Kúsočky adventu budú už onedlho celé Vianoce

Foto: Yaro Kupčo, 2021

Nedeľná nekázeň denníka N a odkaz na podcast.

Na Vianoce si pripomenieme, že Ježiš sa narodil medzi nás. Do adventnej prítomnosti si môžeme preniesť džinglbels z minulého roka, ale aj vianočnú budúcnosť, lebo kúsočky dnešného adventu budú už onedlho celé Vianoce.

V advente sa rôznym spôsobom pripravujeme na oslavu narodenín malého Ježiška. Kto je zvyknutý chodiť častejšie do kostola, má možnosť privstať si na roráty, keď sa ešte pred východom slnka spieva hymnus roste nebesá a pršte spasiteľa.

Na adventných trhoch si môžeme vyhliadnuť vianočné darčeky, postretať priateľov, ochutnať dobroty. Keď sa zrazu stánky zatvoria, vnímame to ako niečo nepatričné, už nám prirástli k zvianočnenému srdcu. Keď potom zacengá zvonček, podarúnky sú už dávno pod stromčekom. Hrali sme s nimi skrývačku aj kvôli minútke prekvapenia, aj aby sme sa dlhšie tešili z obdarovania. Deťom predlžujeme čaro Vianoc vysvetlením, že darčeky nosí Ježiško, lebo býva v srdiečku ich rodičov. A je to tak, lebo darčeky, ktoré by neboli už v advente, by neboli ani na Vianoce.

Advent a Vianoce, sú ako Ježišovo učenie o božom kráľovstve, ktoré môže nastať len za predpokladu, že už je tu. Naše skromné ľudské dejiny sú adventom božieho kráľovstva, ktoré keby nebolo už tu, tak nemá ako prísť.

Vedcami predpokladaný veľký tresk nie je to isté ako Ježiš-alfa a ani Ježiš-omega nie je hypotéza brány do paralelného vesmíru. Ježiš je alfa aj omega božieho kráľovstva tu a teraz, v Ježišovi sa pre nás náhle narodilo a chceme aj v ňom žiť, aj sa ho dožiť.

Žijeme v kratučkom časovom intervale, ktorý je tak obmedzený, nakoľko vládzeme dovidieť príbeh ľudstva a človeka. Ježišovu výzvu, aby sme sa znova narodili a hľadali najprv kráľovstvo božie, môžeme v advente okúsiť. Oslava Vianoc je nám zrozumiteľnejšia a emotívne bližšia ako Veľká noc.

Advent nestačí dať do kalendára, aby sme vedeli, na kedy pripadne 1. adventná nedeľa v roku 2525. Božie kráľovstvo netreba hlásať, vieme, že ním máme byť. Vieme, čo máme zo seba spraviť, čím sa máme stať, do akého človeka sa máme znova narodiť. Prajem nám všetkým, aby sme sa znova narodili už v tohtoročnom advente. Nie až po vojne.

Karel Schwarzenberg 1937-2023

Jako blesk z čistého nebe zapůsobila na mne zpráva v neděli ráno o úmrtí Karla Schwarzenberga. Sám sobě jsem se divil, proč mne to tak silně zasáhlo. Vždyť jsem věděl, že je to již starý pán, že má několik let vážné zdravotní problémy, a tyto skutečnosti dělají ze smrti cosi přirozeného a někdy jsou dokonce pro trpícího člověka vysvobozením. Pokusím se být stručný a shrnout několik rysů jeho osobnosti, kvůli kterým mám teď velký smutek z toho, že pan Schwarzenberg už není mezi námi…

Karel Schwarzenberg pocházel ze šlechtické rodiny, byl politikem a pro mne jedním ze symbolů tzv. Sametové revoluce a politického nasměrování České republiky po roce 1989. Symbolických osobností a momentů je samozřejmě mnohem víc, pro mne osobně byl ale právě pan Schwarzenberg tím největším. U něho totiž byl: soulad mezi vírou a konáním, soulad mezi tím, co říkám a jak žiji, soulad mezi autentičností a civilní odvahou.

Pan Schwarzenberg – to mi potvrdí hodně Čechů a Moravanů žijících ve Vídni, kteří navštěvují české bohoslužby na Rennwegu – při svých častých návštěvách Vídně zašel občas na mši do tohoto kostela. Já osobně na bohoslužby do českého kostela nechodím, ale navštěvuji kapucínský kostel v centru. Nevím, z jakých důvodů, ale pan Schwarzenberg chodil do tohoto kostela na bohoslužby mnohem častěji, než do „českého.“ Mnohokrát jsem ho tam viděl. Při jedné z návštěv v minulém roce jsem cítil povinnost jít za ním a oslovit ho. Řekl jsem mu, že mám vždy velikou radost, když ho vidím v kostele. „A proč?“ – zeptal se. „Protože nebývá zvykem, aby politici chodili s běžnými lidmi do kostela.“ Pak mu děkuji taky za jeho charakter a odvahu vyslovit nahlas to, co říká. Velice vřele se u toho zasmál, jako kdybych mu řekl nějaký vtip. Mně se ulevilo, protože jsem byl v napětí, co a jak mu mám říct a vůbec, jak na to zareaguje. Jeho reakce byla velice normální, lidská, bylo vidět, jak je sympatickým a charismatickým člověkem, v přítomnosti jehož padají ostýchavé zábrany.

Pan Schwarzenberg byl pro mne velkým člověkem, s velkým srdcem, s velkým nadhledem i rozhledem, noblesou a k tomu ještě plný humoru. Nevím, jestli si Češi všeobecně (protože vím, že mnozí si ho vážili a ctili jako čestného a dobrého politika) uvědomili, koho v jeho osobě dnes ztratili…

V duchu dodnes děkuji Václavu Havlovi za to, že vtáhl pana Schwarzenberga do politiky tím, že ho jmenoval svým „hradním kancléřem“. Tehdy o panu Schwarzenbergovi řekl: „Je to jeden z největších Evropanů naší doby. Je to mimořádný Čech, mimořádný Evropan a mimořádný člověk. Třebaže byl nucen většinu svého života strávit mimo svou rodnou zemi, zůstal vlastencem. Třebaže se narodil jako šlechtic, je přesvědčeným demokratem a bojovníkem za lidská práva…“ (iDNES, 12.11.2023: „Zemřel Karel Schwarzenberg. Politik z šlechtického rodu, který nenudil.“)

Uvedu alespoň několik reakcí významných osobností a několik výroků Karla Schwarzenberga, které dokládají, jaký člověk to byl:

Vídeňský kardinal Christoph Schönborn vzdal dnes jako jeden z prvních hold zesnulému Karlu Schwarzenbergovi, kterého označil za velkého Evropana a politika s pevnými křesťanskými hodnotami. „Kéž mu Bůh odplatí vše dobré, co dělal daleko za hranicemi Česka.“

Rakouský prezident Van der Bellen dnes napsal: „Smrtí Karla Schwarzenberga se stala Evropa chudší. Jeho život a konání bylo výrazem odpovědnosti a jasného pohledu. Byl liberální i konzervativní, otevřený světu, a zároveň patriot. Tyto pojmy, přestože zní tak kontroverzně, v osobě Karla Schwarzenberga stoprocentně fungovaly.“ (Orf news, 12.11.2023)

Prezident Petr Pavel napsal: „Odešel ve všech ohledech velký muž. Služba naší zemi pro něj byla nejen kontinuitou rodu, ale naprosto přirozeným posláním. Bylo mi velkou ctí znát ho osobně. Jeho noblesu, moudrost, laskavý humor a evropský přesah budu postrádat.“

Exministr zahraničí Lubomír Zaorálek (ČSSD) napsal: „Máme tu v politice opozici a koalici, ti se řežou mezi sebou. U Karla Schwarzenberga mě fascinovala jedna věc: Když byl vůči vám jako politický oponent, tak nikdy neupřednostnil stranické tričko, že vás musí napadnout, pokud nebyl přesvědčen, že je to namístě. Když věděl, že to tak není, tak se vás dokonce dokázal zastat. Pro něj bylo důležitější, jestli za tím stojí osobní přesvědčení, a nezajímala ho ta strana, dokázal se zastat i toho druhého. Jestli tohle zmizí z české politiky, tak je zle s námi.“

Alexander Vondra z ODS, bývalý český velvyslanec v USA, dnes europoslanec, napsal: „Byl to poslední kavalír české a evropské politiky. Byl to skvělý diplomat, neuzavřený v nějaké bublině, byl to otevřený člověk, který uměl komunikovat s lidmi, se kterými se jinak úplně rozcházel. Byl to opravdu světoběžník, ale zároveň srdcem Čech, který tuto zemi miloval a sloužil jí jako snad nikdo jiný. Nemyslím si, že by byl nějaký náhradník u nás doma, ani v Evropě…“ (Lubomír Zaorálek, Petr Pavel i Alexandr Vondra z článku“ „Do konce života mi bude inspirací. Politici vzpomínají na Schwarzenberga“. Novinky.cz, 12.11. 2023)

V roce 2013 se konala první přímá volba českého prezidenta. Schwarzenberg dostal v prvním kole volby 23,4 procenta hlasů a skončil druhý za Zemanem, který však měl pouze o necelé jedno procento víc. Jedním ze zlomových momentů předvolební kampaně byla televizní debata s Milošem Zemanem, ve které se řeč stočila k Benešovým dekretům. Zeman ze Schwarzenbergova neautorizovaného životopisu vytáhl, že údajně radil Václavu Havlovi, aby se omluvil sudetským Němcům. „To, co jsme v roce 1945 spáchali, by dnes bylo odsouzeno jako hrubé porušení lidských práv,“ – odpověděl Zemanovi, a dodal, že Češi tehdy uplatnili vůči odsunutým lidem kolektivní vinu a že to byla chyba.

Schwarzenberg během kampaně v online rozhovoru pro iDNES svůj duel se Zemanem označil na jedné straně za střet odkazu Václava Havla, a na druhé straně Václava Klause, jehož je právě Zeman pokračovatelem. „Ano, jde o souboj pravdy a lásky se lží a nenávisti,“ – napsal tehdy.

