Autor Peter Križan

Fotografia dobytého chorvátskeho Vukovaru 18. 11. 1991 po takmer trojmesačnom bombardovaní juhoslovanskou armádou. Fotil som v októbri 2019 na pešej zóne vo Vukovare.

Už rok počúvame alebo čítame o brutalite vojakov ruskej armády na civilnom obyvateľstve Ukrajiny a rovnako o nepochopiteľnom násilí na ženách. Viacerí spomedzi nás tomu nechcú veriť.

Avšak na Slovensku, ale i v Čechách, na Morave i v Sliezsku, teda v bývalom Československu, majú identické skúsenosti mnohé ženy, ako i muži z väzníc či pracovných táborov. Je to stále ten istý rukopis nekontrolovaného násilia, nenávisti a utrpenia nevinných… Ten rukopis ničenia ľudí, ktorí boli tvoriví, mali vlastný názor, ktorí sa nechceli podvoliť svojvôli násilnícky egoistických a maniackych hlupákov, ktorí si mysleli, že všetci sa im mali či majú podriadiť.

Dnes sa to deje opäť. Ako sa to dialo počas takmer celých dejín nabubralo nazvaného štátu Zväz sovietskych socialistických republík, tak ako na konci štyridsiatych a v päťdesiatych rokoch v tzv. Ostbloku, a postupne aj v ďalších krajinách. Od deväťdesiatych rokov už pod vlajkou Ruska v okupovanom Podnestersku, Osetsku, Abcházsku, Sýrii, po útokoch na Gruzínsko a Ukrajinu…

Pravidelne a rád počúvam týždenný historický podcast denníka SME. Jaroslav Valent robí roky výbornú prácu. Pred niekoľkými mesiacmi začala podcast spolu s ním pripravovať aj Agáta Šústová Drelová. Venuje sa predovšetkým dejinám 20. storočia a robí to skvele.

V nedeľu 26.02.2023 bola zverejnená vynikajúco spracovaná ťažká téma „Bitky a psychické týranie. Ženy v komunistických väzeniach nešetrili.“ Pripravili ju dve dámy – historička Agáta Šústová Drelová a novinárka a dokumentaristka Soňa Gyarfášová. Rozhovor o strašných činoch ľudí slúžiacich odpornému politickému systému, môže pomôcť porozumieť, čo a prečo dnes Rusi konajú na okupovaných územiach Ukrajiny. A tiež to, čo prežívajú ženy a muži, ktorí trpia.

Pripájam podnet pani Šústovej Drelovej z konca relácie, ktorý môže objasniť, kto je kto v dnešnej situácii na Slovensku, ale i v okolitých krajinách: „Jeden motív, alebo životný postoj, ktorý sa mi u týchto ľudí (nespravodlivo väznených) opakoval a ktorý považujem za obdivuhodný je, že veľmi starostlivo a konzistentne si dávajú pozor, aby povedali, kto naozaj, aj keď to boli bachari, sa snažil správať ľudsky aj v tých nenormálnych podmienkach. Nemajú tendenciu zovšeobecňovať a démonizovať. To by sa mohlo zdať, že to bude taká prirodzená reakcia – ublížili ste mi a ja s vami už nechcem nič mať a všetci ste zlí. Ale práve naopak, títo ľudia majú tendenciu rozlišovať a reflektovať, že aj tam aj tam boli dobrí ľudia.“

Mať schopnosť rozlišovať, vnímať cez jemný raster a nepaušalizovať, nezovšeobecňovať. Pre mňa je to jedna z kľúčových motivácií a ochoty porozumieť, čo sa okolo nás deje. Je to aj skutočnosť, ktorú dnes časť z nás nerozlišuje, lebo je ťažko uchopiteľná. Ale zrejmá. Mnohokrát napriek takejto hroznej skúsenosti vo vlastnej rodine…

Rozhovor dvoch dám je tvrdá, pôstna téma. Časť našich predkov mala pôst celé roky a mnohí až do konca života. Kto má uši na počúvanie, nech počúva (Lk 8, 8 alebo Mt 13, 9).

Bez ohľadu na to, aký má kto názor na pontifikát bývalého pápeža Ratzingera, medzi jeho výroky patrí tiež konštatovanie, že kresťanská viera má veľa spoločného s rozumom… Je to výrok, za ktorý som mu vďačný. Na Ratzingerovo vyjadrenie som si spomenul pri čítaní článku „Cirkevný kríž so sexualitou“, v rakúskych novinách Die Furche. Autorom článku je univerzitný profesor a psychoanalytik z Innsbrucku Josef Christian Aigner. Z článku citujem nasledujúcu pasáž:

„Existuje mnoho príkladov, na základe ktorých je možné konštatovať, že cirkvou nariadená sexuálna morálka je nielen archaický, ale voči človeku aj nepriateľský konštrukt. Väčšina nariadení, ako napríklad celibát, nemajú buď žiadne alebo len veľmi pokrivkávajúce biblické opodstatnenie. Ak je sexualita „Božím darom“, prečo je teda tak „démonizovaná“, ako sa to v cirkvi a jej dogmách deje? Prečo nie je možné vstúpiť do úprimného antropologického a psychologického dialógu za účelom tolerantnejšieho a menšín rešpektujúceho – z môjho pohľadu tiež milosrdnejšieho – prístupu k človeku? Tak, aby sme strach pred ženami, ako druhotriednymi bytosťami a zdrojmi hriechu, konečne hodili cez palubu?! Tak, aby kňazi neboli odsúdení k povinnému celibátu, ale aby mali možnosť zvoliť si slobodnú cestu k zodpovednému sexuálnemu životu?! Keď pritom je verejným tajomstvom, že dvojitá morálka jedincov sa odjakživa toleruje…

Po toľkých rokoch, čo prepukli sexuálne škandály a zneužívania v cirkvi, sa pýtam, čo všetko sa ešte musí stať, než sa otázky ohľadom sexuality konečne postavia do pokornej, sebakritickej a na realite faktov zakladajúcej sa reflexie. Alebo má snáď niekto strach, že sa na povrch vyplaví Freudom už dávno pomenovaný fakt, že ľudí nie je možné ovládať lepšie, než potlačovaním primárneho ľudského pudu, v človeku tak umelo vyvolávajúc výčitky svedomia?

