteľ, šľachtiteľ, meteorológ. A zároveň „až“ vynálezca genetiky … Keď dostal nápad, keď krížil hrachy, nemohol za to, že sme dodnes nepochopili.

Teodor Münz 1926-2022

Naša spomienka je živá pre aktuálnosť Münzovho myslenia, vytríbený jazyk a celoživotné dielo. Po osemdesiatke vydal 5 kníh. Poslednú monografiu Ježiš Kristus a apoštol Pavol vo filozofii Barucha Spinozu (ďalej Ježiš, Pavol, Spinoza) vydal vo veku 96 rokov, reflektoval a posúval v nej aj vlastné skoršie filozofovanie. Kritika & Kontext vydala v roku 2009 číslo (38-39) venované Spinozovi, Münz bol v medzinárodnom spoločenstve jediný diskutér zo Slovenska.

Münz pre nás v roku 2011 komentoval posledné diela teológa Karola Nandráskeho, ktorý bol jeho rovesníkom a tiež tvoril a písal aj po 80ke. Vtedy sme natočili rozhovor, ktorým si dnes môžeme Münza sprítomniť a pripomenúť.

V knihe Ježiš, Pavol, Spinoza hovorí o Nandráskom: O Ježišovi Kristovi máme na Slovensku pomerne bohatú teologickú, katolícku i evanjelickú literatúru… Osobitne tu spomínam prácu slovenského evanjelického teológa Karola Nandráskeho Ježiš a súčasnosť (2010), prezrádzajúcu priam obrovskú rozhľadenosť v tejto téme. Pritom Nandrásky ako moderný evanjelický teológ je z hľadiska teologickej dogmatiky evanjelickej i katolíckej vyslovený kacír, obracia sa proti katolicizmu a proti luteranizmu, ale s porozumením. Hoci sa vyznal aj vo filozofii (viem to z niekdajšieho vlastného kontaktu s ním), o filozofii v tejto práci nehovorí. (str. 40)

Ako študent som zažil, že Münz bol za kacíra pre materialistov. Ako Karol, je aj Teo môj učiteľ a prorok. Ako učiteľ pohltal namiesto mňa knižnice. Státisíce strán a desaťročia svojho štúdia mi dal nezištne k dispozícii! Na dielach z ostatných rokov si vážim, že uskromňuje citačný aparát a hovorí viac vo vlastnom metajazyku. Ako tradičné rozprávky, overené a viacznačné príslovia, ale aj novotvary a slovné hračky. Autori väčšinou uviaznu na plytčine podrobnej kritiky starého bez toho, aby videli smerom do nového. On rozumie, rozvíja myšlienku a vedie ju ďalej. Najmä jeho Odchádzame? (2019) netreba v dnešnej vojnovej a klimatickej kríze citovať. Deje sa priamo pred našimi očami, kým nám ich sucho nezakalí a hoaxy nevypichnú.

O Spinozovom „panvitalizme“ hovorí: Všetko žije, všetko je nesmrteľné, smrti v pravom zmysle niet. Keď totiž človek zomrie, telo sa rozloží, ale nezanikne … takže človek je vlastne nesmrteľný. O takúto nesmrteľnosť však nikto nestojí. (str. 53) Münz je pre nás „nesmrteľný“, kým mu budeme vládať rozumieť a ak si dokážeme všimnúť, že sme vybehli z jeho tieňa. Spinozu parafrázuje: Kristus súčasne so svojím historickým odkazom vyslovoval elementárne ľudské postoje, ktoré sa dnes už ani nespomínajú, lebo vrhajú na neho tieň. Dnešný Kristus už nie je historický Kristus, lebo ako Boh nevrhá žiaden tieň. (str. 82)

Münz v Ježiš, Pavol, Spinoza hovorí: Celkom objektívny, nezaujatý pohľad na niečo a najmä na niekoho neexistuje, je len nedosiahnuteľným ideálom. Vždy je len pohľadom niekoho, takého a takého, ktorý ho získal tak a tak. (str. 72)

Som taký a taký a svoj pohľad na Teba som získal tak a tak. Dovoľ, aby som Ťa na rozlúčku oslovil Teo, čo som si v osobnom kontakte netrúfol. Dovoľ, aby som Ťa oslovil pán profesor, čo Ti patrí, hoci Ti to ako „kacírovi“ znemožnili. Dovoľ, aby som Ťa ako svojho staršieho brata stretol raz v nesmrteľnosti.

Budeme vidieť pápežovi Františkovi až do Synody?

Nedeľná nekázeň denníka N a odkaz na podcast.