Právě debata týkající se Benešových dekretů spustila velkou negativní kampaň proti Schwarzenbergovi před druhým kolem prezidentských voleb. V celostátních denících se objevily inzeráty s heslem „Nevolte Karla Schwarzenberga.“ Protivníci ho osočovali například z toho, že považuje Dekrety za neplatné a tím připravuje půdu pro vrácení majetku potomkům odsunutých Němců. Druhé kolo nakonec se Zemanem prohrál, získal 45 procent hlasů. (iDNES.cz, 12.11.2023: „Zemřel Karel Schwarzenberg. Politik z šlechtického rodu, který nenudil.“)

Deset procent je jasný rozdíl. Zvítězil Miloš Zeman, což uznávám. Doufám, že se mu podaří být prezidentem všech českých občanů. Myslím, že velký rozdíl byl výsledek kampaně posledních dní. Já prostě nerad dávám podpásovky a nikdy nelžu ve svých inzerátech nebo prohlášeních našeho týmu. To zásadně odmítám.“ (Poté, co v druhém kole volby prezidenta republiky prohrál s Milošem Zemanem: ČTK, 26. ledna 2013, uveřejněné v článku „Osmnáctiletá modrooká je vždy lákavá. Připomeňme si výroky Karla Schwarzenberga.“ Novinky.cz, 12.11. 2023)

Na závěr bych rád uvedl jeden úsměvný výrok pana Schwarzenberga, který pronesl v poslanecké sněmovně 31. května 2018 v souvislosti s připomínkou někdejší snahy zavést v Česku EURO: „Někteří si snad ještě vzpomínají, že jsme slíbili a podepsali závazek, že euro přijmeme. Očividně se držíme (v zájmu toho, abychom se do Evropské unie dostali) rady z Dobrého vojáka Švejka: Měl jim to odpřísahat a pak se na to vysrat!“ (Novinky.cz, 12.11 2023: „Osmnáctiletá modrooká je vždy lákavá. Připomeňme si výroky Karla Schwarzenberga.“)

Začal jsem tento text zmínkou o víře Karla Schwarzenberga. Rád bych ho ve stejném duchu i zakončil: Ve filmu „Mein Vater, Fürst“, který natočila Anna-Carolina Schwarzenberg, nazývaná Lily, dcera Karla Schwarzenberga, je na konci jedna dojemná scéna: Otec i dcera, Karel a Lily, sedí v privátní kapli na Orlíku, do které chodila rodina Schwarzenbergů každý den na mši a Karel při ní několik let jako malý kluk ministroval. Mluví o víře. Dcera nejdříve řekne, že je nevěřící. Otec Karel ji nepřesvědčuje ani nepřemlouvá, ale sám o sobe říká: „Když už je člověk tak starý a takový kripl jako já, tak si najednou uvědomí, jakou posilou byla v mém životě víra. A zcela jistě bych něco neunesl, nezvládl, či něco udělal úplně jinak, kdybych nebyl ukotven ve víře. Víra byla pro mne vždy nesmírně důležitá…“ Pak následuje jiná sekvence, kdy se Lily v monologu zamýšlí nad těmito otcovými slovy a říká: „Je velice nekonvenční. Na jedné straně je velký katolík, a na druhé straně o sobě říká, že je velký hříšník. Zřejmě mu tato kombinace vůbec nevadí…

Tato upřímnost, otevřenost, neskrývaná sebekritika, jako i celoživotní moudrost, pokora a rozhled, snoubící se s jemným humorem – tyto rysy osobnosti Karla Schwarzenberga – už teď postrádám.

Psáno těsně před půlnocí 12. 11. 2023, necelý den od úmrtí pana Karla Schwarzenberga. Peter Žaloudek, Vídeň

Benno Elbs, psychoterapeut, teolog a biskup z Feldkirchu

Doba, do které zaznívala Ježíšova slova o blahoslavenství, byla těžká a smutná, stejně jako ta dnešní. Na světě je v současnosti tolik vojenských konfliktů, kolik jich nikdy najednou nebylo od skončení II. světové války. Ze záběrů bombardovaných měst, vyvražděných rodin, vyhladovělých dětí, bezpočtu bezdomovců člověk oněmí. Berou mu zároveň důvěru v existenci dobra. Tváře chudých a utrpení zbídačených křičí do nebe. V Gaze, v Izraeli, v Ázerbájdžánu, ale taky zde u nás a všude. Jedna těžce chronicky nemocná paní, kterou již několik let doprovázím, mi před pár dny řekla: „Vy říkáte, že váš Bůh je dobrým a milujícím Bohem, já říkám, že musí být sadista, když dopustí tolik utrpění…“

Tato slova a existenciální utrpení, z kterého pramenila, musíme nechat několikrát v duši rezonovat, abychom si uvědomili jejich zdrcující sílu. Má vůbec smysl mluvit před touto paní o perspektivě blahoslavenství? Určitě by nebylo namístě jí říct: „Jsi blahoslavená, protože lidem jako jsi ty, patří nebeské království.“ Ta tenoučká hranice mezi útěchou a pouhým utěšováním by skončila v cynismu.

Přesto mohou být blahoslavenství velice cennou, ba dokonce potřebnou školou života. Jsou totiž pomůckou pro změnu úhlu pohledu. Blahoslavenství z Horského kázání nemluví totiž z perspektivy lidské tísně, ale z pohledu Boha. Ukazuje to způsob, jak jsou formulována. Blahoslavenství jsou přísliby, formulované do formy zvané passivum divinum, Božího trpného rodu. To je rozvážný, velice opatrný způsob vyjadřování, který praví, že Bůh, aniž by bylo vysloveno jeho jméno, utěší plačící, daruje pronásledovaným nebeské království, obdaří milosrdné milosrdenstvím… V blahoslavenstvích mluví ten, kdo jemně, ale skálopevně ubezpečuje, že utrpení, pronásledování a neštěstí nejsou v životě konečná, ale že v Bohu je vždy a v každé situaci možný obrat k dobrému. Je snad možné žít bez této naděje?

Pro toho, kdo začne žít v Bohu a bude schopen dívat se na svůj vlastní život Ježíšovým pohledem, se otevírá zcela jiná dimenze. Když k této změně perspektivy dojde, ukáže se člověku zcela nový a netušený obraz: od zoufalství k naději, od smutku k útěše, od zlomkových pohledů k pohledu celistvému. Tato změna úhlu pohledu není žádný psychologický trik a už vůbec ne jakýsi automatismus. Je to projev základní dynamiky křesťanské spirituality. Boží síla je v jeho slabosti: v jeho identifikaci se slabými a se všemi, kteří jsou v blahoslavenstvích osloveni. Ježíš se ztotožnil s jedním každým člověkem a svůj příslib naděje zasel všude tam, kde by ho nikdo neočekával. A proto je možné říct: Blahoslavení plačící, protože Ježíš sám byl smutný. Blahoslavení tiší, protože Ježíš sám byl tichý. Blahoslavení tvůrci pokoje, protože Ježíš sám miloval mír.

Při pohledu na svět a na utrpení tolika lidí působí blahoslavenství dvojím způsobem: když je vnímáme povrchně, jsou výrazem vzdálené, cynické utopie. Když ale nahlédneme hlouběji, umožní změnu perspektivy, která otevře pohled naděje a důvěry. A právě v této rozdvojenosti či rozštěpenosti jsou především výrazem toho, že tváří v tvář takovému utrpení nevinných je víra v Boha sice velmi obtížná, ale zároveň bezpodmínečně nutná. Je to naděje umožňující dýchání…

Peter Žaloudek, doslovný překlad z relace „Lebenskunst“ na svátek Všech svatých, 1. listopadu 2023, Radio Ö1, 7:05 hodin.

Umění zaujmout stanovisko

Existují určité myšlenky, zásady, pravidla, výroky starých filozofů či zakladatelů velkých náboženství, které jsou věčné, pravdivé a platné v každé době, ať již máme jakýkoliv světový názor. Aniž bych teď měl v úmyslu dělat reklamu tomu či onomu velikánovi, rád bych na jeden takový výrok poukázal. Už hodně dlouho jsme totiž svědky samých smutných událostí, a zdá se, že nás to negativní a smutné již přesahuje. A přitom nedovedeme zaujmout stanovisko, či vytvořit si realistický názor. Omlouvám se předem všem těm, na koho tyto řádky zapůsobí jako morální imperativ. Osobně bych si přál, aby vyzněly jako impulz k zamyšlení nad hledáním správné cesty.

Jedním ze známých výroků Ježíše Krista jsou slova: „Vaše slovo buď ‚ano, ano – ne, ne‘; co je nad to, je ze zlého.“ (Mt 5,37). Odborný výklad, řečeno velice stručně a zjednodušeně, neznamená jen to, abychom nelhali, ale hlavně abychom dokázali žít tak, aby naše nitro bylo v dokonalém souladu s tím, jak působíme navenek: jak se chováme, jak mluvíme, jaký máme názor či stanovisko k té či oné věci. Koneckonců o souznění vnitřního s vnějším mluví všechna velká náboženství, nejenom křesťanství. Přesto, či snad právě proto, že svět a události nejsou jen černé a bílé, ale náramně pestré, komplikované a jednoduchá řešení neexistují, je nesmírně důležité, aby se lidé, kteří jsou součástí toho složitého komplexu, v něm dovedli vyznat a hledali pozitivní impulzy. Několik postřehů z dění kolem nás tady a teď.

1. Společnost je šokovaná nárůstem počtu vražd a sebevražd v partnerských vztazích. Je to většinou manžel, kdo neunese stres spojený s rozvodem, a zavraždí nejprve manželku a pak sebe. Psychologové se zamýšlejí nad důvody neschopnosti mužů unést tíhu rozchodu. Při nedávné diskusi v rádiu Ö1 na toto téma psycholožka řekla: „Žena není mužovým majetkem. Jestli ji muž miluje a chce její dobro, musí být připravený i na okamžik případného rozchodu, a natolik bytostně vyzrálý, aby rozchod bez nejmenších komplikací akceptoval. Jestli ale zná sám sebe, vidí, že to nedokáže unést a ztrácí nervy, měl by co nejrychleji vyhledat odbornou pomoc u psychologa a začal svůj problém řešit.“

2. Dne 20. října 2023 obdržela americká herečka Meryl Streepová ve španělském Oviedu prestižní cenu princezny z Asturie za své celoživotní herecké mistrovství. Tuto cenu každoročně uděluje španělský král osobnostem z různých oblastí veřejného života; je považována za jakousi španělskou obdobu Nobelovy ceny. 74 letá herečka v děkovné řeči kromě jiného řekla: „Darem herectví, které se dokáže vcítit do různých rolí, je nabídka radikální formy diplomacie pro svět, který je stále víc zmítán atmosférou nepřátelství a nestability…“ (ORF NEWS, 21.10.2023).

Jinými slovy: Lidé chodí od starověku do divadel, aby prostřednictvím herců dokázali lépe poznat sami sebe. Jestli někdo jde do divadla jen proto, že se mu líbí nějaká herečka či nějaký herec, je to strašně málo. Na pozadí tragédií i komedií se hloubavému diváku nabízí nejen zrcadlový obraz společnosti a v konečném důsledku i jeho samotného, ale také řešení, jak žít a být lepším člověkem. Čemu se vyhýbat, čeho se vyvarovat, a naopak co u sebe podporovat, na čem budovat…

3. V konfrontaci s nynějšími válečnými konflikty kardinál Schönborn minulý týden napsal: „Stále musím myslet na 200 izraelských rukojmích v Gaze. A na neustále rostoucí počet obětí na obou stranách. Čísla neříkají nic o osobním utrpení. Je otřesné, co se děje dnes v Izraeli, v Gaze, v Náhorním Karabachu, na Ukrajině. Jak by se vedlo mně, kdyby byla postižena moje rodina? Jsme ještě vůbec schopni spolucítit s utrpením jiných? Anebo nás již ovládla globalizace lhostejnosti, jak o tom mluvil papež František?“ A pak svou úvahu zakončil modlitbou jednoho věřícího Žida za děti v Gaze: „Bože, prameni dobra, obrať svůj zrak k dětem, aby ucítili tvé požehnání a tvou pomoc. Zachraň je. Uzdrav je. Kéž spočinou v harmonii jistoty a bezpečí. Vrať jim zpět ztracené dětství. Pohlédni na ně a daruj jim mír.“ Kardinál Schönborn, Heute, 20. 10. 2023

Židovské náboženství je považováno nejen za předchůdce, ale taky staršího sourozence křesťanství. (Větší část Bible je společná pro Židy i křesťany) V obou náboženstvích platí duchovní zásada: Ten, kdo nedovede rozlišovat mezi gradacemi zla, se stává jeho komplicem. Narůstající počet demonstrací namířených buď proti Židům, či schvalující zločiny členů teroristů z hnutí Hamás nejsou jen projevem zmatenosti, ale hlavně signálem nebezpečí exploze hrozivé, nekontrolovatelné tragédie. Kolik jen lidí klade na jednu úroveň bestiální řádění teroristů z hnutí Hamás s válkou státu Izrael namířenou proti této teroristické organizaci. Toto zrovnoprávnění obou faktů, neschopnost rozlišení, je oprávněnou hrozbou pro všechny židy na světě, bez ohledu na to, kde žijí. A z toho mám strach, přesto že nejsem žid.