Odhliadnuc od toho, že čoraz viac ľudí neberie takéto nariadenia cirkvi vážne, ba dokonca kvôli ním cirkev húfne opúšťa, je najvyšší čas tento trend zastaviť a konečne pristúpiť k otvorenej forme dialógu umožňujúceho osobný rast…“

Die Furche, 2. marca 2023, Josef Christian Aigner, Das kirchliche Kreuz mit der Sexualität, Cirkevný kríž so sexualitou, str. 15

Preklad z nemčiny: Peter Žaloudek

Nedeľná nekázeň denníka N a odkaz na podcast.

Pri otvorení Synody pápež František povedal, že na Synode sa nemajú zbierať názory, ani robiť prieskumy. Nemá to byť cirkevný zjazd, vedecká konferencia, ani politický kongres alebo parlament. Metódou bude dynamika vzájomného počúvania a spolu budeme počúvať, „…čo Duch hovorí cirkvám.“(Zjv 2, 7).

Ak by nám dnes Duch hovoril od slova do slova to isté, čo hovoril Jánovi a cirkvám pred 2.000 rokmi, načo by sme sa potom mali navzájom počúvať? Ak si máme zdieľať, čo kto počuje od Ducha, potom musíme začať triediť a rozlišovať. František to zdôraznil: vzájomné počúvanie nie je samoúčelné, aby veci ostali tak ako sú. … Synoda je cestou duchovného rozlišovania, cirkevného rozlišovania…

Cirkvi sa už 2.000 rokov sporia, kto má lepší sluch, kto dokonalejšie rozumie reči Ducha a kto má právo tlmočiť ostatným, čo Duch hovorí. Aj teraz sme v riziku, že Synoda nebude dostatočne inkluzívna a jej závery budú mnohých tlačiť mimo cirkev. V skutočnosti je Synoda naozaj cirkevný zjazd, na ktorom sa zúčastňujú zástupcovia biskupských konferencií. Je to aj cirkevný kongres, ktorého závery určia cirkevnú politiku a hlasovať budú o nich cirkevní úradníci. Je to aj vedecká konferencia, lebo v záveroch nebudú prepisovať priamu reč Ducha, ale budú citovať biblické a teologické zdroje a budú sa odvolávať na svoje vlastné úradné dokumenty a kánonické právo. Synoda by napokon mohla byť aj parlamentom a prijať ústavu, ktorá dá rovnaké práva všetkému božiemu ľudu. Je preto dôležité vedieť „kto je Synoda“ a „kto sme cirkev“, čo smieme ako teológovia a čo smieme ako občania cirkvi.

Karl Rahner vo svojom príhovore vyjadril dôležitú skúsenosť 80-ročného teológa. Naše teologické poznanie je obmedzené, nevieme vysloviť trvale platné úsudky. Vyjadrujeme sa v symboloch a analógiách. Len čo dajakú myšlienku vyslovíme a tvrdenie zapíšeme, už volá po prekročení. Vieme, že je to tak, len to systematicky „zabúdame“ uvádzať v poznámkach pod čiarou.

Neznamená to, že by sme analógiami alibisticky hľadali pravdu kdesi uprostred, alebo zvádzali dialektický boj protikladov, alebo propagovali relativizmus. V každom tvrdení sa skrýva vnútorná dynamika, ktorá nedovolí vyjadriť všetko, ale dopraje nám napätie poznania a vzrušenie vývoja, ktoré nás aj napĺňajú aj presahujú.

Kult úspechu a trvale udržateľného šťastia nedovolí dovidieť do hĺbky utrpenia druhých. Ak použijeme na objasnenie teológiu oslobodenia Jona Sobrina, tak naša skúsenosť s biedou a utrpením je analogická veľkonočnej správe. Ak Boh pozdvihol k sebe Ukrižovaného, tak cirkvi sa musia vyviazať zo spojenectva s mocnými. Solidarita s poníženými nie je ani marxizmus ani relativizmus, ale nasledovanie Ježiša. V analogickej situácii sa analogická skúsenosťou neprenáša len kresťanskou tradíciou a biblickým textom, ale aj každodenným životom. Skúsenosť analogická ježišovskej, môže byť pre kresťana podobne zjavná ako výsledok bádania pre vedca a preto sa môže a musí vyvíjať. Nielen citovať a obradne sprítomňovať v povinnej každodennej liturgii. Ale dávať život, život vystavovať na obdiv, čerpať z hodnôt a kriesiť nádeje pre svet.

Sloboda teologickej práce a bádania je nadradená cirkevnému právu a nové poznatky môžu protirečiť učeniu cirkvi vyjadrenému v odpovediach katechizmu na otázky viery. Cirkevné právo je malá časť toho, čo dnes môže znamenať byť cirkvou, preto mimo rámca kánonického práva neznamená mimo cirkvi. Občania a občianky cirkvi sa môžu slobodne rozvíjať spiritualitou, modlitbou, meditáciou, mystikou aj teologickým myslením. Rešpekt a neistota nie je relativizmus ani svojvoľnosť. Vo vzťahu ku viere to má Halík symbolicky v názve knihy Co je bez chvění, není pevné.

Atlét Dick Fosbury priniesol prevrat v skoku do výšky, keď sa flopom preniesol chrbtom ponad latku. Všetci vedeli a videli, kde je latka a že je to konečný limit. On jediný skočil tak, že latku nevidel, ale vedel ako to má spraviť. Pevná viera neznamená, že stokrát opakujem prečítané v katechizme. Ide o to pohnúť sa z miesta, nie že to musíš robiť stále tým istým spôsobom.

Pápež František pri otvorení Synody povedal, že Boh je vždy Bohom prekvapení. Ak Synoda neprinesie žiadne prekvapenie, tak to pre mňa nebude žiadne prekvapenie.