Holandské rodinné domy a byty udivujú veľkými oknami bez záclon. V staršej zástavbe môžeme často pozorovať všetko dianie v obývačke a skrz kuchyňu vidno až do záhrady. Turistickí sprievodcovia to vysvetľujú vierohodne. Holandsko je väčšinovo protestantská krajina. Ak sa domová daň platila podľa počtu okien, bolo rozumné mať jedno veľké okno namiesto viacerých menších. Takže aj protestantská šetrnosť a asi aj väčšia otvorenosť, akože nemáme čo skrývať. Ale trochu aj dozor, aby sa nekuli pikle.

Okolnosti nás občas privedú k otvorenosti a priezračnosti, ktorú by sme si dobrovoľne nevybrali. Rímskych katolíkov zaskočila pred 60 rokmi výzva pápeža Jána XXIII. – otvorte okná! Niektorí ju vypočuli, iní prepočuli, ale dodnes máme za to, že bez jeho iniciatívy by nebol II. vatikánsky koncil a nebolo by sa pohlo vôbec nič. Ako je na tom dnes pápež František, keď vyzval rímsku cirkev aby sa stala synodálnou? Akú chce otvorenosť? Pootvoriť len na škárku, aby bolo vidno audiencie, zasadania a púte? Alebo preskliť všetky okná aj steny, cez ktoré bude vidno Vatikánu do kuchyne?

Nemci majú porekadlo: kto sedí v skleníku, nech nehádže kamene! U nás sa to tlmočí ako „netancovať na tenkom ľade“ alebo „nechodiť na slnko s maslom na hlave“. Nie je to však presné, lebo nie je to len tak, že v presklením ohrozenom dome je ťažšie žiť. Zložitejšie podmienky otvárajú aj možnosť švindľovať.

Ak by sme teraz videli až dovnútra Vatikánu, tak sa tam kryjú navzájom, ohadzujú sa malými kamienkami s krátkym doletom, a dúfajú, že rozbitnú fasádu ochránia pred svojimi vlastnými konfliktami aj pred ohrozením zvonka. Pripustí raz cirkevný úrad ozajstnú deľbu moci a vystaví sa vonkajšej kontrole? Zatiaľ si vzali len to, že špinavé prádlo škandálov neperú pred očami verejnosti. Vo výklade baroková nádhera a kam nedovidíme, sa dejú veci! Ako v pokračovaní nemeckého porekadla – kto žije v skleníku, sprchuje sa v pivnici.

Ale ani sklo už nie je čo bývalo. Cez zrkadlové fasády nenahliadneme do úradov a cez reklamu nevidíme do autobusu. Sklá na autách sa pri náraze len rozbijú, ale nerozpadnú. Asi budeme mať aj sklá, ktoré zachytia kameň ako sieť vtáčatko a vrátia ho naspäť. Od vatikánskej synodálnej cesty očakávam: bez rešpektu ku limitom sa budú ohadzovať kameňmi väčšieho kalibru, rozhodujúce veci budú naďalej tutlať v pivniciach a porekadlu o skleníku už nebude nik rozumieť.

Ale František dnes chce meniť fasádu, na ktorej Ján XXIII. kedysi pootváral okná. Uvidíme. Uvidíme?

Sme deti ôsmeho dňa stvorenia

Nedeľná nekázeň denníka N a odkaz na podcast.

Keď sme ešte boli biblickí ľudia, porozumeli sme potiaľ, pokiaľ sme vtedy vedeli dovidieť. Náš boh bol spravodlivý, ale prísny až žiarlivý kmeňový náčelník, ktorý tvorí z ničoho ako remeselník na hrnčiarskom kruhu. Ak nás naozaj stvoril, tak pred štyrmi miliardami rokov a nie ako muža a ženu, ale ako bezpohlavné mikroorganizmy.

Biblickí ľudia však netušili, že opisujú stvorenie sveta spred miliárd rokov a už vôbec nemohli napísať ako vírusy a baktérie stvoril ich. Vtedy im ešte vesmír neutiekol ďaleko za hviezdy viditeľné v mliečnej dráhe a keď sa vylial Eufrat, mohlo to vyzerať, že spláchol naozaj celý svet. Svoju vlastnú spermiu sme v semene prvý raz uvideli až o tritisíc rokov po Mojžišovom narodení a o genetickej informácii vieme len 100 rokov. Biblickí spisovatelia sa domýšľali, že sme stvárnení na spôsob najnepredstaviteľnejšieho predobrazu. A to je trúfalosť, ktorá aj boha posadila na zadok a odvtedy odpočíva. Lebo my sme sa stali deťmi jeho ôsmeho dňa.

Biblické posolstvo nie je vedecká správa o tom ako povstal na zemi život a človek. Je to správa, čo si tom všetkom, a najmä o sebe, človek myslel. Ôsmy deň stvorenia, zatiaľ najkratší zo všetkých, nám dáva príležitosť premýšľať a domýšľať svet stále znova a modelovať samých seba. Aj s našou biológiou, chémiou, vyššími citmi, aj s láskou.

