Autor Peter Križan

Gela, kostol sv. Františka z Assisi z roku 1659, foto Peter Žaloudek

„Život má hodnotu, když se jen nepřežívá, ale vášnivě a intenzivně žije. Ať už je to prostřednictvím umění, literatury či angažováním se pro jiné lidi. Když žiji svůj život vědomě, musí mi být každý den jasné, že jednou skončí. Zároveň si uvědomuji, že jsou důležitější věci než je konzum, a že bych měla svým pobytem na zemi usnadňovat život jiným lidem.“

Tato téměř duchovní slova, zazněla nedávno v rádiu. Neříkal je žádný kněz či řeholník ani jiný duchovní. Řekla je americko-německá spisovatelka Andrea Scrima, narozená v roce 1960. Po absolvování School of Visual Arts v New Yorku a poté Hochschule der Künste v Berlíně, žije střídavě v obou těchto městech.

Až do roku 2003 se živila uměleckou, malířskou tvorbou, ke které se sporadicky stále vrací. Její hlavní činností je ale psaní a literatura. Napsala několik knih a množství esejí, publikuje v němčině i angličtině. Za své knihy i za umělecká díla obdržela mnoho mezinárodních cen. O její obsáhlé tvůrčí činnosti bohatě informuje Wikipedie. Rakouský rozhlas s ní uvedl hodinový rozhovor u příležitosti obdržení ceny města Graz – ceny Stadtschreiber (doslovný překlad je „městský písař“). Tuto cenu udělují některá města západní Evropy lidem vyznamenaným za jejich literární tvorbu. Cena zahrnuje stipendium na jednoroční pobyt, jakož i bezplatnou návštěvu místních muzeí či archivů. Města, která takové stipendium udělí, od těchto literátů „na oplátku“ očekávají nějakou formu zviditelnění hostitelského města v jejich publikační činnosti. Na prvním místě je to samozřejmě pocta, že takto významný umělec jejich město navštívil. Jedním z přínosů Andrey Scrima pro město Graz je, že pravidelně píše sloupky do novin vycházejících v Grazu, největšího štýrského a v Rakousku velice uznávaného deníku „Kleine Zeitung“.

Rozhovor s ní se točil hlavně kolem literatury. Z jejích úst ale zaznělo i několik, dle mého názoru, podnětných a k dění ve světě velice aktuálních myšlenek. Nemohu a nechci překládat celý hodinový rozhovor. Vybírám jen několik témat a doslovných citátů, které kvůli plynulosti textu propojuji zkráceným opisem zmíněného rozhovoru.

Začala tím, jak jí od raného dětství přitahovalo umění a jak už tenkrát věděla, že se mu chce věnovat a studovat ho. Zároveň ale obdivovala i literaturu, už jako dítě hodně četla. „Spisovatele krásných textů jsem přímo zbožňovala a když se dnes zpětně zamýšlím sama nad sebou, tak umění textotvorby je pro mne vrchol umění vůbec. Miluji literaturu, miluji schopnost spisovatelů umět se vžít do situací a geniálně je popsat. Nejsem nadaná na cizí jazyky, ty se musím pracně učit. Když jsem přišla studovat do Německa, musela jsem se naučit němčinu. Nebylo to lehké. Ale touha číst a porozumět textům velkých německých autorů v jejich originálním jazyku byla tak silná, že se němčina stala pro mne téměř rodným jazykem. A když jsem pak četla Thomase Bernharda (1931-1989) a Ingeborg Bachmann (1926-1973), do němčiny jsem se prostě zamilovala“.

(Tito dva patří mezi nejvýznamnější rakouské autory 20. století. Za jejich života byli sice často kritizování za to, že jsou „Nestbeschmutzer“ – že „kadí do vlastního hnízda“. V textech se prý vyjadřují až příliš kriticky na adresu rakouské společnosti. Dnešní nová generace Rakušanů a hlavně odborníků na literaturu jim však dává za pravdu. Odkrýváním těch nejvnitřnějších pochodů, odehrávajících se v hloubi duše, nastavují zrcadlo nejen Rakušanům, ale každému člověku, kterému záleží na tom, aby lépe poznal sám sebe. Pozn. Peter Ž.)