Od politiků ve vrcholových funkcích se očekává vše možné: vůdcovská síla, vizionářství, vytříbena rétorika… Někomu se líbí na politicích jejich vnější vzhled, módní oblékání, atd., atd… Navzdory talentům, které by politici jaksi automaticky měli mít, existují ale také schopnosti, které jsou v očích velké části veřejnosti vnímané paradoxně spíše jako nežádoucí, než žádoucí: schopnost umět analyzovat, schopnost umět pojmenovat věci pravým jménem, občanská kuráž vyslovit nahlas svůj názor, zaujmout jasné, nekompromisní stanovisko, pravdomluvnost a s tím související čestnost charakteru. Stranám, obecně vzato, jde o moc, o šanci vládnout a tento jejich cíl, žel, většinou nejde ruku v ruce s vlastnostmi, které jsem teď popsal. A to i navzdory tomu, co nám dosvědčuje jak psychologie, tak život sám. Jsou totiž situace, kdy polopravda a mlžení nejenže k ničemu nevede, ale celou věc mnohonásobně komplikuje a očekávaný dobrý výsledek se nedostaví. Politik musí být sice diplomat, ale v okamžiku, kdy jde o důležité věci a je nevyhnutelné černé nazvat černým a bílé bílým, musí jít veškeré taktiky a falešná diplomacie stranou.

Tyto myšlenky ve mně silně rezonovaly, obrazně řečeno vypluly na povrch, tak jako vyplouvají na hladinu vody bubliny vzduchu, po přečtení dvou interview s Karlem Schwarzenbergem u příležitosti jeho 85. narozenin. První interview vyšlo 8. prosince 2022 v novinách Kleine Zeitung, druhé v novinách Die Presse dne 18. prosince téhož roku. Karel Schwarzenberg se netají tím, že hluboce prožívá politickou situaci jak v Rakousku, tak v Česku. V obou zemích prožil stejné části svého života. Díky výchově a svému vnitřnímu hledání je křesťanem-katolíkem a principy křesťanství jsou pilířem jeho osobnosti. Zároveň jsou pro něho podstatnou součástí sociální politiky, bez které se neobejde žádná vláda, ale ani žádná partaj. V Rakousku se na křesťanskou sociální politiku vždy nejvíce odvolávala hlavně ÖVP – tzv. Strana černých neboli Strana lidová. „V osobě Sebastiana Kurze však tato strana všechny principy křesťanství popřela, on stranu přejmenoval na tyrkysovou“ – říká Karel Schwarzenberg a pak dodává: „Kurz je obyčejným švindléřem a strana se teď po jeho odchodu jednak vrátila k původnímu názvu – Strana černých, hlavně se však ocitla na křižovatce: buď se ke svým původním principům vrátí, anebo jako taková zanikne.“

V rozhovoru zaujal stanovisko i ke hrozícímu islámu v Evropě. Pro mnohé je tato hrozba důvodem pro požadavek striktního zákazu přijímání muslimských uprchlíků. Schwarzenberg ale říká: „Mnozí zdůrazňují křesťanskou identitu země proti politickému islámu. Pro mě je však takové zdůrazňování falešnou cestou. Nemám strach z plných mešit v Rakousku, ale stále větší strach mám z postupně se vyprazdňujících katolických kostelů.“

Velký prostor v obou rozhovorech byl věnován Putinovi a jeho válce na Ukrajině – „…Zaskočení Západu ruskou agresí…“. Schwarzenberg, jako bývalý ministr zahraničí České republiky, jak známo, vždy zastával vůči Putinovi rezervované stanovisko. „Mnozí mi dnes říkají, že jsem prorokem, protože jsem už před léty, nejpozději od ruské invaze v roce 2014 na Krym, předpovídal, že se Putin nezastaví, že bude chtít víc. Říkám, že nejsem prorok, jen celou dobu, co je Putin u moci, pozorně naslouchám, co říká. Když jsem v roce 2015 své obavy vyřkl, nikdo je na Západě nebral vážně, nikdo o tom nechtěl slyšet… Mnozí dnes Putina porovnávají s Hitlerem. Hitler byl ve svém bludu mnohem iracionálnější. Putin žije taky v bludu, avšak jeho blud je mnohem racionálnější. Své mládi prožil jako agent KGB v Drážďanech ve východním Německu. Tehdy sahalo sovětské impérium od centrální Asie až k Erfurtu a Egeru. Najednou se ale rozpadlo. Pro Putina byl rozpad Sovětského svazu největší geopolitickou katastrofou 20. století. Podobně jako pro Němce kdysi Versailles. To jsou ale zcela normální jevy. V životě něco vyhrajeme, něco prohrajeme. Jak ale vidno, pro některé lidi je vše normální teprve tehdy, když se to vrátí do předcházejícího stavu. Němci to zkoušeli znovu s Hitlerem. Teď to zkouší Putin. Nepodaří se mu to!“ Na otázku redaktora, co si myslí o tzv. pacifistech, kteří jsou proti dodávkám zbraní Ukrajincům a za zrušení sankcí vůči Rusku, Karel Schwarzenberg řekl: „Aha! Takže Ukrajinci mají padnout? Jen proto, aby měli Evropané klid? To je bezcharakterní, egoistické stanovisko a k tomu ještě oděné do zbabělého pacifistického oděvu. Z toho se mi dělá špatně!“ (Až doposud jsou citáty převzaty z deníku Kleine Zeitung)

Na podobné a jiné otázky, uveřejněné v novinách Die Presse,Karel Schwarzenberg odpovídal zcela identicky, ale tím že dostal větší prostor, řekl i mnohem víc, a to, co bylo „navíc“, bych teď rád uvedl: V rozhovoru přišla řeč na militantní imperialismus Ruska pod vedením Putina. Karel Schwarzenberg to popsal těmito slovy: „Rusko se od 15. století neustále zvětšovalo. Už Václav Havel, někdejší český prezident říkával: ‘Tragédií Ruska je, že nezná své hranice.’ Každá imperiální moc si musí projít velkou porážkou, aby se znovu mohla vrátit k normálnímu myšlení … Odvaha Ukrajinců je gigantická a zaslouží si největší respekt. Dva prezidenti, kteří změnili dějiny, začínali nejdříve jako herci, než se z nich stali světoví politici: Ronald Reagan a Volodymyr Zelenskij.“