Niekto slávil vo februári zosvetštenú verziu svätého Valentína, niekto teraz slávi zásnuby pod májovými čerešňami. Máchov máj, lásky čas. Mnohých láska povznesie ako na krídlach nad malicherný svet. Podajedni však chcú malicherne dovoliť lásku len na prídel. Že nás boh stvoril na svoj obraz, a to ako muža a ženu, je vzácne znamenie z prahlbiny ľudskej skúsenosti. Ako deti ôsmeho dňa sa však odvážime uniesť aj nové porozumenie. Že jeho obrazom je naša láska a láska je väčšia.

Opustil nás Boh?

Na veľkonočné otázky odpovedajú autorka a autori nekázní Denníka N:

Všetky odpovede si môžete prečítať, alebo vypočuť nahraté ich vlastným hlasom.

1. Žijeme ťažké časy. Pandémiu strieda vojna. Mnohých prepadá beznádej a možno ako Ježiš na kríži vnútorne kričia: Bože, Bože prečo si ma opustil? Opustil nás Boh?

Podľa biblie to Boh vo svojej večnosti nevedel bez nás vydržať. A tak sme tu, rovnako ako on. Nikdy nebudeme úplne vedieť ako to bolo s Bohom na počiatku, ani ako to s ním bude až naveky vekov amen. Dakedy cítime jeho blízkosť, inokedy klesneme na dno a ešte aj to dno sa s nami prepadá. Boh len mlčí a stále opúšťa. Keď mu to spolu s Ježišom vykričíme na nebesá ako oprávnenú sťažnosť, aj tak bude len mlčať. Alebo že by predsa nie tak celkom? Zatmenie slnka, búrka, otvorená zem a franforce z chrámových záclon, ktoré mali zneprístupniť tajomstvá. Alebo ranný jarný vánok, vôňa kvetov, švitorenie vrabcov a rozhovory žien, čo sa idú postarať o mŕtvych. Ten Opustený, nebol ani tam ani tam, a my sa pokúšame veriť, že v jeho príbehu Boh predsa len nemlčí.

2. Hlavnou postavou veľkonočného príbehu je Ježiš, ale ten príbeh má aj mnoho zaujímavých vedľajších postáv. Napríklad zradca Judáš a jeho 30 strieborných, alibista Pilát umývajúci si ruky, či zbabelec apoštol Peter, ktorý svojho učiteľa trikrát zaprie…
Ak by ste mali upriamiť pozornosť, na niektorú z vedľajších postav Veľkonočného príbehu, ktorá by to bola a prečo?
Do vyznania viery sa Pilát dostal ako Pilát do kréda. To nie je tak, že by sa tam dostal omylom a náhodou ako slepé kura k zrnu. Jeho tam zamontovali. Možno len ako poznámku, aby sme vedeli, na ktorú veľkú noc sa to stalo. Možno chceli zhodiť vlastnú vinu na cudzinca. Tak či tak, táto vedľajšia postava do kréda nepatrí. Chcem, aby sme otvorili bočné dvierka a Piláta nimi vyšupli z príbehu von. Dátum nech dajú biblickí vedci do odkazov a do kréda by sme mali po pravde napísať, že ho nechali zabiť najvyšší náboženskí úradníci a kolaboranti s okupačnou mocou.

3. Má príbeh o Ježišovom zmŕtvychvstaní význam aj pre tých, ktorí mu neveria?
Len zriedka zomrieme v pokoji a zunovaní vekom. Väčšinou však na choroby a úrazy alebo násilie. Sem tam sa vyliečime, občas unikneme katovi. Otvorí sa nám nový život, ktorý môže pokračovať tam, kde sa ho nepriaznivé okolnosti pokúsili skončiť. Za tisíce rokov ľudského príbehu sa nám opakované vstávanie zo smrteľnej postele stalo dôkazom, že by to tak mohlo fungovať aj s definitívnou smrťou. Keď už telo páchne hnilobou Lazarovho hrobu, alebo keď ho zvesia z kríža po rane istoty kopijou do srdca.

Zmŕtvychvstaniu sa dá veriť aj takto biologicky, lebo je to súčasť našej skúsenosti. Biblickí spisovatelia prevzali svoje nádeje od apoštolských svedkov a my od nich. Zmŕtvychvstanie v náboženskej tradícii závisí od svedkov nádeje, nie od konkrétnych zázrakov vzkriesenia mŕtvych. Lebo zdieľame rovnakú túžbu, aby človek ako Ježiš, nemohol len tak zomrieť a navždy zmiznúť. A aby sme v to smeli dúfať aj pre seba. Preto lámeme veľkonočný chlieb, preto dávame kolovať veľkonočný kalich, aby tí čo trpia, mali nádej na plný život.

Ak predstavitelia náboženských spoločenstiev vyzývajú na nivočenie inej krajiny, vyvražďovanie a násilné obracanie, nebudú už nikdy mať nárok, aby vyslovili – Veľká noc.