„Psát v době války v Berlíně, či zde v rakouském Grazu, tedy z míst, která jsou geograficky, historicky i časově tak blízko Ukrajiny, s vědomím, že vše co se tam dnes děje, se nějakým způsobem dotýká i nás, není z mého pohledu jednoduché. Jinými slovy: na jedné straně je u mne velice silné soucítění s trpícím lidmi, na druhé straně se ale ptám sama sebe, jestli má vůbec smysl, abych v této situaci „bezprostřednosti“ psala. Kdo bude číst mé texty? Má literatura a vůbec umění jako takové nějakou moc změnit věci k lepšímu? Zároveň si naléhavě uvědomuji skutečnost, že v zemích, kde vládla, či vládne diktatura, vždy měli a budou mít strach z umělců, hlavně ze spisovatelů. Zamykají je v celách žalářů, zabíjejí je… Pak se automaticky zamýšlím nad situací ve svobodných, demokratických zemích a ptám se, jestli nám ještě vůbec záleží na důležitosti kvalitního psaného slova a kvalitního umění. Jsme konfrontováni a zahlceni inflací obsahů, “news” všeho možného druhu, falešných, neověřených a konspiračních teorií. Jsme až po uši nebezpečně zaplaveni informacemi ze sociálních sítí. Připadá mi, že nás pohled nad obzory už vůbec nezajímá…

V mém okruhu přátel či kolegů už není téměř nikdo, kdo by ještě používal sociální média. Kdysi jsme si naivně mysleli, že se používání sociálních sítí stane dobrým nástrojem komunikace. Kolik jen lidí má dnes potřebu řvát do prázdna a chce být vyslyšeno! Často o tom mluvím s mým třiadvacetiletým synem a raduji se, že on a jeho generace již odmítá spolupodílet se na plácaní do větru a exibicionistickým zveřejňováním svých privátních údajů přes sociální média… Je to už nejméně 10 let, kdy se začala používat. Pamatuji si, když se zavedl Facebook, jak se jeden druhému po dlouhých „komunikacích“ najednou omlouval, že teď musí přerušit, protože musí jít na oběd, či na záchod. Teď se tomu smějeme, ale ono to tak opravdu bylo. Viděla jsem, jak se vytvářely doslova frontové linie, které se navzájem osočovaly tvrdými, emocemi zaslepenými protinázory. To, co mezi sebou lidé vedli, nebyl žádný dialog, ale každý předváděl jen sám sebe, jen tu svoji pozici. Co všechno se jen šířilo přes sociální média v době pandemie! Jeden byl radikálně pro používání respiračních roušek, jiný zásadně proti; jeden pro očkovaní, jiný proti. Empirické vědy a výzkum přestaly existovat. Jak jen ti lidé na sebe řvali, navzájem se osočovali, ach, to bylo strašné… Pandemie je za námi, ale extrémní polarizace, předvádění se, projekce, proklamace svých teorii, neschopnost naslouchat a vést dialog, mluvení naprázdno, jeden o voze a druhý o koze, zůstalo. A z toho se mi dělá špatně.“

Jako Američanka, si zároveň uvědomuje propojení myšlenek lidí, žijících v jiných zemích demokratického světa. Volby politických stran a činitelů jí nejsou lhostejné a neopomene komentovat ani blížící se volby amerického prezidenta, které mají dopad nejen na Američany, ale na celý, hlavně demokraticky svět.