Redaktor se ho pak zeptal, jak mění dějiny Zelenskij a jaký dopad bude mít válka na Ukrajině na celosvětové dění. Karel Schwarzenberg říká: „I když to tak ještě momentálně nevypadá, v Ruské federaci se začne šířit dekolonizační proces. Rusko se rozpadne. Jakmile to bude možné, velké části se osamostatní.“ Redaktor nadhodil, jestli to není hrůzostrašná představa, protože jestliže opravdu dojde k rozpadu Ruska, způsobí to celosvětový chaos a krveprolití. Karel Schwarzenberg řekl: „Bude to bolestivé. Já se ale ptám: Nedopřejeme snad jiným národům samostatnost? V minulosti bylo zvykem, že se mají malé národy laskavě obětovat velkým. Ať už to bylo v roce 1938 v Mnichově, nebo v roce 1945 v Jaltě. Takové myšlení ale, a dnes už to víme, vede jen ke katastrofám… Mnozí si myslí, že válka na Ukrajině by měla skončit kompromisem a Ukrajina by se měla vzdát Ruskem okupovaných území. Takové myšlení zásadně odmítám. To by totiž nebyl kompromis, ale kapitulace!“

Tolik na ožehavé téma války na Ukrajině ústy Karla Schwarzenberga. V dlouhém interview v Die Presse byla pak ještě řeč o Rakousku a nadcházejících prezidentských volbách v Česku, jakož i o končícím prezidentovi Zemanovi. V tomto ohledu se vyjádřil Karel Schwarzenberg s jemu typickým humorným nadhledem. Na otázku, zda ho netrápí jeho někdejší prohra v duelu o prezidentství se Zemanem, řekl: „Když se dívám zpátky na tu svou kandidaturu, v které jsem neuspěl, tak mi přichází na mysl vyjádření někdejšího rakouského císaře Ferdinanda: „Na, des hätte ich auch noch z’sammbracht“ – Tak to mi ještě scházelo, že jsem do toho vůbec šel. (Císař Ferdinand abdikoval v roce 1848 ve prospěch svého synovce Franze Josefa. Ferdinand byl všeobecně považovaný za slabomyslného, neschopného vládnout.  Když se ale dozvěděl o prohře svého synovce v roce 1866 u Hradce Králové – bitvě u Chlumu – tak pronesl tuto dnes již slavnou větu.)  eman je vysoce inteligentní a sečtělý. Jeho neštěstím byl alkohol, který ho zruinoval. A tak jako všichni závislí i on ztratil soudnost. Od minulého října (2021) je však ze zdravotních důvodů abstinentem. Od té doby se změnil. Před dvěma měsíci mě pozval na oběd. Tehdy jsem najednou poznal zcela jiného Zemana – jako nanejvýš kultivovaného, zdvořilého hostitele a zajímavého diskutéra.“ Redaktor pak namítl, že jak Zeman, tak taky Klaus „naletěli“ Putinovi a dlouho mu poklonkovali. Schwarzenberg stroze dodal, že teď se jim konečně oběma otevřely oči, a pak s humorem dodal, co mu kdysi dávno řekla jeho matka, když ji sdělil, že chce být politikem: „Nezapomeň na jedno: Největší zločiny a hlouposti, jakých se politici dopouštějí, nejsou kvůli sexu, penězům, dokonce ani kvůli moci, ale vždy kvůli marnivosti, samolibosti…Moje matka měla pravdu!“

Myšlenky Karla Schwarzenberga vnímám již celá desetiletí, nejpozději od doby své emigrace do Rakouska před 40 lety, teď si vypůjčím jeho slova: „půlku jeho života“ – jako čestného, charakterního politika stojícího oběma nohama na zemi, obdarovaného nejen zdravým selským rozumem s nadhledem a vizí, ale taky velkou dávkou inteligence a humoru. Kolik jeho vyjádření k různým událostem už jsem jen četl za ta léta! A vždy mi otevírala obzor a pohled dopředu. Tak jako Václava Havla vynesl běh dějin ve správnou dobu na správné místo vedení nejdříve osudů Československa, později Česka, vynesl stejný běh doby do vrcholové politiky i Karla Schwarzenberga. Nyní je již v důchodu a, jak on sám říká, na cestě k uzavření své pozemské pouti. V takových situacích není důvod věci ani přikrašlovat, ani očerňovat, jen stroze rekapitulovat, uvádět věci na pravou míru, prosit o odpuštění, děkovat a projít s důvěrou poslední úsek života s čistým štítem a klidem v srdci. Člověk, který to umí, se stává předmětem obdivu a zaslouženého respektu. Jeho slova mají pak váhu věcnosti. A za to mu z celého srdce děkuji a zároveň přeji vše dobré do dalších let!

Peter Žaloudek, Vídeň, konec prosince 2022

Nedeľná nekázeň denníka N a odkaz na podcast.

Jedna z legiend o Mikulášovi opisuje, ako obdaroval tri chudobné dievčatá zlatom. Mali veno, mohli sa vydať a viesť cnostný život. Kým sa Mikuláš prepracoval do čižmičiek našich detí, zjavil sa v Ľutine chudobnej vdove. Podľa miestnej legendy však nevytrhol tri hladné deti z biedy, ale ich matke škaredo vynadal, že namiesto kostola zbiera hríby na obed. Zdráhala sa sprostredkovať Mikulášove požiadavky, podľa ktorých mali na mieste zjavenia postaviť kríž a neskôr aj kaplnku. Tak ju nechal onemieť a v dedine jej hovorili bláznivá Zuza. Jej prostredníctvom ďalej posielal odkazy, aj ikonu, ktorá vedela sama od seba zmiznúť z trezora.

Napokon Mikuláš prelomil nedôveru farára, farskej rady aj richtára. Keď sa chlapi konečne uzvolili stavať, Zuzane sa rozviazal jazyk a psychiater z Košíc ju uznal za svojprávnu. Neviem, či dal niekto jej deťom najesť, ani čo s ňou bolo ďalej, na cintoríne má náhrobok bez dátumu narodenia a úmrtia.