4. Čím dál tím víc vidíme rozpolcenost: ve společnosti, v církvi, a taky v rodinách. Někdy, ze strachu před explozí konfrontace, raději mlčíme, dusíme v sobě emoce a taky sebe sama tím, že vdechujeme jedovatou společenskou atmosféru. Čím dál tím více, na pozadí různých konfliktů, násilí a válek, např. říkáme: Ruská invaze na Ukrajinu je hrozná, ničím neomluvitelná, ale… Bestiální útok radikálů z Hamásu je neomluvitelný, ale… A toto jsou jen špičky ledovce! Těch „ale“ je tolik … Zamýšlel se již někdo nad tímto „ale“? Jak by dopadly např. norimberské procesy s gestapáky a nacisty, kteří mučili lidi v koncentračních táborech, kdyby tehdy jejich obhájci a zpochybňovači jejich zločinů používali ono „ale“? Jak by měl soud nakládat s vrahem manželky, či jeho dětí, kdyby advokáti namítali „ale“? Nikdo dnes nepopírá poznatky psychologie, ani si nedokáže představit život bez odpouštění a milosrdenství. Ale kde zůstala spravedlnost? Když zloba a zlo proniknou do morku našich kostí a již nebudeme vědět jak dál, začneme možná zpytovat svědomí a řekneme si: ano, měl jsem na tom podíl. Ale tváří v tvář zlu nelze udělat nic jiného, než říct: DOST! ŽÁDNÉ ALE NEEXISTUJE!

Jsem rád, že katolický biskup a kardinál Schönborn, aniž by mluvil o revanši – o pomstě a zbraních – jasnou řečí hluboce spolucítil s 200 týranými izraelskými zajatci Hamásu. Jsem rád, že Meryl Streepová vnímá své životní poslání jako šanci nabídnout lidem zrcadlo, aby se rozhodli pro jednu nebo druhou stranu. Jsem vděčný za Ježíšova slova o jasné řeči: buď s něčím souhlasím, anebo ne. Pro jedno i druhé bych měl mít své důvody. Pádné. Vše ostatní je jen trapné plácání do větru svědčící o mé neschopnosti podívat se do vlastního nitra a zamyslet se nad svým vlastním životem, svou vlastní rozpolceností, která mi brání žít v souladu nitra a chování. Když budu mít jasno sám v sobě, budu mít jasno i s událostmi kolem sebe.

Peter Žaloudek, Vídeň, 21. 10. 2023

Pasca pre pápeža

Pápež František celebruje sv. omšu na Námestí sv. Petra vo Vatikáne. Foto – TASR/AP

Nedeľná nekázeň denníka N a odkaz na podcast.

Dnes sa v Ríme skončí celosvetová katolícka „synoda o synodalite“. Pri jej príprave vyjadrili piati kardináli preventívne svoje pochybnosti (dubia) o prípadných inováciách, ktoré by synoda mohla priniesť. Napr. či by v budúcnosti mohla cirkev prijať učenie, ktoré by bolo v rozpore s predchádzajúcim učením a cirkevnou morálkou. Či bude možné požehnať párom rovnakého pohlavia a svätiť ženy. Či bude mať Synoda väčšie právomoci ako pápež a kolégium biskupov. Alebo či možno pri spovedi udeliť rozhrešenie aj bez vyslovenej ľútosti a pokánia.

Od pápeža Františka však neočakávali vysvetlenie. Pochybnosti formulovali na spôsob piatich referendových otázok s možnosťami odpovede áno/nie. Františkovi nastavili pascu, do ktorej by sa mohol buď chytiť ako heretik, alebo im dať za pravdu. Od roku 2016 to skúšali už viackrát v mierne premenlivom obsadení signatárov. Pozornosť vzbudila najmä akcia v lete 2017, v ktorej varovali pápeža synovským napomenutím pre šírenie herézy (Correctio filialis de haeresibus propagatis).

Tentoraz bolo pre nás zo strednej Európy prekvapením, že sa nepriamo pridal aj kardinál Duka. Jeho dubia mali 10 otázok a týkali sa svätého prijímania rozvedených a znovu zosobášených.

Pápež František však zaskočil úplne všetkých, keď v spolupráci s Dikastériom pre náuku viery odpovedal celou vetou, síce diplomaticky, ale nekľučkoval. Pokojne vysvetlil, že cirkev nemá uzatvorené rastové chrupavky a v témach, ktoré boli obsahom otázok, sa doteraz stále vyvíjala a bude sa vyvíjať aj v najbližšej budúcnosti.

Prekvapilo ma, že mnoho ľudí ešte zaujíma, čo si myslí pápež a že tento pápež učí otvorenejšie aj v úradných dokumentoch, nielen v bonmotoch s novinármi na palube svojho špeciálu.

Uvedomil som si ako veľmi pošteklil moje liberálne ucho. A súčasne, že so skostnatelizmom väčšinovej úradnej cirkvi to nemôže spraviť nič. Tí, čo vyjadrili pochybnosti, sa nevychýlia zo svojho kurzu, ani keď hoci aj pápež. Na druhej strane priznávam, že ak by pápež na všetky dubia odpovedal nie, nespravilo by to zo mňa konzervatívca.

Prečo je to tak, že hoci aj zvoláme synodu, nevieme sa rozprávať! Príbeh dubií mi prichodí ako keby vo futbale pápež zakopol loptu za tribúny, kde sa z nej potešili malí chlapci. A prešibanejší hráči sa dožadujú kontumačného víťazstva. Na oboch stranách si s evanjelistom Lukášom povedia, že ak nepočúvajú prorokov, neuveria, ani keby niekto z mŕtvych vstal (Lk, 16,19-31).

Z odpovedí Dikastéria a pápeža Františka som si vzal dve myšlienky.

V odpovedi na prvú otázku piatich kardinálov hovoria: Cirkev musí neustále rozlišovať, čo je podstatné pre spásu a čo je druhoradé alebo menej priamo súvisiace s týmto cieľom. So zaujatím si spomínam, čo uviedol svätý Tomáš Akvinský: „Čím viac sa zostupuje k jednotlivostiam, tým viac narastá neurčitosť“. (Summa Theologiae I-II,q.94,art.4; Amoris laetitia, 304).

Dukovi na 10. otázku Jak postupovat, aby byla upevněna vnitřní jednota, ale zároveň nebylo narušeno řádné magisterium církve? odpovedajú: Bylo by vhodné, aby se biskupská konference dohodla na určitých minimálních kritériích, aby bylo možné realizovat podněty z Amoris laetitia, které by pomohly kněžím v procesech doprovázení a rozlišování ohledně možného přístupu ke svátostem některých rozvedených osob v novém svazku, aniž by byla dotčena legitimní autorita, kterou má každý biskup ve své diecézi. Podčiarkol som si vetu: dohoda na určitých minimálních kritériích. Tak toto by bol veľký pokrok. Teológovia II. vatikánskeho koncilu vedeli, že teoreticky sa to dá. Pápež Ratzinger odmietol dohodu na spoločnom minime ako relativizmus. Povzbudivé je, že pápež František sa vracia k téme spoločného konsenzu a odporúča ho ako návod na prekonanie napätia medzi konzervatívnejšími a liberálnejšími frakciami biskupských konferencií. Ak si to biskupi osvoja, ak to vyskúšajú na sebe, až sa to naučia, snáď sa otvoria aj mnohým, ktorých teraz vystavujú útlaku a prenasledovaniu namiesto hľadania spoločného minima.

Nevinne o víne

Na onej nedeľnej omši som sa roztopil. „Zaspievam svojmu miláčikovi pieseň svojho priateľa o jeho vinici…“ (Iz 5,1). Toľko miloty hneď na začiatku prvého čítania: spev, miláčik, vinica. Ono to nakoniec nedopadlo dobre s vinohradom. Darmo, keď sa čaká úroda šťavnatého hrozna, sudy sú už poumývané a namiesto toho sa urodia plánky, je prirodzené, že si majiteľ povie, že tadiaľto cesta nevedie. V evanjeliu bola reč o robotníkoch vo vinici, z ktorých sa vykľuli darebáci až vrahovia. Akoby mal Izaiáš intuíciu pre nadčasový úkaz: niekto vstupuje napr. do verejnej funkcie a odsypáva si zo spoločného do svojho súkromného. A ak na to niekto, napr. novinár, príde, „vinohradník“ sa neštíti dokonca prekročiť fatálnu hranicu vraždy.

Tento hutný text by mohol byť nahrávkou na smeč napr. v slovenskej spoločenskej realite. No celé to šlo inam. Mladý farár, skrz naskrz vyžarujúci pokoru a dobro, začal kázať o vinobraní a víne. Ako presvedčený milovník vína som čakal, kedy jeho reč, téma a tón naberú na obrátkach. No nedočkal som sa. Kazateľ premostil k niečomu ako život podľa evanjelia a tak. Na chvíľu som radšej privrel oči a predstavoval som si vinice na rozvlnených kopcoch južnej Moravy alebo v susedných Tesároch, brusnicový buket alibernetu, vôňu leta v muškáte moravskom. A nielen to. Príchylnosť k vínu nespočíva v jeho pití. Tkvie tiež v cinknutí pohárov s dlhou stopkou, orosených kameňoch vínnej pivnice, svetle sviečok, v chuti nakrájaného syra. Toto príjemné priateľské váľanie myšlienok na začiatku ktorého je váľanie vína po jazyku, má zámysel zachytiť ľudské a vínne nádychy, tóny a dôrazy. A tiež vášeň.

Prvá nahrávka na smeč nevyšla.

Možno vyjde druhá. Veď je to skvelá príležitosť, ako predstaviť poslucháčom vášeň tak, ako ju predkladajú na dnes vybrané biblické texty. Bolo by zaujímavé, a rovnako zvláštne, ak by sa nedeľný kostolný príhovor o vášni točil napr. okolo erotiky alebo športu.

Ale víno, to je iná vec. Skrz naskrz biblická, nedžendžerová, dosahujúca rozmer univerzálnosti teda katolicity, menší od jej vrcholu, ktorým je láska, presne o toľko, koľko je na svete abstinentov. Iskra vo víne je iskra intenzity, zanietenia, pozdvihnutia nálady, vyplavenia emócií a myšlienok, zmysluplnosti priateľských zdieľaní. Vo víne je tiež pravda (približne po druhom deci). Boh sa pri svojom sebazdelení ľuďom cez Bibliu nezdráha použiť obrazy vinohradu a vína. Prvým Ježišovým zázrakom je premenenie vody na víno na svadbe v Káne. A ak zanechal pamiatku na seba počas Poslednej večere v tom, že svoju prítomnosť medzi ľuďmi zjednotil s pitím vína v komunite svojich nasledovníkov, dovolím si tvrdiť, že vášeň skrytá vo víne, v láske a v živote má nielen akési, ale popredné miesto v kresťanskom nazeraní na svet a život.