„Již dlouho se zabývám fenoménem Trump. Myslím, že k tomuto fenoménu, všeobecně řečeno, se stavíme velice lehkovážně.“ V éteru rozhovoru se pak nesly úsměvné reakce novinářů a lidí nad téměř žonglérským vystupováním Donalda Trumpa, jeho komicky vypadajícím účesem, ale i nepochopitelná ležérnost, téměř ignorace společnosti vůči jeho arogantnímu osočování jiných. Přitom z rešerší všech seriózních amerických novin, ale i mnohých jiných médií je prokazatelně potvrzeno, že často lže. Na politických mítincích si vymýšlí nepravdivá, neověřená tvrzení, která jeho přívrženci „polykají“ jako ryby návnadu. Je dokonce pro ně pochoutkou a z věcných a pravdivých argumentů si dělají legraci. Jakoby se černé najednou stalo bílým a naopak. Mnohá, žel i solidní média, mu neustále věnují pozornost, dívají se na něj jako na herce-komika, který dovede lidi pobavit, a neuvědomují si, jak nebezpečně je tím ohrožena demokracie. „Naproti tomu se ale neustále pouštíme do debat o tom (hlavně v USA), zda je Biden ještě vůbec schopen být prezidentem, protože je už starý, nemocný a není ideálním kandidátem na tento úřad. Ano, i já souhlasím, že není ideálním kandidátem. Ale musíme se zamyslet nad tím, co je alternativa. Jsme až příliš zhýčkaní tím, že žijeme v míru a v demokratickém systému. Chci ale doufat, že neztratíme schopnost rozlišovat věci a uvědomíme si, že žít v demokracii není samozřejmost, že musíme začít něco dělat proto, abychom nejen my sami, ale i naši potomci nadále v demokracii žili.“

V závěru se ještě jednou vrátí k literatuře: „Nedělám si žádné iluze o tom, že umění má velký vliv na společnost. Roli, či poslání umění, bychom měli vnímat mnohem skromněji. Umění zde není proto, aby změnilo svět, ale aby vytvořilo vjem (vnímání reality, situace). A jestli pozitivně osloví alespoň jednoho jediného člověka, tak to stojí za to. Umění a literaturu jsem nikdy nevnímala jako zábavnou akci či reality show. Umění je tady proto, aby přivádělo lidi k zamyšlení, a ne pouze k dekorací stěn. A taky mne nezajímá, jaké lehké knihy jsou teď k mání na pultech knihkupectví, abych si je mohla vzít s sebou na dovolenou k moři. Zajímá mne, jestli se ještě publikují knihy, které člověka motivují k myšlení. Uns kommt das Denken abhanden – Z našeho života se myšlení vytratilo.“

Relace Gedanken, Myšlenky, Radio Ö1, Sonntag, 30. Juni 2024, 9:05 Uhr

Petr Žaloudek, Vídeň

Nedávno som strávil s mojimi kolegami z ministerstva školstva necelé dva dni v Užhorode na Ukrajine. Boli sme pozvaní rozprávať o zmenách v základnom vzdelávaní, ktoré teraz realizujeme na Slovensku. Bolo to výborné podujatie, na ktorom sa stretlo mnoho múdrych a aktívnych ľudí zo škôl na Zakarpatí. Оксана, Лена, дякуємо вам! Je veľmi dôležité, že aj vo virvare vojny ste v plnom nasadení v prospech budúcnosti detí, ktorá vo veľkej miere závisí od kvality ich vzdelania.

Užhorod v čase vojny

Prakticky hneď za hranicou ma prekvapila dynamika stavieb nových domov v Užhorode. Je to dôsledok vnútornej migrácie obyvateľov z východných oblastí Ukrajiny od začiatku vojny. Užhorod je pre mnohých Ukrajincov tranzitným mestom na západ, časť z presúvajúcich sa však vráti do tohto mesta naspäť. Za vyše dva roky sa počet jeho obyvateľov takmer strojnásobil. Mesto musí inak fungovať, skladba obyvateľov s rôznymi životnými skúsenosťami, zvykmi, jazykom… v zložitej situácii vojny musí riešiť množstvo nových problémov.

Letecké poplachy

Každodennú súčasť života Ukrajincov – letecké poplachy (повітряна тривога) – oznamujú sirény. Budia niekoľkokrát v noci. Všetkých. Deti chodia do školy unavené a nevyspané. Každý deň, keď je vyhlásený poplach, idú či utekajú so svojimi učiteľmi do úkrytu. Školy musia, dospelí sa prispôsobili. V iných oblastiach Ukrajiny je to náročnejšie a zložitejšie. O pohybe rakiet vystrelených z ruských pozícií a ich vzdialenosti od miesta, kde ste, informujú mobilné aplikácie. Podľa nich sa viete zariadiť, čo robiť.