Nad Zuzaniným príbehom vystavali mariánsky pútny veľkopark s množstvom duchovných atrakcií, vrátane odpustkov a nepreberných možností ako sa k nim dopracovať. Cirkevný úrad uznal zjavenia za pravé. Preskúmal aj následné zázraky a zistil, že nie sú v nesúlade s cirkevným učením. Pápež krátko po tom, čo vyhlásil dogmu o nepoškvrnenom počatí Panny Márie (1854), obdaril pútne miesto nevšednými právomocami. Opakovalo sa to o 100 rokov po vyhlásení zatiaľ poslednej mariánskej dogmy o nanebovzatí Panny Márie (1950), potom po povýšení kostola na baziliku a napokon po ustanovení duchovného puta s rímskou bazilikou Santa Maria Maggiore.

Veľkopark má baziliku, kostolnú vežu s rozhľadňou, päť kaplniek, tri vychádzkové trasy s meditatívnymi zastaveniami, skanzen 40 miniatúr drevených kostolov aj konferenčné priestory. A parkovisko pre autobusy. A desaťtisíce pútničiek ročne.

V etike máme princíp vysvetliteľnosti. To, čo tvrdíme, činíme alebo vytvoríme, má byť pravdivé, objasnené a zrozumiteľné. Ak cirkevný úrad predkladá k vereniu príbehy a javy práve preto, že sú nevysvetliteľné, tak je to neetické a manipulatívne. Stavia na nezmyselných tvrdeniach, ktoré sú podľa utajených kritérií pravé a nie sú v nesúlade s jej učením.

Švajčiarsky teológ Hans Küng prišiel o úradnú licenciu učiť katolícku teológiu. V knihe Wahrhaftigkeit (1968) sa vyjadril, že neomylnosť učiteľského úradu cirkvi je hlavný problém cirkevnej hodnovernosti. Wahrhaftigkeit znamená hodnovernosť, ak je potrebné vyzdvihnúť súlad postojov a činov vnútorne konzistentnej osobnosti vierohodného človeka, ktorý celý žije v pravde. Znamená aj opravdivosť, ak je potrebné porovnať pravdivosť a pravdu s klamstvom, nepravdou a pokrytectvom.

Mária bola počatá tak, aby na ňu rodičia nemohli preniesť dedičný hriech. Preto bezbolestne porodila a nemohla telesne zomrieť, lebo aj pôrodné bolesti aj telesná smrť sú dôsledkom dedičného hriechu. Cirkevní apologeti dnes zneužívajú novšie informácie a na podporu dogiem uvádzajú pseudovedecké argumenty. Napríklad, že medzi elementárnymi časticami v atóme sú obrovské priestory, od protónu ku elektrónu je ďalej ako zo Zeme na Mesiac. Ježiš sa mohol zázračne narodiť tak, že prekĺzol práve cez tieto voľné miesta a preto neporušil matkinu panenskú blanu. Podobne ako keď svetlo prechádza oknami katedrály a nerozbije sklo. Alebo, že kmeňové bunky plodu sa dostávajú do krvného obehu matky. Ak teda dieťa odovzdáva matke kúsok seba samého, potom Mária mala vo svojom tele čiastočky bohoľudského syna. Jej vylepšené telo preto nemohlo zomrieť a ako prach sa vrátiť sa do zeme. Mária musela nanebovzatím nasledovať syna do neba.

Ľahšie by sa žilo, keby to všetko bol len neškodný nezmysel, mystifikácia a pokrytectvo! Ako že omša zo soboty večer platí ako nedeľná a v pôste ryba nie je mäso. Ale pseudovedecká podpora dogiem je životunebezpečná. Je to zneužitie a dekompozícia vedy, šarlatánstvo a úskok. Stŕpnuté obecenstvo je predpripravené odmietnuť očkovanie kvôli antivaxerskej propagande. Nechá zomierať na ukrajinský hladomor, lebo odmietne genetiku. Nepomôže týraným obetiam domáceho násilia, lebo vidí prichádzať istanbulské zlo. Pripustí zastreliť mladíka, lebo je teplý.

Anton Srholec v jednej kázni ironizoval: máme dôkaz, že do neba sa dostane aj neživá hmota. Z cirkevného učenia vyplýva, že sú tam prinajmenšom šaty Panny Márie. Veď predsa by ju nemohli nanebovziať nahú! Prajem Vám pekný, príjemný, rodinný a priateľský advent. A povedzte si, že veselý, milý a láskavý Santa Klaus môže u vás platiť namiesto takého Mikuláša, aký sa zjavil chudobnej Zuzane z Ľutiny.

Od raného dětství jsem až do smrti svých rodičů slýchával radu: „Když půjdeš k někomu na návštěvu, nezapomeň s sebou vzít nějaký malý dáreček, třeba jen malé jablko, bonbony, květinu, kávu, protože slušnost káže být štědrým a přátelským návštěvníkem…“

Nedávná rozhlasová relace na stanici Ö1 mi tuto radu rodičů silně připomněla a vyvolala ve mně velkou radost. Jednalo se o řeč v Rakousku mediálně známé herečky, moderátorky a autorky mnoha publikací, sympatické Doris Schretzmayerové. Mimo jiné řekla: „V 70. a 80. letech jsem vyrůstala v jedné selské rodině Dolního Rakouska. Bylo u nás zvykem, že jsme při jakékoli návštěvě s sebou vzali malou pozornost, dárek, něco z naší úrody. Na jaře to byly kytičky, první jahody ze zahrádky mé babičky, o něco později hlávkový salát, křupavé ředkvičky, pak první brambory s jemnou slupičkou z pole mých rodičů, v červnu první třešně, okurky, v srpnu rajčátka, po nich jablka, švestky, ořechy. Když přišla zima, brávali jsme s sebou ovoce i zeleninu ve formě koláčů nebo marmelád…

Bylo úplně jedno, jestli jsme navštěvovali příbuzné, přátele či známé, lidi, se kterými jsme spolupracovali, anebo ty zcela neznámé. Když jsme překročili práh cizího domu, vždy jsme měli u sebe něco z toho, co jsme do země zasadili, nechali v ní vyrůst a následně různými způsoby zpracovali. Byl to jakýsi nepsaný zákon naší rodiny: dělit se o dary, které jsme sami obdrželi a měli navíc.