No toto je tenký ľad. Nielen kvôli tomu, že dobro pitia vína súvisí s ľudským rozhodovaním sa, ktoré je a zostane do veľkej miery tajomstvom a otázkou o určení hranice, ktorej prekročenie mení dobro na zlo (tak ako vo všetkom). To, čo možno začalo príjemne vo vínnom sklípku pod Svatým kopečkom pri Mikulove, môže končiť veľmi nešťastne na Prednej Hore pri Muránskej Huti. Okrem tohoto zjavného nebezpečenstva, ktoré si vyžaduje bdelosť a ostražitosť, je tu ešte ďalšia vec, dokonale zamaskovaná. Veď tuším odfurt sa práve vášeň vytláča zo spirituality a teológie. Absencia vášne sa do veľkej miery považuje za lepšiu voľbu. Ako ideál nám je predkladaná odpútanosť, apatia, sila ducha povznesená nad silu vášne, sebaovládanie, askéza. Akoby pradávna archetypálna sila mužskej aj ženskej divokosti bola v rozpore s ideálom ľudského a kresťanského života. Myslím, že tiež povinný kňazský celibát neposkytuje priestor k tomu, aby boli kňazi a biskupi chlapi vášnivo milujúci život s jeho začiatkom tam, kde je to pre každého človeka najviac prirodzené: v intimite a intenzite manželskej spálne. A rovnako tak aj ženy. Čím sa líši dôverný neskorovečerný pohľad na túžbou naplnenú ženu a vnímanie jej dotykov od buketu archívneho barikového alibernetu, ktorého rubínová červeň sa spája so svetlom sviečky? Veď ten istý Boh, ktorý sa spája s intimitou v jej najvášnivejšej podobe dávajúcej sa a prijímajúcej partnerskej lásky, sa spája s vínom v rovnako vášnivej podobe eucharistickej lásky, ktorá prekračuje všetky hranice a obmedzenia.

V súvislosti s úlohou vášne v kresťanstve je zaujímavá postava nového pápeža v rovnomennom seriáli na Netflix. Je inšpirovaná myšlienkami kardinála J. H. Newmana. „Jediný problém, o ktorom viem, je láska… Ako máme milovať? Toto je moja cesta: milovať nežne a bez vášne. Vášeň je večný nepriateľ pokory. …vášeň nás konzumuje…“ Zrejme to vyznieva nekonzistentne, ale áno, nový pápež Ján Pavol III. v skvelom podaní Johna Malkovicha má pravdu. Lebo svoj príhovor o tom, že treba milovať bez vášne hovoril vášnivo. Nie prvoplánovou, hlučnou, bezohľadne si vydupávajúcou pyšné prvenstvo. Jeho vášeň je naopak skrytá no prítomná ako magma tečúca pod zemským povrchom. Jej oživujúca sila spočíva v tom, že sa dovolí prejaviť vtedy, keď je to dobré a krásne a nie, keď by mohla bezohľadne ničiť. Ak sú viera a pochybnosť dve sestry, ktoré sa navzájom potrebujú, dopĺňajú a podopierajú (ako píše Tomáš Halík v knihe Co je bez chvění, není pevné), myslím, že podobnými sestrami sú umiernenosť a vášeň. Jedna dáva druhej silu a zároveň sa navzájom chránia, aby neprepukli do zničujúcich myšlienok, slov a činov. Umiernenosť ak má byť cnosťou príjemne ozvláštňujúcou život a nie frigiditou, ktorá robí zo života vágny magľajz, musí byť „zospodu“ opatrená riekou vášne.

Učiť sa ovládať vášeň, milovať bez inštinktívnej vášne a predsa vášnivo, dotýkať sa vášne a nenechať sa ňou spáliť a rovnako ju nepoužívať vo vzťahu ku svojmu okoliu na spôsob plameňometu, je celoživotná cesta k múdrosti. Opäť podoba: aj množstvo a intenzitu vášne aj množstvo a intenzitu vína je potrebné mať pod kontrolou. Inak budú mať pod kontrolou nás.

Ako možno hovoriť o Bohu a človeku, láske, o sile dobra a pokory bez toho, aby to bola vášnivá reč? Ako možno hovoriť o víne bez vášne? Je to ako tancovať argentínske tango vo vyšmatlaných domácich papučiach. Akože dá sa. Ale…

Vášeň treba žiť, vnímať jej intenzitu. Silou svojich rozhodnutí vyzápasiť postavenie sily vášne do služieb dobra a krásy Božieho kráľovstva medzi ľuďmi a v ľuďoch.

A rovnako vášnivo naprávať chyby a omyly, ktoré sme často urobili kvôli tomu, že sme svoje vášne odtrhli od zbytkov svojich osobností.

Aby láska mala silu. Podobne ako víno naliate v pohári. Dnešná omša bola predsa len intenzívna. Mal na tom zásluhu farár, ktorý odolal obom nahrávkam biblických čítaní na smeče. Neskôr som spojil buket lahodného červeného vína, ktorý zaplnil izbu myšlienkami o vášni, ktoré zaplnili moje vnútro. A vyliali sa sem. Verím, že nie na spôsob škvrny, s ktorou treba utekať do čistiarne.

Modlit se za mír

Před dvěma týdny řekl papež František v jednom interview: „Zažíváme po dávkách se rozšiřující válku.“ Bylo to ještě před brutálním útokem Hamásu na Izrael. Po něm jsme se všichni ocitli o krok blíž ke globálnímu konfliktu. Jak to jen skončí? Politika působí bezmocně. Ještě bezmocnější jsou ti, kterých se to přímo dotýká. Stále musím myslet na těch 200 izraelských rukojmích v Gaze. A na neustále rostoucí počet obětí na obou stranách. Čísla neříkají nic o osobním utrpení. Je otřesné, co se děje dnes v Izraeli, v Gaze, v Náhorním Karabachu, na Ukrajině. Jak by se vedlo mně, kdyby byla postižena moje rodina? Jsme ještě vůbec schopni spolucítit s utrpením jiných? Anebo nás již ovládla globalizace lhostejnosti, jak o tom mluvil papež František? Modlitba jednoho věřícího Žida za děti v Gaze souzní i v mém srdci: „Bože, prameni dobra, obrať svůj zrak k dětem, aby ucítili tvé požehnání a tvou pomoc. Zachraň je. Uzdrav je. Kéž spočinou v harmonii jistoty a bezpečí. Vrať jim zpět ztracené dětství. Pohlédni na ně a daruj jim mír.“

Vám a všem dětem, které se rodí a vyrůstají ve válce a v bídě…

Kardinál Christoph Schönborn, 20. 10. 2023, Heute, str. 14.

Z němčiny přeložil Peter Žaloudek

Doping a antidoping, dezinformace a přiznání viny

Rád bych napsal něco veselého. A povzbudivého… Ale nevím, jestli se mi to podaří. „Die Welt ist aus den Fugen geraten“ – jak dnes říká kdekdo. Kam jen oko dohlédne a co ucho uslyší, všude jen samé negativní a smutné zvěsti. Událost, kterou teď popíši, je sice na jedné straně zábavná, ale ani u ní se neubráníme pocitu, že má i méně humornou odvrácenou stranu.

Koncem září informovala snad všechna celosvětová média o události, která se stala poslední zářijový týden na indických lehkoatletických závodech v New Delhi. Když se totiž mezi sportovci rozneslo, že na závodech je tajně přítomná, předem oficiálně neohlášená antidopingová komise, propukl mezi nimi chaos. Mnozí se ze strachu před kontrolou těsně před závodem najednou vytratili. Při finále běhu na sto metrů běžel jen jeden jediný, dvacetiletý Lalit Kumar, jak o tom informovaly noviny The HinduThe Indian Express. „Jako sportovec se tím cítím ponížený“- řekl pro noviny. Podobně i při jiných disciplínách chyběla celá řada sportovců. Vítězný běžec na dráze s překážkami dokonce po protržení cílové pásky běžel dál a pak jednoduše utekl ze stadionu ze strachu před kontrolou…. Na internetu se dá nalézt celá řada novinových zpráv, které o této události informovaly. Přiznám se, že když jsem ji slyšel z rádia v pátek 29. září, přemohl mě záchvat smíchu.

A teď ta druhá strana mince: Podle údajů Světové antidopingové agentury je Indie na druhém místě za Ruskem na seznamu zemí, které nejvíc porušují antidopingové normy. Myslím, že i ten, kdo se nevěnuje pravidelně „pasívnímu sportu“, tzn. ten, kdo zprávy ze světa sportu podvědomě vnímá jen jako akustickou kulisu puštěného rádia či televize, si povšiml alespoň té základní informace, totiž že na prvním místě v porušování antidopingových nařízení je Rusko již dlouhodobě. V této zemi bylo již za dob Sovětského svazu používání dopingu vnímáno jako normální věc, na které není nic špatného. Tenkrát šlo Sovětům o ideologickou propagaci, protože chtěli celému světu ukázat, jak se v Sovětském svazu dbá na sport a tělovýchovu. Dnes se ptáme, oč jde dnešním postsovětským Rusům, když v jejich letité praxi nadále pokračují…

Vzpomínám si na mnohé rozhovory se svou bývalou kolegyní, Ruskou, která se asi před 15 lety vdala za Rakušana a pak přestěhovala do Rakouska. Byla nadaná na jazyky, inteligentní a technicky velice zdatná. Při delších rozhovorech s ní (musím předeslat, že se s ní nadále setkávám, i když jsem již v penzi) mne zajímala hlavně ruská společnost, chování lidí v běžném životě. Vždy říkala, že Rusko je strašně zkorumpované. Když to vyslovila, zajímaly mne konkrétní případy. Uvedu jeden příklad, který si pamatuji dodnes: „V Rusku existují dopravní předpisy, tak jako i v Rakousku a jinde. Když tě ale v Rusku zastaví policajti a z něčeho tě obviní, nikdy se od nich nedočkáš usvědčujícího důkazu. I mně se občas stávalo, že mě zastavili za překročení rychlosti. Když mi řekli, že jsem ji překročila o tolik a tolik kilometrů, vždy naznačili, že když jim zaplatím sumu, kterou si určili, tak mohu pokračovat dál v jízdě. Žádný důkaz o překročení rychlosti, žádné potvrzení o zaplacení pokuty.“

Na toto její vyprávění, jakož i na mnohé jiné, jsem si vzpomněl, když jsem teď slyšel informaci o antidopingových kontrolách v Indii a v Rusku. Indové humorným způsobem přiznali, že mají problém s dopingem. Rusové jsou za každé dopingové nařčení naštvaní, urážejí se a mluví o rusofobii. Rozhodnutí antidopingových komisí sice musí akceptovat a jejich sportovci přistižení při dopingu se nemohou zúčastňovat mezinárodních sportovních klání, přesto ale neustále obviňují všechny tyto komise z nenávisti vůči Rusku. Z rusofobie.