Na cintoríne

V Užhorode je jediný cintorín. Od začiatku odpornej ruskej vojny jeho kapacita nestačí a padlých začali pochovávať v parku pred cintorínom. Všetko mladí chlapi. Nepozeral som každý hrob, najstarší pochovaný, ktorého som zaregistroval, sa narodil v roku 1970. Predovšetkým tridsiatnici a štyridsiatnici. Chlapi, ktorí mali tvoriť.
Cesta na cintorín vedie popod okná školy, kde sa vyučuje aj slovenčina. Dennodenne ide popri nej aspoň jeden pohrebný sprievod. Deti to majú stále na očiach.

Deti

Čo s odpornými mocenskými chúťkami mocibažných a zlých ľudí východného suseda Ukrajiny majú deťúrence? Nemajú bežné detstvo, majú strach, úplná väčšina detí je len s mamkou, tatko im chýba. Najviac som si to uvedomil pri pohľade na vrúcne sa modliace sestry v kostolíku v Horjanoch. Ten výraz tváre a sústredenie mohlo byť iba pri modlitbe za ich ocka…

A čo s tým máme my

Mudruje sa nám, tu na Slovensku, v bezpečí, kto má čo robiť. Ako ľahkovážne sa to vypráva, vypisuje, že sme za mier. Toto nesmierne dôležité slovo, kľúčové slovo v európskej integrácii – mier, má konkrétny obsah. Kto má „uši na počúvanie“, oči napozeranie a otvorené srdce, hneď za našou východnou hranicou má šancu porozumieť. Tam, za zvukov sirén, pohľade na rozrastajúce sa cintoríny o hroby mladých chlapov, v počúvaní domácich, ako na nich dolieha vojna, ako nevidia jej koniec. Ako ich my, západ, sklamávame kolaboráciou, alibizmom, neskutočne oneskorenými reakciami a pomocou. Ako ich trápi, že namiesto do opráv a rozvoja krajiny musia investovať do úplne iného odvetvia. Ako devalvuje ich mena a všetko sa hrozne zdražuje. Ako sa vypína elektrika, lebo rusi zničili polovičku elektrární. Majú obavy, že v tom budú pokračovať a oni nevedia, ako budú svietiť, pracovať, kúriť, žiť v zime…
Ako túžia žiť obyčajný, každodenný život, kde môžu plánovať, byť so svojimi blízkymi, riešiť bežné problémy a tešiť sa z maličkostí…

Tam v Užhorode, aj keď je od neho vojna ďaleko, tisíc kilometrov, je tam prítomná na každom kroku, každú minútu.
Užhorod je bezpečné mesto. Zo všetkých aspektov. Kto chce vidieť, spoznať, zažiť a porozumieť, stačí tam ísť. Nie je to žiaden problém. Z Košíc chodí viacero autobusov denne, nejaký vlak tiež. Z Uble do Malého Berezného je na skok, a z Veľkých Slemeniec do Malých je prechod pre peších.

P.S.
Pri návrate, počas štyriapolhodinového čakania v linkovom autobuse na hranici, hovorila mamka svojmu synovi: Ukrajinec po návrate zo Slovenska na Ukrajinu dostal zo Slovenska sms správu „Ďakujeme Vám, že ste sa vrátili na Ukrajinu.“ Neviem, či to je naozaj, alebo iba žart, ktorí si o nás Ukrajinci hovoria. To je jedno, lebo to je zlá správa o stave našej „pohostinnosti“ a „holubičej povahe“.

Foto N – Tomáš Benedikovič

Repetitio est mater studiorum – říkávali již staří Římané. V češtině známé jako “opakování je matkou moudrosti”. Toto přísloví se netýká jen studentů. My všichni máme paměť. To, že některé, zvlášť nepříjemné věci z ní občas vytěsňujeme a nechceme se k nim vracet, je celkem normální, psychoterapeuticky dobře míněný jev. Ale že je pro budoucnost člověka velice užitečné a důležité připomínat si některé věci z minulosti, aby se z nich poučil a nedopouštěl se stejných chyb, zdá se, mnohým z nás nedochází.

Vím, že téma Trump či Putin je rozebíráno snad ve všech médiích demokratických zemí, taktéž v Česku i na Slovensku. Přesto cítím potřebu v souvislosti s různými událostmi, ale i s mým křesťanským přesvědčením, na tyto dva fenomény současnosti neustále poukazovat. Z mého pohledu, oba jmenovaní ztělesňují symboly rozpolcenosti dnešní společnosti.