Pokud vím, tak u všech přírodních národů, indiánů, eskymáků či jiných etnik, vždy platil zákon se o dary Země dělit. Nejenom proto, aby byli obdarováni také ti, kteří plody země neměli v takovém množství, ale prostě jako projev vděku Matce Zemi za to, že nás živí. Měli snad mí rodiče či prarodiče podobné děkovné úmysly? Děkovat Zemi a zároveň potěšit jiné? V každém případě mám dodnes před očima radost v tvářích obdarovaných. A i když dnes již nemám možnost vzít s sebou na návštěvu čerstvé ovoce, zeleninu, nebo to, co jsem z nich pečením, vařením, zakonzervováním apod. zhotovila, přece jen si neustále uvědomuji, jakou máme možnost druhého obdarovat: dobrými slovy. Třeba vzpomínkou na něco společně dávno prožitého, dobře míněným komplimentem, nějakým krásným příběhem, který ve smutných a těžkých dnech dokáže povzbudit, potěšit, dodat naději. Anebo, když už nic jiného, tak svou návštěvou, bez mnoha slov, vyjádřit projev uznání, respektu, blízkosti…“

Tyto myšlenky mi najednou zazářily jako maják v moři. Začíná Advent, blíží se Vánoce. Ať jsme věřící nebo ne, všichni se na Vánoce těšíme a všichni je nějak oslavujeme. Ale jak je oslavit letos, když žijeme v době samých smutných zpráv? Už covidová pandemie nás zahnala kamsi do kouta a pořád se ještě nedokážeme zbavit následků, které v důsledku lockdownů a všech možných omezení způsobila. Navíc nikdo z nás neví, jestli už vůbec skončila, jestli se neobjeví nějaká nová a možná horší mutační varianta. Jako Damoklův meč visí nad lidstvem dopad klimatických změn: drastické oteplování, požáry, extrémní sucha, neúroda, tání ledovců. Jinde zase povodně, obrovské, nepředvídané průtrže mračen, masy destruktivní vody, sesuvy půdy. Tyto fenomény dělají z mnoha lidí bezdomovce ve vlastních zemích, zároveň jsou ale taky příčinou přílivu milionů uprchlíků ze zemí, které se stávají neobývatelnými. A jako by toho ještě nebylo málo, 24. prosince, zrovna v den Božího narození, začátku Vánoc, tomu bude přesně deset měsíců, co putinovské Rusko rozpoutalo válku na Ukrajině. Její dopad cítí nejenom milióny ukrajinských obyvatel, nejenom pozůstalí po tisících padlých Ukrajinců, ale i občané Ruska, kteří vnímají zbytečné ztráty na životech ruských vojáků, co ani nevědí, zač vlastně bojují. Důsledky války cítí celá Evropa a vlastně i celý svět. Ekonomická krize, energetická krize, znepokojivý nárůst cen, mnozí lidé nevědí, jak budou platit za elektřinu, plyn či vodu. A to nemluvím o lidech na Ukrajině, kde je v důsledku ruské brutální agrese zničená infrastruktura, elektřina a čistá voda k dispozici jen v určitých hodinách, v minimálním množství a na příděl. Jak dnes vyprávět lidem postiženým všemi těmito krizemi, a já patřím mezi ně, o radostném poselství Vánoc? Slova se zadrhávají v hrdle, hlava je prázdná, myšlenky se kamsi vytratily, srdce je plné bolesti a žalu… A přece…

V jednom z vánočních čtení, která jsou po staletí, téměř dva tisíce let, pečlivě vybrána právě pro Vánoce, stojí: „Lid, který žije v temnotách, vidí jasné světlo. Nad všemi, kteří žijí v zemi temnoty zazářilo světlo…. Protože se narodilo dítě… nádherný rádce, silný Bůh, kníže míru, který bude trvat věčně…“ (Iz 9, 1 a 5-6)

Zní to snad příliš bláhově, myslet si, že křesťané navzdory pochmurné situaci věří, že život na Zemi má smysl a že člověk může být za jakýchkoliv okolností šťastný? Jsou snad křesťané těmi naivními věřícími, kteří si myslí, že i v utrpení lze najít smysl, něco pozitivního, něco příjemného? Psychologové a naše vlastní životní zkušenosti nám říkají, že všechno zlé je i na něco dobré.

Ve slavném zhudebněném poemu Leonarda Cohena Anthem je verš: „There is a crack, a crack in everything, that’s how the light gets in…“ – ve všem je vždy malá škvíra, kterou pronikne dovnitř paprsek světla paprsek životodárné naděje. Říká se, že každá krize je taky šance. Šance něco změnit, něco opustit, uzavřít, a zároveň otevřít nové dveře, jít jiným směrem, začít žít jinak, nanovo, lépe. Ano, dny, které se teď jeden za druhým střídají, nejsou optimistické. Jsou to jakoby dny temna, bez světla naděje, bez světélka na konci tunelu. Ježíšovo narození přineslo ale na tento svět cosi, co osvětluje, otepluje, zahřívá, dělá život člověka smysluplným, klidnějším, vyváženějším. Ne, křesťané nejsou bláhovými blázny, kteří by před temnotami těchto dnů zavírali oči, brali je fatalisticky, strkali hlavu do země jako pštros, a bylo jim jedno, co se děje! Křesťané věří a mají naději, že i v této těžké a smutné době lze žít s optimismem a byť i malou radostí v srdci, protože věří, že ve světle učení Ježíše Krista je život vždy a za každých okolností možný a smysluplný.

Na Vánoce si dáváme dárky. Ve vánočních dnech jsme vždycky nějací jiní, přátelštější, štědřejší. Zkusme se v těchto dnech ztišit a zamyslet. Nemůžeme dělat zázraky, mávnout kouzelným proutkem, změnit klimatické změny k dobrému, ukončit válku a nastolit na Ukrajině mír. Ale můžeme a je to jen v naší režii, darovat člověku vedle sebe, kdekoliv a kdykoli ne-li to malé jablíčko z vlastní zahrádky, tak alespoň úsměv na tváři, výraz pochopení, výraz spolucítění a solidarity.