Na pozadí těchto zdánlivě nedůležitých sportovních informací a reakcí zemí, jejichž sportovci porušují antidopingové předpisy, se ale vynořují zcela jiné věci, které už ani zdaleka nejsou banální! Když teď občas slyšíme ruského ministra zahraničí Lavrova, který téměř vždy, když je mu umožněno promluvit v zahraničí, jak tomu bylo např. v sídle OSN, neopomene urážet a obviňovat Západ ze šíření rusofobie: ten Západ si dovolil kritizovat jejich „zvláštní operaci“ na Ukrajině! Putinův spojenec, moskevský pravoslavný patriarcha Kyril, sice nemluví o „zvláštní operaci“, ale zato používá zcela otevřeně mnohem drastičtější výraz – „svatá válka“. S ohledem na ruskou vojenskou agresi na cizím území už ten desetiletími otřepaný slogan o rusofobii neznamená, jestli nějaký sportovec dostane právem, či neprávem medaili. Tady se od 24. února 2022 děje mordování, genocida a brutální ruská okupace Ukrajiny.

Rakouský rozhlas vysílal v pátek 6. října rozhovor s bývalými oficiálními redaktory ORF v Moskvě Paulem Krisai a Miriam Bellerovou. Rakousko je z Moskvy stáhlo, protože od 24. února loňského roku již nemohou svobodně a volně informovat o dění v Rusku. Krisai a jeho kolegyně vydali po několikaletém pobytu v Rusku knihu “Russland von innen” kde opisují situaci v nynějším Rusku. Při některých pasážích, které v tom rozhlasovém vysíláni rozebírali, mi tuhla v žilách krev a v duchu jsem si říkal, že tato kniha by měla být povinnou četbou pro středoškoláky ve všech civilizovaných demokratických zemích. Zároveň jsem si živě uvědomoval, jaké to bylo v době mého dětství a dospívání, za dob komunismu v ČSSR, kdy se taky nesmělo pravdivě informovat o dění v Rusku. Mluvilo se jen o tom, jak se všude plní a překračují pětileté plány – tzv. pětiletky, jak jsou tamní lidé hrdými a radostnými budovateli šťastné společnosti, v kontrastu k těm týraným a vykořisťovaným lidem na Západě. Do Sovětského svazu se na privátní dovolenou cestovat nesmělo, mohly tam jezdit jen skupinové zájezdy, organizované minutu po minutě, při kterých se jejich účastníci mohli pohybovat jen po předem určených trasách a pouze za doprovodu sovětských průvodců. Když se občas někdo chtěl ze skupiny trhnout a jít jiným směrem, byl nejen okamžitě zastaven, ale mnohdy i zadržen policii a vyšetřován…

Dnes uplynulo již 33 let od rozpadu Sovětského svazu. Nové, putinovské Rusko se sice za komunistické nepovažuje, ale jak má člověk žijící v otevřené, demokratické zemí nazvat to, co se v Rusku děje, aniž by byl nařčen z „rusofobie“? Peter Žaloudek, 9. října 2023, Vídeň.

Byl bych rád, kdyby církev uvěřila …

Vyšiel prvý diel vybraných spisov Jana Konzala. Obsahuje to literárne a teologicky najkompaktnejšie, čo napísal a knižne vydal – Orientace; Křesťanovy slepé uličky; Chuť změny, chuť kořisti; Zpověď tajného biskupa. Možno máte všetky tieto knihy tak, ako postupne vychádzali. Možno vám daktorá v knižnici chýba, lebo ste ju požičali. Vybrané spisy nie sú zbytočné opakovanie, ak si ich nájdete pod stromčekom. Možno by ste si ich inak nevytiahli. A takto bude stačiť ak trochu zalistujete a na chvíľu sa začítate. Ako vydavateľ (CDK), ktorý vybral túto chuťvzbudzujúcu pasáž z Konzalovej Spovede.

„Byl bych rád, kdyby církev uvěřila, že je Pánova, že nepatří sobě, že jejím úkolem není starat se o sebe. Já si myslím, že tomu moc nevěří. Za druhé bych byl rád, kdyby se jí podařilo uvěřit, že blahoslavenství nejsou prázdná slova, že Bůh má pro ně slabost. Za třetí toužím po tom, aby deklarovala, jak vypadá změna smýšlení. Lidé dnes dovedou převlékat kabát, ale změnit smýšlení tak, jak to uměl apoštol Pavel, když se s brekem rozešel se svou minulostí, to se nedaří. Já mám obavu, že moje církev je strašně pyšná, strašně hrdá na to, že dobře věří. Za čtvrté, aby přestala zachraňovat svoji pozici ve světě. Církev totiž věnuje své pozici a pověsti spoustu sil a energie, a přitom na tom vůbec nezáleží. Za páté bych si přál, aby brala vážněji povolání být svátostí tohoto světa. My tady nejsme proto, abychom udělovali svátosti, ale abychom byli svátostí těm, kteří na naše svátosti kašlou. Přestože lidé kašlou na naše rituály, potřebují se setkat s Bohem – ale nám se do toho nechce. Za šesté, aby se odhodlala být přístřeším i těm, kteří s ní nesouhlasí a které třeba nemá ráda. A za sedmé bych si přál, kdyby si konečně přestala namlouvat, že je matka církev. Ona ve skutečnosti miluje otcovsky, ne mateřsky. Matka totiž miluje bezpodmínečně, ale církev miluje podmínečně jako otcové. Ti říkají, když budeš dobrej, když se vyučíš a dotáhneš to tam a tam, tak tě budu mít rád. Takovou jistotu‘ lidé znají na tisíc způsobů, ale potřebují mít někoho, kdo je přijme, i když zkrachují. Přál bych si, aby církev přestala řečnit, že je matkou, a začala matkou skutečně být.“

Predhovor napísal Jiří Hanuš, z historikov asi najväčší znalec dejín skrytej cirkvi.

Konzalov žiak Martin Šály doplnil knihu štúdiou o jeho teológii.

Sú súhlasom autorov a vydavateľov tieto dva texty preberáme.

Jiří Hanuš: Rehabilitace přirozené autority, Getsemany, 363/2023

Poznal jsem několik kněží a biskupů skryté církve, působících v Československu v dobách nesvobody. Všichni jsou nyní už na onom světě, pamatuji si na setkání a rozhovory s nimi. Vzpomínám si na Stanislava Krátkého, muže mně mentálně vzdáleného, často mnohomluvného, na můj vkus příliš sebejistého – přesto však zapáleného vnitřním ohněm, který nešlo přehlédnout, obdařeného nadějí, která stála za každým rohem, kolem kterého prošel. Vzpomínám také na Vladimíra Vítka a Josefa Javoru, brněnské kněze, kteří prožívali evangelium pokorně, bez nároků, vědomí si svých limitů, a proto oddaní službě druhým. Vzpomínám si na Fridolína Zahradníka, kterého jsem překřtil na Božího partyzána: patřil k „velkým chlapům“, praktikům, kteří raději opravují střechu, než vysvětlují teologické distinkce, mužům, kteří mají rádi akci a méně řečí. Vzpomínám si na Jiřího Krpálka, tichého, klidného človíčka, odevzdaného službě nemocným a umírajícím, kterého byste si přáli mít u svého nemocničního lůžka. Na Bedřicha Provazníka, jehož rozkolísanost mezi věrností přijatého poznání v minulosti a aktuálností jeho pozdějšího charismatického přesvědčení byla až dojemně opravdivá…

A samozřejmě také na Jana Konzala, jednoho z mála spisovatelů skrytých církevních společenství. Vzpomínka, která se mi často vrací, je tato: Spolu s několika dalšími přáteli sedíme ve strašické zahradě, při nějakém intelektuálním setkání v polovině devadesátých let, v době ještě plné nadějí na rozvoj veřejných možností umlčené, podzemní církve. Jan Konzal v rámci své promluvy uvádí svůj výklad o rozdílu mezi vírou a náboženstvím. Odvažuji se nesouhlasit, podpořen jednou přítelkyní, husitskou farářkou. Oběma se nám zdá to rozdělení příliš radikální, já za ním vidím kritiku náboženství ze šedesátých let, to okouzlení vírou jako něčím nezkostnatělým, nedogmatickým, nekultickým. Opatrně i s přítelkyní oponujeme – neboť si Jana velice vážíme – namítáme něco v tom smyslu, že formu, kult a symboliku náboženství nelze šmahem odmítnout, že jsou za nimi antropologické skutečnosti, které podávají pomocnou ruku víře. Jan Konzal nás striktně odmítá, v této záležitosti ho nepřesvědčíme. Trvá si na svém. Tehdy jsem si to vyhodnotil jako poznání získané ve „zlatých šedesátých“, které stárnoucí muž už nehodlá opouštět kvůli nějakým teologickým či filozofickým novinkám. Dnes už vím, že za tím bylo mnohem, mnohem víc. A že jsme se tehdy dotkli, možná nevědomky, něčeho, na čem Jan postavil svou křesťanskou existenci, své vyznání, svou misii – a čemu zůstal věrný až do konce. Dnes bych to nazval existenciální vírou, zaměřenou na osobní pastoraci, ježíšovsky nedůvěřivou k institucionálním i personálním nástrahám bránícím konkrétnímu člověku vsadit na dost nejistou křesťanskou kartu.

Čtenáři, který otevírá tuto knihu, aniž by autora znal nebo jej znal pouze podle jména, bych ji doporučil číst odzadu. Nejdříve bych začal rozhovorem Jana Konzala s Bobem Fliedrem, který obsahuje vedle mnoha odboček esenci Janova životního příběhu. Je možné si při něm uvědomit, jak komunistická éra a její nespravedlnosti zamíchaly lidskými osudy, a jak byli současně komunisté neprozíraví a směšní ve svém pokusu určovat směr dějin i směr lidských životů. Konzal patřil k těm, kteří byli nespravedlivě odsouzeni a vězněni, kterým bylo zabráněno sledovat přímou cestu, kteří patřili k oficiálně druhořadým lidem. Přesto se jeho příběh právě v rámci těchto omezení stal dobrodružným, inspirativním, nečítankově nejednoznačným a pestrobarevným. Je to příběh, při němž si jeho aktér na vlastní kůži vyzkoušel všechno, co pak zúročil při doprovázení lidí, zpovědích, rozhovorech, přednáškách – a co také vtělil do svých knih. Byl řeholníkem, ženatým mužem i katolickým knězem a biskupem, pobyl ve vězeních a různých občanských povoláních, přitom vybudoval živé a poměrně velké křesťanské společenství, zasáhl výrazně do českých duchovních dějin i do pastorální teologie. Rozhovor s Fliedrem má nespornou informační hodnotu a co víc, prozrazuje mnoho o zpovídaném v řádcích i mezi nimi. Jeho hlavní předností je to, že vysvětluje mnohé z motivací, které vedly křesťanské aktivisty za minulého režimu k určitému typu jednání i smýšlení. Není to však četba vhodná pouze pro historika velkých dějin, Fliedr se pokusil ukázat i všední stránky „občanského“ biskupa, nezařazeného a do jisté míry nezařaditelného do běžné církevní správy. Pro ty, kdo budou odkázáni pouze na zápis rozhovoru a nezažili autora naživo, je třeba dodat, že pohovor s Konzalem byl zážitkem také díky jeho stále přítomnému situačnímu humoru, který doprovázel i vážná témata osobní a společenská.