Téměř vůbec se už nepíše o obětech Lukašenkova režimu, Putinova vazala, který se ujal moci brutálním zfalšováním voleb a veškerou opozici, pokud se některým z nich včas nepodařilo emigrovat, nacpal do věznic, přeplněných jeho politickými odpůrci. A média, zdá se, již zcela zapomněla, jak vojensky násilným způsobem donutil v roce 2021 přistát letadlo společnosti RyanAir v Minsku, letící na trase Atény – Vilnius, aby v něm zatkli mladého kritického novináře Ramana Prataseviče a jeho ruskou partnerku Sofii Sapegaovu. Jestli jsou ještě oni, ale i jiní odpůrci režimu naživu, ví jen Bůh. Zmizí z očí, zmizí z mysli, jak říká jedno staré přísloví.

Minulý týden rozebíral rakouský rozhlas Ö1 nově vydaný německý překlad knihy amerického profesora filozofie na Yale univerzity Jasona Stanley (*1969). Jeho rodiče byli Němci židovského původu, kteří stihli včas emigrovat před řáděním Hitlera do USA. Kniha vyšla v roce 2018 pod titulem How Fascism works a teprve letos, 6 let od jejího prvního vydání, také v němčině s názvem Wie Faschismus funktioniert – Jak funguje fašismus. O knize diskutovalo několik odborníků a jako ukázku z ní přečetli několik pasáži. Rád bych je zde popsal:

„Když se jako lavina od roku 1930 v Německu začal šířit fašismus, vzdělanostně tehdy snad v jedné z nejvyspělejších zemi světa, tak nám musí být jasné, že se totéž může stát kdekoliv na světě. Na začátku jsou dva charakteristické znaky: plížící se normalizace a vytěsňování /Ausgrenzungen určitých skupin obyvatelstva.

Je nutné všímat si, co a jak politici mluví. Je to pomalý proces. Často je zapomínané, že pronásledování Židů nezačalo ze dne na den, ale vleklo se pomalu a postupně gradovalo. Když v roce 1936 poukazovala má babička na to, že brzy vypukne drastické pronásledovaní Židů, mnozí ji říkali: Ne, to není možné, to se nestane, jsme přece Němci, my i naši předci se zde narodili…“ Tolik Jason Stanley, mluvící po rodičích velice dobrou němčinou.

Než se začal zabývat fenoménem fašismus, napsal v roce 2015 knihu o propagandě How propaganda works. Inspirací pro tuto knihu mu bylo systematické kriminalizování obyvatel černé pleti v USA. Z dokumentů soudních procesů se dozvěděl, že počet odsouzených v amerických věznicích tvoří nadprůměrně vysoký počet černých. O špatných, až dezolátních sociálních podmínkách, v jakých tito obyvatelé žili, se však nepsalo nic.

„Když se o jedné skupině obyvatelstva dnes a denně píše jen jako o kriminální, líné části lidí, je to prostě fašistická metoda! Pak jsem viděl, že se tyto atributy začaly připisovat emigrantům. Nenávistná rétorika vůči nim je stejná jak v USA, tak i v Evropě. Přesto si ale myslím, že pořád máme šanci, něco s tím udělat. Za nejdůležitější považuji umět věci jasně, bez taktického vyhýbání pojmenovat jediným slovem: fašismus! Ne populismus, či extrémismus, nebo pravicový radikalismus. V žádném případě ne! FAŠISMUS! Trump je fašista. Bolsonaro (bývalý brazilský prezident) je fašista. Le Pennová je fašistka. Toto označení není rezervováno jen pro Hitlera či Mussoliniho. Fašismus je zde pořád! Je to neustálé pokušení!“

Ve své kompaktní a logickými argumenty nabité knize pak vyjmenovává 10 znaků a na konkrétních případech názorně vysvětluje, jak rozpoznat fašistické myšlení a postoje. Vybírám tři ukázky:

1. Antiintelektualismus

Fašista opovrhuje lidmi, kteří myslí, kladou kritické otázky, hledají logické vysvětlení. Fašističtí vůdci jsou převážně muži činu. Nepotřebují ani rádce, ani dlouhý čas na rozmyšlení. V současné fázi americké politiky např. Trump a jeho přívrženci zesměšňují a pohrdají vědeckým zkoumáním klimatických změn. Fakta a výzkumy je nezajímají, zcela je ignorují.