V tomto duchu přeji požehnané a radostné Vánoce! Petr Žaloudek, Vánoce 2022

V trnavskej cirkevnej obci koluje Oroschov akože interný obežník pre kňazov v jeho jurisdikcii. Čo v tomto zmysle znamená interný? Že o jeho obsahu sa nesmie dozvedieť nik okrem kňazov vo farnostiach? Že sa o ňom nemá dozvedieť nikto z kňazov, rehoľníkov, rehoľníčok, katechétov, katechétok, cirkevných právnikov, exorcistov, kostolníkov? Že sa o ňom nemá dozvedieť nikto z biskupov na Slovensku, žiaden úrad vo Vatikáne vrátane pápeža, žiaden veriaci rimokatolík na celom svete? Nikto z ľudí mimo cirkvi? Ani župan? Ani ombudsmanka?

Interný znamená, že je to len informácia pre osobnú spotrebu farára oboslaného prípisom? Že sa farár vôbec nemá podľa neho riadiť? Že Oroschove myšlienky, obsah, ducha (sic!) nemá podať nikomu ďalej? Nemá v duchu obežníka kázať, vyučovať? Nemá ho používať pri osobnej pastorácii, pri duchovnom vedení, pri spovedi?

Čaká sa na jeden jediný prvý hlas z prostredia KBSky. Veď ani nemusí odsúdiť Oroscha. Stačí ak podľa jeho návodu odsúdi hriech.

Když jsem byl mladý kluk končící základní školu a začínající studovat na gymnáziu, honily se mi v hlavě, tak jako všem v tom věku, myšlenky na budoucí povolání. Převládala touha po kněžství. Zvítězila. Během dalších studií jsem měl velikou čest moci poznat tehdy již staršího řeholního kněze-kapucína, velikána v duchovní oblasti. Za komunismu zažil likvidaci klášterů, odsouzení k několikaletému žaláři ve vykonstruovaném procesu, po propuštění z vězení zákaz výkonu kněžské služby, aby prý nemohl ovlivňovat kázáním jiné lidi. Jediné, co mu v kostele povolili, bylo zpovídání. Jelikož zákazy návštěv neměl, tak ke zpovědím, resp. k tzv. duchovním rozhovorům, docházelo i v jeho privátním bytě. Od té doby uplynulo již mnoho desítek let, ale k těm chvílím rozhovorů s ním se neustále vracím. A jak jsem zjistil, vrací se k nim i mnoho jiných lidí, které jsem tehdy náhodně potkával buď na cestě k němu či od něho, a časem se z nás stali přátelé. Přátelé, jejichž společným jmenovatelem, iniciátorem a také jakýmsi katalyzátorem byl právě on, P. Šebastián…

Vzpomínám si také na jeden zásadní rozhovor, který mne tehdy motivoval k definitivnímu rozhodnutí pro řeholní kněžství. Poradil mi přečíst si knihu od Alessandra Manzoniho „Snoubenci“. Když o ní mluvil, vždy se mu třpytily oči. Jde v ní o zamilovaný pár Lucie a Renza, které měl oddávat kapucínský řeholní kněz Kryštof. Bylo to v dobách místních sporů a válek v severní Itálii sedmnáctého století, v nejmenované lombardské vesnici poblíž jezera Como, hlavně však v situaci plné hrůzných intrik ze strany tehdejšího mocipána Rodriga, který po Lucii toužil a chtěl ji mít pro sebe. Lucie a Renzo se stali obětmi těchto intrik. Lucie se musela skrývat v klášteře, Renzo utíkal a hledal skrýše na různých místech. Nebýt tehdy onoho kapucínského kněze, který se obětoval a riskoval vše, jen aby ti dva zůstali naživu, vzali se a byli spolu, vše by skončilo tragédií. Celou knihou se tedy nese vznešená, nebojácná, nesmírně lidská osobnost otce Kryštofa. Toto maximální sebeodevzdání otce Kryštofa do služby zamilovaných, to jeho, řekl bych, převtělení do role bytostně soucítící se strachem zamilovaných, sehrálo kdysi zřejmě zásadní roli při rozhodnutí pro kněžské povolání jak u P. Šebastiána, tak i u mne. Tato kniha se později stala předlohou pro mnohé umělce, malíře či operní skladatele…

Na tuto událost ze svého mládí kolem roku 1979 jsem si nedávno vzpomněl, když jsem měl tu čest seznámit se s jedním Afričanem, kapucínským knězem Gaudenciem z Tanzánie. V klášteře kapucínů ve Vídni strávil letos v létě dva měsíce, aby zde absolvoval kurz němčiny, kterou potřebuje ke své doktorské práci nutné pro dokončení teologických studií v Římě. Jelikož bývám častým hostem bohoslužeb v tomto kostele a účastním se i jiných klášterních akcí, setkáni s hosty tohoto kláštera, zvláště když mluví italsky, je pro mne vždy radostnou událostí. Slovo dalo slovo a mnohé rozhovory s Gaudenciem se staly inspirací k napsání tohoto textu.

Tanzánie je země, kam jezdí turisté z celého světa. Kvůli jejím obyvatelům, např. lidem kmene Masai, národním parkům (Serengeti, Mikumi či Ngorongoro) a zvířatům v nich žijícím, i přírodním krásám jako je Kilimandžáro, jezero Viktoria, jezero Tanganyika, či ostrov Zanzibar. To jsou hlavní objekty vyhledávané turisty. Tanzánie je však také plná Tanzánců. Jejich život je zcela jiný než náš evropský, mnohem, mnohem prostší. Před příchodem na postgraduální studium do Říma působil Gaudencius jako farář sedm let spolu s jedním spolubratrem v oblasti Mchombe-Mngeta. Žije zde několik tisíc lidí. Rodiny jsou mnohočetné, většinou s 6 až 8 i více dětmi. Je to chudá oblast, nejbližší nemocnice St. Francis Hospital ve městě Ifakara je vzdálená 80 km, asfaltové silnice zde neexistují. Tato nemocnice, patřící katolické diecézi v Ifakaře, je jedinou v této oblasti, která zabezpečuje naléhavé medicínské zákroky pro populaci čítající asi 800 tisíc lidí. Cesta autem za suchého, vlídného počasí trvá kolem 4 hodin, v období dešťů někdy celý den, a to jen velikým terénním vozem s náhonem na všechna čtyři kola.