Doporučoval bych pokračovat střední částí knihy (Chuť změny, chuť kořisti), která má v sobě nejvíce literárního řemesla, totiž krátkými příhodami ilustrujícími Konzalovo pastoračního působení. Je hodně o tom, jak působili podzemní kněží nefarářsky, neformálně, jak sloužili v přirozených podmínkách, bez nutnosti formalizovaných agend. Byla to doba, v níž odpadávalo nefunkční instrumentárium, nabalené v předchozích dobách na jádro křesťanské zvěsti. Tato publikace je ale ještě něčím víc: je svědectvím o naprosto zásadním, pedagogicko-psychologizujícím misijním působení uvnitř křesťanské společnosti, která žila pod příkrovem ateistického světonázoru a konzumního socialismu. Je to zvláštní květ, který vyrašil z podzemí, a to i na poměry skryté církve. I málokterý z podzemníků se odvážil tak radikálního zaměření na nástrahy a pasti, které soužily a souží lidské (křesťanské i nekřesťanské) duše. S radikalismem, s jakým přistupoval Konzal k lidským trablům, si nezadal s františkánským potížistou Bonaventurou Boušem či se samotným Felixem M. Davídkem, geniálním zakladatelem katolických paralelních struktur a současně jejich největším destruktorem. Když jsem Konzalovy pastorační příběhy četl před nedávnem podruhé, zapůsobily na mne úplně nejmocněji z celého jeho díla. Prozrazují totiž, s jakým křehkým a současně mocným nástrojem pracují ti, kteří se rozhodli pro interpretaci Ježíšovy zvěsti jako ztroskotání, opuštění, lítosti, pokání – zkrátka moci v bezmoci. Paradoxie kříže, o níž tak často a rád mluvil Bouše, se zde zhmotňuje na konkrétních lidských bytostech, opatřených sice jinými jmény, ale bytostně skutečných, žijících v konkrétním prostředí. Konzalův svět naplňují především ti, kteří se ocitli v existenciální, často neřešitelné situaci: řeholnice opouštějící komunitu, manželé a manželky v rozvodové situaci, kněží ztrácející víru a smysl života, celibátníci podléhající ženskému kouzlu, lidé, kteří se nejsou schopni zpovídat či lidé s nejrůznějšími závislostmi. To jsou ti, kteří Konzala zajímají nejvíc, ti, kteří vytvářejí jeho misijní pole. Autor je tu sice ve funkci zpovědníka či rádce, ale je nesmírně sympatické, že sám často neví – a nemá problém to přiznat – co komu poradit. Lidské hříchy a potíže jsou někdy takového druhu, že je možné pouze mlčet – nebo spolumlčet, odmlčet se a modlit se za druhé, postižené neřešitelnými dilematy. Konzal nemá odpovědi na vše, a dokonce se staví proti těm svým spolubratřím, kteří si ve svém sebeuspokojivém postoji myslí, že se dají všechny odpovědi generovat s pomocí katechismů, příruček a naukových dokumentů. Konzal ví, že někdy neví nic, což je znamení nikoli neznalosti, ale zralosti.

Třetí kniha, která uvozuje tento svazek (Orientace), je čtenářsky nejobtížnější. Obsahuje teoretický souhrn Konzalových myšlenek, něco, co mělo být zřejmě jádrem jeho nauky, jeho celkovým poznáním, jeho teologickým odkazem. Jsou zde pasáže, které prozrazují jeho inspirace, jeho způsob myšlení, jeho zájem o historii křesťanství a o psychologii, jeho kritiku aktuálních církevních institucí, jeho vizi budoucnosti života církve komunitního typu. Přiznám se, že jsem tuto knihu nedokázal nikdy přečíst vcelku, byl jsem schopen si ji pouze čtenářsky drolit na kapitoly a podkapitoly, nikdy jsem neměl celistvý prožitek. Konečně jsem takto selhal i u analogických pokusů o neoficiální katolickou teologii, například u Teologie agapé Josefa Zvěřiny. Může to být mou neschopností, spíše se však domnívám, že u Konzala je něco zvláštního ve struktuře textu a zvolené formě. Ani nevím, zda se doporučuje studentům bohosloví v rámci studia praktické či pastorální teologie, do jejíhož základního českého kánonu by určitě patřila. Mohu pouze říci, co vím ze své útržkovité četby: kniha je to provokativní. V pasážích, který rozumím více či méně, nacházím teze, s nimiž bych rád polemizoval, nesouhlasil, ba nad nimi reptal. Někdy si dokonce myslím, že to autor zamýšlel a dopředu plánoval. Pro příštího badatele, který se bude věnovat skryté církvi, je však možno v každém případě doporučit tuto publikaci zejména v částech, věnovaných budování i zániku církevních institucí, protože to je nesporně jedno z životních autorových témat.

Tuto stručnou předmluvu jsem nazval „rehabilitace přirozené autority“, což bych rád vysvětlil. Nikoli náhodou nazývali Jana Konzala členové jeho církevního společenství – Pražské obce – „Autoritou“. Samozřejmě, v dobách před rokem 1989 to mělo i konspirativní důvod, přezdívka se však udržela i po sametové revoluci. Mohli mu říkat i jinak, například „biskupe“, „dohlížiteli“, „otče“, „Jene“, nevím jak. Zvolili si a udrželi „Autoritu“, což si vysvětluji mimo jiné i tak, že jí chtěli vyjádřit nejen alternativu jeho biskupské úloze, ale především to, jak ho vnímali a chtěli vnímat. Jako někoho, kdo autoritu má nejen ze svěcení nebo z přidělení odpovědnou vrchností, ale přirozeně, díky jeho povaze a charismatům. A není vůbec náhoda, že Jan touto dobrovolnou autoritou byl rád. Nepochybně dokázal někdy ukázat zuby a byl někdy i osobně tvrdohlavý, jeho autoritativnost byla, řečeno jeho termíny, z víry, nikoli z náboženství. A to přinejmenším do chvíle, kdy se obec, kterou vedl, začala štěpit v důsledku odlišných představ o činnosti ve svobodném prostředí s jeho pluralitou přístupů a hodnot. Povolání, které se mu dostalo, si úzkostlivě střežil – nebyl ochoten přirozenou autoritu vyměnit za autoritu „přiznanou“, například v době, kdy probíhalo svěcení pod podmínkou u některých biskupů a kněží. Nebyl ochoten zpochybnit něco, co dělal v průběhu předchozích třiceti let, neboť mu přišlo, že by nebyl věrný lidem, kterým sloužil, ale především Tomu, na koho se při této službě neustále odvolával. Ne náhodou mu bylo svědomí klíčovou instancí, již i křesťané někdy nahrazují souborem etických norem.

Jan Konzal zůstává jakýmsi mementem pro českou moderní katolickou církev. Ta mu upřela jeho svěcení a moc „klíčů“, i když mu nevzala jeho přirozenou, charismatickou autoritu, kterou si léty neúnavnou prací vydobyl. Ani on nedokázal sjednotit všechny skryté, i po roce 1989 roztříštěné a ideově různorodé, katolické skupiny a prosadit jednotnou linii, dokázal se ale podílet na vzniku a rozvoji Institutu ekumenických studií, smysluplné teologické aktivity, která kořenila v protinormalizačních činnostech. Nepodařilo se mu ani udržet jednotnou vlastní skupinu, o niž pečoval dlouhá léta. Jeho manželství bylo obohacující, ale bezdětné. Někteří jeho kněží dali přednost oficiálnímu působení v rámci uzavřených kompromisů s církevním establišmentem. Jeho pastorační přínos zůstává zřejmě pouze inspirací pro jednotlivce, nestal se mainstreamem. Jeho životní zápasy a rozhodnutí jsou mnohdy pochopitelné a vysvětlitelné, někdy zůstávají skryty pod pláštíkem nesdělených, tajemných motivů. Jeho spisy sice nyní vycházejí, je ale otázka, kdo je bude pozorně číst. Jeho odkaz vzhledem k církevním dějinám zůstává v radikální oproštěnosti biskupského úřadu, který ke své funkci nepotřebuje berle (berličky) ani prsteny, stačí vhodné, povzbudivé slovo.

A je otázka, do jaké míry dokážou současní křesťané převzít náročnou koncepci Janova chápání víry. Těžko říci. Jedno je jisté. Zůstávají celé zástupy, které mají problémy, potíže a strach, existenciální úzkosti, rozpory, pocity provinění a samoty, neřešitelná vnitřní napětí. Křesťané i nekřesťané. Janovo misijní pole. Kdo k těmto lidem půjde? A jakou jim přinese zprávu?

Martin Šály: Teologie Jana Konzala, Christnet, 09.10.2023

Díky finanční podpoře slovenské společnosti MED-ART, spol. s r. o., mohlo nakladatelství CDK vydat první díl sebraných spisů teologa a biskupa skryté církve Jana Konzala (1935–2021). 

Najdeme zde texty jeho již dříve vydaných knih Orientace – Průvodce na cestě ke křesťanské dospělosti (původně Síť, 1995), Křesťanovy slepé uličky (Síť, 1999) a Chuť změny, chuť kořisti (Síť, 2001). Součástí je také přetisk rozhovoru Boba Fliedra s Janem Konzalem (původně vydal Portál r. 1998 pod názvem Zpověď tajného biskupa) a esej Teologie Jana Konzala, nabízející hermeneutický klíč ke Konzalovu teologickému uvažování. Předmluvu napsal Jiří Hanuš.

Vydání tohoto souboru představuje záslužný počin – jde o možnost učinit si přehled o myšlenkovém světě Jana Konzala, výrazné a dodnes inspirující osobnosti české katolické církve. Konzal byl plodným autorem. Kromě knih napsal také stovky kratších textů, které byly publikovány v různých tištěných periodikách (mimo jiné AD, Český Bratr, Katolický týdeník, Universum, Getsemany) nebo uveřejněny online (www.rkckomunio.cz, www.getsemany.cz atp.) Další stovky jeho textů pak byly napsány a vytištěny příležitostně v malém počtu nebo jen předneseny ústně. V Konzalově archivu tak lze najít homilie, alokuce, programové řeči, katechetické texty, podklady pro exercicie, dopisy atd. Výběr z těchto kratších textů se rovněž připravuje k vydání.

Teolog Jan Konzal

Jan Konzal je zřejmě známý především jako biskup „skryté církve“ (nazývané někdy také Ecclesia silentii – ES), pod jehož jurisdikci spadala i dnes již neexistující Pražská obce ES. Ti, kteří se s ním měli možnost setkat, si ho také pamatují jako citlivého duchovního doprovázejícího, disponujícího až prorockým vhledem do situací těch, kteří se k němu chodívali poradit. Konzal uměl svým „pacientům“ pomoci najít naději – a protože Konzal byl vyhlášený „specialista“ na pomoc v těch nejobtížnějších životních situacích typu úmrtí blízkého nebo nevěra, leckdy šlo opravdu o naději proti vší naději. Konzal byl také „mužem církve“, který promýšlel a v rámci Pražské obce ES se pokoušel uskutečňovat komuniální eklesiologii jako alternativní model života římskokatolické církevní obce. 

Konzalovy životní zkušenosti byly pestré a pro katolického biskupa nikoli typické. V raném mládí prošel klášterním učilištěm, zažil komunistický převrat a likvidaci klášterů, byl uvězněn za tzv. podvracení republiky a ve vězení prožil skutečnou změnu smýšlení – odvrat od dříve pro něj samozřejmých, tradičních náboženských cest. Horlivě studoval (včetně tajného studia v zahraničí), působil v běžném civilním zaměstnání, oženil se, byl tajně vysvěcen a působil dlouhá desetiletí aktivně v „katolickém podzemí“. Musel se také vyrovnat s nepřízní oficiálních církevních představitelů vůči ES po Sametové revoluci a v této situaci se učit nejen nezatrpknout, ale také to, jak své církevní vize dále naplňovat. Velkou výhodou pro něj bylo, že netoužil po moci – byl označován za člověka až „chorobně neambiciózního“. Jeho neformální autorita byla ovšem značná.