2. Venkovský populismus

V kapitole Sodoma a Gomora se Stanley zamýšlí nad vztahy mezi městem a venkovem. Tlak doprava přichází z venkova. Německý filozof Peter Sloterdijk (*1947) tuto tezi nedávno potvrdil v rozhovoru pro noviny Die Zeit, když na adresu pravicového populismu ve Francii řekl: „Populismus je hlavně odvetnou akcí venkova vůči městu.“ Jason Stanley to sice neřekne tak radikálně, ale neméně tvrdě: „Sedlák, ekonomicky a kulturně nezávislý na městu, který se ve své fantazii považuje za skutečného, poctivého a usilovného Američana, opovrhuje městem coby fašistickou konglomerací. Přitom mu ale nedochází, že fašistou může být on sám. Jako příklad cituje Trumpa na jednom z jeho předvolebních mítinků před publikem svých obdivovatelů: „Podívejte se jen na vnitřní život ve městech. Není tam žádné vzdělání, není tam žádná práce, pak jdete po ulici a někdo vás zastřelí.“

3. Konspirační teorie

Dalším znakem fašistů je šíření absurdních konspiračních teorií. Jako příklad uvádí lživé tvrzení Trumpa a jeho přívrženců, že Obama je muslimem a agentem islámského státu. Takové konspirační teorie jsou totiž velice účinné, protože přinášejí racionální vysvětlení pro jinak iracionální emoce, resentimenty, či vyvolávání strachu z nebezpečí emigrantů. Představa, že Obama je muslim, potvrzuje iracionální pocit ohrožení, které zcela nesmyslně prožívali mnozí „bílí“ při jeho prezidentské inauguraci.

Kniha vyšla v roce 2018, tedy v době před kovidovou pandemii, ale také předtím, než Putin napadl Ukrajinu, než se italskou premiérkou stala „postfašistická“ Giorgia Meloni, a volby do Evropského parlamentu ve Fracii vyhrála strana Le Penn. Bylo by zajímavé slyšet autorův komentář v důsledku těchto událostí… (Poznámka autora textu.)

Zavražděný kněz Giuseppe Puglisi z Palerma, kterého hrob jsem před měsícem navštívil na Sicílii a zmiňuji se o něm v textu Mafie a svědomí, jednou řekl: „Nemám strach z výhrůžek násilníků, ale z mlčení spravedlivých.“ Tento jeho výrok velice silně rezonuje v mé mysli. Nemohu konat jinak a proto píšu tyto řádky.

V neděli 7. července 2024 se udála zajímavá, a z mého pohledu významná událost v Itálii. Papež František navštívil Trieste, kde sloužil na veřejném prostranství mši a věřící vyzval, aby se aktivně zapojili do politiky a volili demokracii, protože nesou tak spoluodpovědnost za to, jací politici budou zemi vládnout.

„Řekněme to na rovinu!” – řekl – „V dnešním světě se demokracie netěší dobrému zdraví. Znepokojuje nás to, protože jde o dobro lidí.“ Pak František vyzval věřící, aby převzali odpovědnost v politice. Katolíci se nemohou uspokojit svou privátní vírou, ale musí se aktivně angažovat v politice. To znamená, především mít odvahu zasazovat se ve veřejných debatách za spravedlnost a mír. „Nutně potřebujeme skandál víry. Zbožnost hledící do nebe, kterou nezajímá, co se zde děje, nepotřebujeme.“ A jak referovali rakouské noviny Kleine Zeitung, papež mluvil o zraněném srdci demokracie a o tom, jak by se mělo uzdravit z nemoci způsobené kulturou vytěsňování jiných skupin, neboť to ohrožuje společný život nás všech. „Nenechme se svést jednoduchými řešeními populistických stran“ – vyzýval. Ano, neklidnou víru si přeje papež: „Bolavý trn v srdci společnosti, aby otupil konzumního ducha.“ (Der Papst und das wunde Herz der Demokratie – Papež a zraněné srdce demokracie, Kleine Zeitung, 8.července 2024, str. 8).