Z rozhovorů s Gaudenciem jsem se dověděl, jak těžko si zvyká na „náš“ západní styl života. To je téma, které mne silně zajímá, snažím se pochopit jeho pohled na naši civilizaci. Na druhé straně pak cítím obrovskou radost, když mluví o všedním životě u nich doma. Ptám se ho po důvodech sympatií lidí z jeho země k církvi, zvláště k řeholníkům. Jak známo, řehole a kongregace u nich kvetou, mají tolik uchazečů, že ani nemohou všechny přijmout. Je to pravý opak situace v Evropě, kde křesťanů ubývá, do kostela chodí stále míň a míň lidí, kněží i řeholníci vymírají… Gaudencius se srdečně usmívá. Je člověkem stojícím oběma nohama na zemi, je realista. „Víš, někdy se musím stydět, jak mne lidé na ulici zdraví, klaní se přede mnou, líbají mi ruce. Ale přijímám to, abych je neurazil…“ Na chvíli se zarazil, pak pokračuje: „Na naší faře máme starší, ale dobrý terénní vůz. Daroval nám ho švýcarský farmaceutický koncern Novartis. Lidé auta nemají, cesta autobusem by byla strašně náročná a dlouhá. Když se stane něco závažného, někdo akutně onemocní a je potřeba ho dostat do nemocnice co nejrychleji, přijdou za námi. My dva máme pastorační povinnosti, ale v nouzi musí vždy někdo z nás dát přednost nemocnému. Lidé to zřejmě vědí, jsme zde pro ně a musím taky říct, že jim rádi sloužíme.“ Ptám se ho na nějaké konkrétní události. Znovu se vřele rozesmál: „O tom bych mohl mluvit třeba celý večer.“ Chtěl jsem slyšet alespoň některé z nich. „Mám zkušenosti smutné, radostné, i takové, které mne stály hodně energie.“ Pak se rozpovídal. O tom, jak mu při převozech do nemocnice zemřely tři děti. Měly malárii, vysokou horečku, cesta trvala příliš dlouho. Nedokázal je tam přivézt živé. Jindy, bylo to večer, k němu přinesli asi třicetiletou ženu. Byla ve vysokém stupni těhotenství, měla silné krvácení, které sice nějaký místní felčar utlumil, hrozilo však vykrvácení. Na faře byl tehdy sám, ráno měl mít důležitou mši v místní škole, bylo mu jasné, že bude muset jet celou noc tam i zpět, že bude unavený, ale nebylo jiné řešení. A tak jel. Ženu sice přivezl do nemocnice živou, zachránili ji, dítě ale již bylo mrtvé. Musel se ihned vydat na zpáteční cestu, takže ranní bohoslužbu stihl, ale prý nechápe, jak to tehdy zvládl, byl totálně vyčerpaný. 

S úsměvem mi popsal jinou událost. V kostele křtil několik dětí najednou. Nic mimořádného, dětí se tam rodí opravdu požehnaně. Všichni stojí v jedné řadě, on postupuje od jednoho dítěte k dalšímu. Když se zastavil u jedné mladé maminky, zeptal se jako vždy: „Jaké jméno chcete dát svému dítěti?“ Odpověděla: „Gaudencius“. Podivil se, protože toto jméno není vůbec typické pro Tanzaňany, je to spíše jméno, které se užívá v církvi jako řeholní jméno, vychází z latinského gaudeo – gaudere, radovat se, tedy něco ve smyslu: Radostný/Radostná.“ Žena na něj udiveně pohlédla: „Otče, a vy si už nepamatujete, jak jste zachránil mne i mého syna, když jste v autě cestou do nemocnice asistoval u nenadálého porodu?“ Zamyslel se a opravdu si vzpomněl, jak k němu asi před dvěma roky přinesli mladou ženu v pokročilém stupni těhotenství, která měla zdravotní problémy a existovaly vážné obavy, že jí půjde při porodu o život. Když pak na ni během cesty porodní bolesti přišly, neměl jinou možnost než zastavit, být u toho, a teprve pak, když dítě zdravé přišlo na svět a ženě se očividně vedlo dobře, pokračovat dál do nemocnice.

Chvíli mu trvalo, než si to vybavil v hlavě a chápavě se pousmál. No a ta žena mu povídá: „Já jsem tak šťastná, že jsme oba zdrávi. Vy na tom máte obrovskou zásluhu, a proto si přeji, z vděčnosti, dát mému synovi jméno, jaké máte vy….“

Říká se: jiný kraj, jiný mrav. Gaudencio během rozhovorů několikrát s vděčností vzpomněl na švýcarské a italské kapucíny, kteří kdysi dávno přišli jako misionáři do jeho země a zaseli tam semena křesťanského řádu. „To, co nás oni tehdy učili, se snažíme teď žít.“

Je to pro mne obrovská radost naslouchat takovému svědectví, ale zároveň mne to nutí k zamyšlení: Kde se stala chyba? Proč třeba na území Československa, v dobách komunismu, když byli věřící pronásledováni, kláštery zrušené, nošení hábitů zakázané, zde byly stovky a stovky nadšených mladých lidí, zajímajících se o tento způsob života a dnes, když máme svobodu, už ten zájem není? Proč my, všeobecně, v této části Evropy, kde žijeme, už nejsme schopni žít takové křesťanství? Musejí snad teď, na oplátku, přijít misionáři z Afriky a jiných bývalých misijních zemí k nám, aby nám připomněli, jací jsme kdysi byli a co má v životě smysl?

Peter Žaloudek, Vídeň, 22. 10. 2022