Výše zmíněné okolnosti se vtělily do Konzalova teologického uvažování. Nebyl „akademickým systematickým teologem“, ač vedl dlouhou řadu vysokoškolských i „bytových“ studijních programů a soudobou (především německou) teologii znal. Pokud bychom ho chtěli zařadit do určité kategorie, můžeme ho nazvat teologem biblicko-pastorálním. V Konzalových textech tak nehledejme pasáže typu „pojednání o Trojici“, ale spíše pojednání jako „Co znamená křesťanská dospělost“. Konzal byl ten, který (mj. pod vlivem jednoho ze svých učitelů – Josefa Zvěřiny) nahlédl marnost tradic fundamentalisticky pojaté novotomistické systematické teologie a nemínil se v této oblasti angažovat. Místo toho objevil hermeneutiku (nauku o porozumění), která se stala královskou cestou jeho teologie – spolu s hlubokým zájmem o dynamiku životní cesty člověka jako takového. „Pravda“ pro Konzala nebyla jakousi objektivní statickou kategorií, nezávislou na tom, kdo ji poznává, ale příběhem, který se děje a jehož je poznávající součástí. Konzal také kladl velký důraz na Bibli, kterou dobře znal. S oblibou ji využíval typologicky, dobře je to patrné třeba v souboru příběhů Chuť změny, chuť kořisti.

V následujících odstavcích uvedeme některá typická teologická témata, kterými se Jan Konzal zabýval.

Víra a náboženství

Konzal důrazně rozlišuje víru a náboženství. Víra je pro Konzala zejména osobním vztahem – vztahem existenciální důvěry a vydanosti se svému Ty (přiznaným inspirátorem je pro Konzala Martin Buber). Boha nevidíme, ale důvěřujeme mu po vzoru Ježíše jako svému Otci. Konzal jakoby nepřímo říká: ponechme stranou teoretické úvahy o Bohu a „transcendenci“ a otevřeme se tajemné dynamice důvěry ve vztahu, důvěře jakoby formované, formulované a žité lidskými pojmy a zkušenostmi (viz zmíněný „otec“). To vše v naději, že právě takto k onomu nepopsatelnému transcendentnu směřujeme. Taková víra se může jevit nezajištěně, ale umožňuje s Ježíšem jít životem až k životu „novému“ – ke vzkříšení skrze smrt a navzdory smrti.

Náboženství oproti tomu vnímá Konzal jako soubor názorů a postojů, rituálů a etických norem, které si mají na svou stranu naklonit božstvo, v jehož jménu příslušné náboženství provozujeme. Konzal nevystupuje proti náboženství jako takovému, třeba proto, že náboženské formy mohou cestu víru podržet v obdobích úhoru. Ale (třeba pod dojmem zmíněné klášterní zkušenosti a změny smýšlení ve vězení) Konzal ví, že náboženství jako takové člověka vposledku nezachrání. Křesťané na to ani nemají sázet, ač ví, že „místo uzdravující důvěry chtějí lidé nevím proč raději s Bohem smluvit jakési výpalné. Zaplatí třeba za mši u Jezulátka, aby syn udělal maturitu. Ale věnovat důvěru tomu Ježíšovu Abba považují za podivnou výstřednost.“ (srv. Křesťanovy slepé uličky – ty jsou podobně jako literárně vyspělejší Chuť změny, chuť kořisti souborem jakýchsi typologických příběhů a mají svým způsobem ilustrovat „teorii“ obsaženou v Orientaci).

Ve své katolické církvi zažil Konzal opakovaně přetížení důrazu na náboženskost jako ochromující, umrtvující. Z řady míst, kde se tomu ve svých textech věnuje, citujme ještě alespoň pasáž ze Zpovědi tajného biskupa týkající se svátosti smíření: „[Svátost smíření] jsme strašně znešvařili. Není náhodou, že na Západě se lidé nezpovídají. My totiž svátost smíření nevnímáme jako příležitost ke změně smýšlení, ale udělali jsme z ní způsob, jak zahnat Boha do kouta, aby na nás nemohl: My jsme přece všechno vyznali a ty už nás, Bože, nemůžeš trestat. To ale není změna smýšlení. Myslím si, že církev mistrně zvládla vytváření mimikry, přikrývání nešvarů všelijakými záminkami – tu aby neutrpěla pověst církve, tu pro něco jiného. Je mistr v tom, jak se vyhýbat změně smýšlení.“

Změna smýšlení

Ano, je to změna smýšlení (obrácení, metanoia), o kterou jde v životě člověka a křesťana Konzalovi především. O zásadnosti tohoto tématu svědčí i to, že jím začíná i své nejdelší a nejsystematičtější dílo – Orientace.

Změna smýšlení jakoby nemění vlastní situaci, ale mění srdce a s ním i náhled na danou situaci. Kdo změní smýšlení a uvěří v Ježíšovo vzkříšení navzdory jeho smrti, nezmění tím fakt jeho smrti, ale nahlédne smrt jako cestu k novému životu. Konzalův člověk a křesťan se tak smrti nemusí bát, včetně všech „smrtí“, které přinášejí nejrůznější životní peripetie a krize. A krize jsou podle Konzala královskou příležitostí ke změně smýšlení! Konzalův křesťan je člověk, který věří a doufá v osobních vztazích a činech bez fixace do (jinak pomáhajících a neodmítaných) náboženských ideologií a praktik. Je vždy otevřený změně smýšlení. Nebojí se krizí, slepých uliček ani svých selhání – to vše je pro změnu smýšlení vlastně vítanou nabídkou. Je si pokorně vědomý toho, že „vše je milost“, že tedy vše podstatné dostává jako dar, zejména své přijetí Bohem, který mu už odpustil a jeho hříchy mu nepočítá. 

Změna smýšlení se nedá „vyrobit“ sebevětším náboženským úsilím, člověk se jí může jen nabídnout tím, že se jí nebrání. O takovém svém postoji křesťan svědčí druhým slovy, ale především svými činy kenosis ve vztazích k bližním. Takovýto křesťan se současně netrápí tím, když se mu nedaří naplňovat ideál vydanosti ve víře – ví, že už vykročil na cestu, a to stačí: do konečného cíle stejně dojde až ve velikonoční plnosti Božího království, za hranicí času svého života a na konci času veškerého, v eschatonu. Věří také, že víra, naděje a vydávající se láska už eschaton Božího království zpřítomňují tady a teď – křesťan se totiž vydává životu stejného Ducha, kterého měl v plnosti Ježíš z Nazareta.

Odpuštění vedoucí ke smíření

Křesťanství je cesta těch, kterým bylo odpuštěno a kteří proto jaksi samozřejmě stále odpouštějí druhým. Konzal k tomuto tradičnímu křesťanskému důrazu inspirativně přidává důraz na smíření, kterým míní „směřování jedním směrem“ s těmi, se kterými jsme dříve smíření nebyli (včetně Boha samotného). V Orientaci píše: „Smíření je víc než odpuštění, ba víc než vzájemné a opravdové odpuštění, třebaže odpuštěním smíření obvykle začíná. Jestliže odpuštění je činem zaměřeným do přítomnosti a kořenícím v minulosti, je smíření novým činem mířícím do budoucnosti a kořenícím zde a teď. Osobnost se smiřuje tím, že přijímá pro své jednání takový cíl, který je nebo může být legitimním a přijatelným cílem i pro druhou stranu. Smíření tedy podstatně zahrnuje tvůrčí akt.“ Smíření je tedy činem vytvářejícím novou společnou budoucnost s tím, komu jsem odpustil, cesta do vztahové budoucnosti s někým druhým.

Křesťanská dospělost a radikalita žitá ve vztazích vydanosti

Pro Konzala je velkým tématem dospělost (zralost). Dospělý, zralý člověk je člověkem celistvosti, který nepotlačuje žádnou ze svých lidských(!) rovin, ale má je dobře integrované, včetně své pudovosti, sexuality. Zralý člověk je dále člověk životní dynamiky, vždy na cestě hledání, ano, vždy vyhlížející další a další změnu smýšlení, díky které se může stát ještě dospělejším. Zralý člověk ví, že podstatné věci přijal darem a od toho odvíjí své jednání: přijal tedy, že mu jiní odpustili jeho provinění vůči němu, a tak sám odpouští; přijímá, že byl a je milován, a tak i sám miluje. Žije ve vztazích a jedná v jejich prospěch.

Zralé osobní vztahy jsou Konzalovou teologickou mantrou, vztahové pole je pro něj teologickým klíčem k řadě tradičních křesťanských (či řekněme „katolických“) pojmů. Co je to – například – vlastně duchovní život? Konzal řekne (Křesťanovy slepé uličky): “Cílem křesťanského duchovního života je zralé umění věcných a osobních vztahů.” Nebe pak je pro Konzala vlastně „místem“, kde jsou všechny bolesti osobních vztahů uzdraveny – a ze své zkušenosti i pastorační praxe o vztahových bolestech lidí Konzal věděl dost.

Je v Konzalově teologii vztahů až příliš? Konzal dokonce řekne, že lepší je mít „zlé vztahy“ než žádné, být „bez vztahů“ je pro něj vlastně démonické. V kontextu některých počinů tzv. systematické teologie je ovšem takový teologický důraz na vztahovost osvěžující. Osvěžuje také Konzalův náhled na křesťanství jako cestu radikality (znovu v napětí k praxi „lidové církve“, které jakoby někdy stačí dobře provozované náboženství „středního proudu“): radikalita Božího odpuštění a vydanosti vůči nám nás má ponoukat přímo k Ježíšovskému životnímu stylu kenosis – sebevydanosti ve vztazích vůči druhým. Jiný životní styl pro křesťana neplatí – Konzalův křesťan je buď radikální, nebo není křesťanem vůbec.

Že se naplňování takového stylu leckdy nedaří? To nevadí: křesťanství je cesta, cesta hledání, podnikání ve svobodě Ducha: „Kristus vyzývá k hledání (Mt 7,7 a par.), k vytváření a dotváření, k rozvíjení a přetváření, k tvůrčí svobodné existenci podobné existenci Ježíšově (J 20,21).“ (Orientace).

Církev jako církev vztahů

Vztahovost v Konzalově teologii se promítá i do církve. Konzal nevytvořil, ale převzal a propracoval v teorii i praxi koncept „komuniální eklesiologie“, ve kterém je viditelná církev institucí i společenstvím. Komuniální církevní obec tedy podporuje koinonii, spolu-žití jednotlivými členů, ale hájí také současně církev jako instituci, ve které platí zodpovědnost jednoho vůči druhému.

V praxi měla tak Pražská obec ES kromě podpory života společenství (např. liturgická slavení připravovaná kolektivně, společná modlitba každý týden, smíření slavené v malý skupinách, každoroční letní setkání celé obce, nedělní setkání včetně společného oběda a odpoledního programu, atd.) také svá psaná pravidla i formální postupy a role.

Jedním z praktických důsledků uplatnění komuniální eklesiologie bylo pojetí slavení svátostí: svátosti nejsou jakýsi magický úkon, který „dělá kněz“, ale jde o slavnost společenství, které biskupem pověřený služebník „jen“ předsedá, subjektem slavení je shromážděná církevní obec.