V úvodu jsem zmínil Trumpa a Putina jako fenomény, charakterizující dnešní dobu. Ale také papeže Františka.

Všichni tři mají své obdivovatele a také následovatele. Trump je symbolem dravého podnikatele, který v důsledku své obchodní úspěšnosti a hvězdnému bohatství si myslí, že je oprávněný být i politikem a řídit stát, jako svou privátní firmu. Putin chorobně nostalgicky oplakává ztrátu mocného politického vlivu Sovětského Svazu v období Studené války (byl tehdy rozvědčíkem KGB a zřejmě jim zůstal dodnes) a ve snaze ukázat světu a svým příznivcům jak dovede být mocný, se neštítí žádného zla. Oba v cestě za svou představou, svým vysněným cílem, kráčejí cestou, která neodpovídá morálním představám ani demokratického, ani duchovního světa. Jeden obchodník, chlubí se tím, že nikdy nepřečetl žádnou knihu a na věci má svůj názor. Často řve, uráží a osočuje a navzdory tvrdé protiarguementaci médií, že na svých mítincích opakovaně lže a vymýšlí si své vlastní, nepotvrzené teorie, jeho příznivci mu to “žerou”, jako ryba návnadu. Ten druhý, patologický nostalgik, sice čte, ale literaturu konspiračních, pochybných historiků, které slepě věří a pak dle svých vlastních závěrů přepisuje historii, jak se mu to hodí.

František, coby následovník zakladatele křesťanství jde cestou pokory, vzdělání a úcty k člověku. A taky pravdy a lásky. Když promlouvá, je cítit z jeho slov osobnost, krásu, duchovno a pokoj. Spontánně se mi vybavuje jedna pasáž z Evangelia, kde Ježíš mluví o tom, že strom poznáme po dobrém ovoci. Dobrý strom rodí dobré ovoce, špatný strom špatné, nebo žádné.

V dnešním světě jsme konfrontováni s politiky všeho druhu. Ale hlavně s takovými, kteří více méně kopírují tyto tři. V zemích střední Evropy, Maďarsku, Slovensku a částečně i v Česku, tomu není jinak. Máme zde politiky mluvící klidně, rozvážně, jsou vzdělaní a fundovaní a i když musí z postu své funkce dělat pro občany nepříjemná rozhodnutí, dokáží je vysvětlit věcně a kultivovaně. A pak jsou zde takoví, kteří neustále řvou, osočují, zesměšňují a ve své emocionálně nekorektní kritice se chovají tak, jako kdyby jen oni, a nikdo jiný, nemohl vést národ. Někdy se mi zdá, že ten klidný, tichý a moudrý hlas slušných politiků se zcela vytratil, překřičeli jej ti druzí. Není pak divu, že lidé vyhecovaní hlasem takových lídrů ztrácí soudnost, chtějí slyšet rychlá řešení a logika rozumu jim zcela uniká… Dobrý strom, dobré ovoce. Špatný strom…

Ano, tiší, skromní, vzdělaní vždy byli v menšině a nám všem, i mně, čas od času chybí dravé štiky, tak důležité pro vyvážený ekosystém v rybníku. Ale pokud si myslíme, že Pán Bůh stvořil jen dravé štiky, aby vše řešili za nás, tak se fatálně mýlíme. Dobrý strom, dobré ovoce nese, špatný strom nikoliv.

Opravdu stojí za to se někdy zamyslet, jak že tomu bylo v nedávné minulosti, kdy se pozvolna rodil fašismus a jak málo dnes chybí, aby zde nebyl znovu…

Peter Žaloudek, Vídeň, červenec 2024

„Jsem jen host na této zemi…“ to jsou slova slavné, starozákonní modlitby žalmů (Žalm 119,19). Křesťanství, respektujíc zákony místa, jazyka a kultury, vnímá lidský život jako cestu. Cestu, která má kdesi svůj začátek, poté nějaký čas trvá, na zemi sice jednou skončí, avšak v jiné dimenzi, kterou doposud neznáme, pokračuje dál.