Konzal příliš nevěřil v budoucnost církve farností, tuto formu považoval za vhodnou pro dřívější církev lidové zbožnosti, pro dobu, kdy společnost byla nominálně „křesťanská“. Toto již ale dnes není realitou a podle Konzala je taková forma přežitkem, který jen velmi obtížně umožňuje realizovat personální, vztahové, „komuniální“ aspekty života církve. Klerikalismus a přetížení důrazu na vztah já-Bůh jsou v této formě všudypřítomné.

Právě proto je podle Konzala třeba zkoumat a zkoušet nové formy katolického církevního života a komuniální eklesiologie (včetně dlouholeté praktické zkušenosti s jejím uplatněním v Pražské obci ES) k tomu může být inspirací.

Závěrem

Texty Jana Konzala jsou celkově povzbuzením k nové naději – k naději, že v individuálních životech i v církvi má smysl hledání nových cest. Jde o naději, že to, co v našich životech nebo v životě církve umírá nebo již zemřelo, není cílovým stavem, ale královskou nabídkou ke změně smýšlení. 

Konzal nás povzbuzuje k odvaze nezajišťovat své křesťanské cesty „náboženskými“ sázkami na jistotu, ale otevřít se důvěře v milosrdenství uzdravujícího dotyku Ducha zcela radikálně, a tím být současně osvobozen k radikalitě odpouštění a vydanosti se druhým.

Věřím, že seznámit se s texty Jana Konzala může být pro dnešního křesťana plodné a pro budoucnost církve užitečné.

Sympatie pro církevního rebela

Letos uplynulo 50 let od chvíle, kdy byl vídeňskému teologovi, knězi, profesoru náboženské sociologie, publicistovi a spisovateli Adolfu Hollovi (1930-2020) odebrán souhlas s církevní výukou. O tři roky později, v roce 1976, byl suspendován z kněžství. Konflikt Holla s vedením katolické církve vyvolala jeho kniha Jesus in schlechter Gesellschaft (Ježíš ve špatné společnosti, 1971). V této knize, kromě jiného, se Holl zamýšlí nad tím, jestli bylo Ježíšovým úmyslem založit kleriky vedenou, institucionalizovanou církev. Už jen vyslovení této myšlenky bylo pro tehdejší katolickou hierarchii trnem v oku, a odnětí učitelského úřadu prof. Hollovi bylo pro ni jediným možným řešením. Tato kniha, kterou později následovala další, totiž Der letzte Christ (Poslední křesťan, 1979) o životě svatého Františka z Assisi, byla pro hierarchii už jen potvrzením o správnosti jejího rozhodnutí. V této knize představuje autor obraz světa 13. století, do kterého se rodí angažovaný, světu cizí, často se postící a chudě žijící občan a umělec života František z Assisi. Adolf Holl v této knize neuvěřitelně plasticky popisuje jeho život a dílo. Kniha od svého prvního vydání nikdy neztratila schopnost fascinovat, vyšla a nadále vychází v mnoha jazycích. U příležitosti jejího nového vydání v německém jazyce a zároveň padesátého výročí vyloučení Adolfa Holla z působení v církvi zorganizoval kardinál Schönborn diskusní pořad o osobnosti tohoto muže. Že by snad náznak změny či dokonce „otočky“ v myšlení římské církevní hierarchie a snahy o zrušení někdejších disciplinárních opatření? Eugen Drewermann, Leonardo Boff a mnozí, mnozí další dosud žijící křesťanští myslitelé na toto zrušení stále čekají, ale Hans Küng, ani Adolf Holl se možné rehabilitace nedožili. Naděje, že tak učiní papež František, který na začátku svého pontifikátu působil hodně odvážně a reformně, každým novým dnem jeho pontifikátu klesá. Rakouský rozhlas o Schönbornově smířlivé iniciativě ohledně života a díla Adolfa Holla přinesl relaci, ze které vybírám následující myšlenky a citáty.

Adolf Holl kdysi o Janu Pavlovi II. řekl: „V boji proti komunistickým zabetonovaným hlavám se i on sám stal ‘zabetonovanou hlavou‘, a s takto zúženým viděním ztratil schopnost vnímat celou řadu různých fenoménů své doby. Nejdůležitější skutečností, kterou zcela ignoroval, byla jihoamerická teologie osvobození. Řím za vedení Wojtyly a Ratzingera vedl ideologickou politiku, kterou nelze označit jinak než jako katastrofu.“

U příležitosti padesátého výročí zahájení „křižácké výpravy“ proti Adolfu Hollovi vydává rakouské nakladatelství Residenz Verlag postupně kompletní Hollovo dílo. Teď právě vyšla jeho mimořádná publikace o svatém Františku z Assisi, již zmíněná kniha Der letzte Christ. Její nové vydání zcela nečekaně ocenil kardinál Christoph Schönborn tím, že souhlasil s prezentací této knihy v arcibiskupském paláci a sám se jí osobně účastnil. Redaktorka rádia Ö1 Brigitte Krautgartnerová zaznamenala na této veřejné prezentaci postřehy, o kterých bych se rád zmínil. Rozhovor mezi ní a kardinálem byl doprovázen tichým zvukem skladby Ave verum corpus, kterou Mozart zkomponoval ke cti svátosti oltářní. Právě tuto skladbu totiž Adolf Holl celoživotně obdivoval, podobně jako po celý svůj život přímo mysticky prožíval hluboký obdiv k té malé hostii, která při liturgickém aktu proměnění při mši sv. představuje přítomnost Ježíše Krista. Adolfa Holla fascinovala Eucharistie už jako malého ministranta, kvůli ní, jak sám o sobě často říkal, se rozhodl pro kněžství, a navzdory pozdějšímu suspendování byl až do své smrti eucharistickým chlebem fascinován. Do určité míry to byl jakýsi Widerspruch in sich rozpor sám v sobě. Jako suspendovaný kněz již mši sloužit nesměl, přesto ho obřad mše neustále fascinoval. „Pro mne je velmi důležitá skutečnost Hollovy hluboké úcty k tajemství mše svaté. Vždy mne to ohromovalo. Při těch několika málo osobních rozhovorech, které jsme kdy měli, nás nesmírně sbližoval právě tento fakt“, řekl na mikrofon Christoph Schönborn. Adolf Holl byl zcela výjimečný v tom, že byl na jedné straně velice kritický vůči církevní hierarchii, na druhé straně však až přímo mysticky spojený s tím, co tvoří podstatu křesťanství. Pro něho samého to nebyl žádný rozpor, žádné protiřečení. Schönborn dále řekl: „Holl je zcela jistě rebel, vždyť se to naučil jak u Ježíše z Nazaretu, tak taky u posledního křesťana, jak nazývá Františka z Assisi. Oba totiž svým způsobem života a myšlení jasně pojmenovali neduhy své doby jak v církevním, tak i v celospolečenském prostředí. V určitém smyslu zde totiž jde o rebelantství ve smyslu Evangelia, protože Evangelium má ve své podstatě zakotvenu lásku k lidem a takové rebelantství nesmí být chápáno jako návod k násilí. Zde se Holl jasně distancuje např. od radikálního rebelantství v roce 1968, které se neštítilo násilí.“

Letošní prezentace nové reedice všech Hollovych knih přímo na půdě arcibiskupského paláce a pod záštitou kardinála Schönborna nelze vnímat jinak než jako velice silné znamení. „V této budově se o něm nejen mnohokrát mluvilo, ale byl taky zván k rozhovorům. Kardinál König si ho velice vážil, a trpěl kvůli tomu, že ke konfliktu s Hollem došlo. Mám prostě radost z toho, že teď můžeme o Adolfu Hollovi mluvit a zároveň se zamýšlet nad jednou z jeho vůbec nejhezčích knih o Františkovi z Assisi. Je to prostě krásný krok dopředu, krok k smířlivému pohledu na komplexní minulost“ – dodal na závěr rozhovoru s redaktorkou kardinál Schönborn.

Prezentace Hollových knih, moderovanou redaktorem ORF Walterem Hämmerlem, se kromě kardinála Schönborna zúčastnil i benediktinský kněz P. Michael Köck, odborník na Hollovy publikace, hlavně knihu Poslední křesťan. „Nemyslím si, že některé problémy, kterým dnes čelíme, např. změnu klimatu, dostaneme pod kontrolu novými, moderními technologiemi. Naopak, myslím si, že právě František z Assisi nám může připomenout, že vsadit vše jen na moderní technologii je strašně málo pro záchranu naší civilizace. Je potřebné změnit myšlení, učit se žít skromněji a jednodušeji…“- řekl Köck.

Na závěr diskuse se moderátor kardinála Schönborna zeptal: „Pane kardinále, není vám líto, že jste neměl během své úřední funkce jako protipól k dispozici někoho, kdo byl podobný Adolfu Hollovi – kdo by redigoval vaše myšlenky, někoho, kdo by inicioval kritické diskuse, i když se jednalo třeba o závažná náboženská témata? Ne kvůli sporům, ale kvůli otevřené, civilizované, konstruktivní diskusi směřující k společnému hledáni pravdy? Nejste smutný z toho, že proti vám nestál nějaký jiný pan Holl, či nějaká paní Hollová (úsměvná reakce v publiku i u kardinála), vždyť to tak strašně v dnešní době postrádáme. Kardinálova odpověď: „Ano, je mi to líto. V letech 1967-1968 jsem ve Vídni studoval jako mladý dominikán psychologii a velice intenzívně jsem prožíval tu úžasnou, diskusemi nabitou atmosféru nového ducha doby, aktivity mladých… Holl je pro mne fascinujícím protagonistou této vzrušující, zlomové doby.“

Co k tomu dodat? Na jedné straně radost z toho, že kardinál Schönborn udělal tento vstřícný krok k revizi minulých, tak bolestivých a mylných rozhodnutí církevní hierarchie. Na druhé straně, kolik takových rebelů nadále čeká na rehabilitaci, a žel, ani za papeže Františka, do kterého tolik věřících vkládalo naděje, se takové kroky nedějí. Anebo je snad vatikánská kurie příliš silná a nedobytná? Poslední slovo, jakoby post scriptum, řekla jedna stará řeholní sestra, františkánka, do mikrofonu: „Pamatuji si, když před 50 lety Holla obvinili. Tenkrát jsem si i já myslela, že je to tak dobře. Mezitím se doba změnila, přišel papež František, začal mluvit o klimatických změnách, o nutnosti změny životního stylu, o klerikalismu, jako jednom z největších zel v církvi a o boji proti němu… slova, za která kdysi Holla odsoudili a dnes se nad nimi nikdo nepozastavuje. I já jsem změnila svůj názor, a proto jsem teď tady a jsem za Holla vděčná…“

Ano, Adolf Holl byl rebel. Byl však mnohem víc! Byl prorokem a statečným člověkem. Je smutné, že v hierarchické církvi, jak to kdysi řekl na adresu papeže Jana Pavla II. – je pořád hodně hlav zazděných dogmaty či falešnými zásadami. A tak jako kdysi farizejové, takoví lidé i dnes vlastně nadále popírají Ježíše a ducha jeho poselství.

Adolf Holl, Znamení pro budoucnost, Relace ORF, Radio Ö1, Lebenskunst, Begegnungen am Sonntagmorgen, 24. září 2023, 7:05 hod. Zpracoval a citáty přeložil Peter Žaludek