Tato myšlenka mi přišla na mysl zcela spontánně během mé návštěvy přítele P. Roberta, když jsem spolu s ním navštívil hrob biskupa a kapucínského řeholníka arménského původu Cyrila Jana Zohrabian (1881-1972) v klášteře kapucínů v sicilském Palermu. Roberto mi něco málo o něm řekl, ale zbytek jsem se dozvěděl z životopisné knihy autora Giovanniho Spagnolo. Jeho kniha s titulem Cyril Jan Zohrabian – misionářem celý svůj život, vyšla minulý rok v italštině.

Na otázku, proč mne osud tohoto mnicha tak zaujal, si nedovedu jednoznačně odpovědět. Jsou věci mezi nebem a zemí, které nelze pochopit hned, možná až s odstupem času, a i to spíš intuitivně, než racionálně. Zamýšlím se tedy nad důvody mé fascinace a myšlenkám nechávám volný průběh. Život P. Cyrila mi kdesi v hloubi duše zřejmě připomenul některá fakta z mého života, zejména období pronásledování v době estébáckého komunismu, moji emigraci, jakož i následné uvědomění si různých věcí, pro život důležitých.

Z toho mála, co jsem se o P. Cyrilovi dozvěděl, je mi jasné, že v životě každého člověka hraje významnou roli jeho vnitřní naladění, nasměrování, jakoby jádro, ze kterého jako ze semene vyrůstá veliký strom. Pokud máme víru, myslím tím v Boha, víru ve smysl lidské existence, víru v to, že člověk není jen výplodem náhody, ale chtěnou a dobře vymyšlenou součástí, prvkem, který jako malinký kamínek zapadá do obrovské mozaiky, která pak vytváří ucelený a dokonalý obraz, tak už toto přesvědčení samo o sobě, automaticky formuje náš postoj ke všemu, co život servíruje.

Mnozí z našich předků a prapředků si prošli krutými životními osudy. Válka, bída a strach, komunismus, změny režimů, odlišné, někdy až protikladné filosofické či politické teorie, názory i praxe. Všichni jsme do určité míry „produkty“ své doby. I když jsme se narodili v míru a materiálních jistotách, jaké naši předci neznali, přesto ani my nejsme osvobozeni od odpovědnosti žít svůj život řádně a být dobrým příkladem pro jiné. Johann Wolfgang Goethe napsal: „Když se zamyslíme nad tím, kolik lidí jsme za život viděli, či měli možnost poznat, a když si přiznáme, jak málo jsme pro ně a oni pro nás znamenali, tak to není nic příjemného. Potkáváme člověka bohatého duchem, aniž bychom si s ním popovídali. Člověka vzdělaného, aniž bychom se od něho učili. Člověka milého, aniž bychom pro něho a jiné něco milého vykonali.“

A velký francouzský teolog a spisovatel Michel Quoist (1921-1997) dodal: „Člověk nepotřebuje mnoho zavazadel, aby se vydal na cestu životem. Stačí milovat.“

P. Cyril se narodil, vyrůstal a žil v době, která věru nebyla lehká. Narodil se v křesťanské rodině arménským rodičům Vartan a Sara ve městě Erzerum v Turecku, kde tehdy žily stovky let tisíce Arménů. V době, kdy Turecko ještě nebylo Tureckem s hranicemi, tak jak ho známe dnes. V jeho tehdejší východní části žily snad dva miliony křesťanských Arménů mezi muslimskými Turky. Bylo tam mnoho křesťanských kostelů a misionářů ze západní Evropy. Mezi nimi i kapucíni, pocházející ze sicilské provincie Palermo. Výchova a zbožnost rodiny a také jeho teta, řeholní sestra Theodora, to vše ho tehdy přivedlo k myšlence stát se řeholním knězem. Kněžské vysvěcení přijal v roce 1904. V této oblasti pak působil až do roku 1923. Když se po skončení první světové války začala měnit mapa Evropy a hranice států se posouvaly směrem k vítězným zemím, začalo mnoho muslimů utvářet radikálním způsobem Turecko. Jednou z agresivních taktik bylo vystěhování a žel i vyvražďování menšin, především pak křesťanských Arménů. Pro Cyrila Jana Zohrabian se stal život v zemi, ve které se narodil a vyrůstal, náhle bolestnou křížovou cestou. Turci nejdříve vyvraždili celou jeho rodinu, rodiče, tři bratry a sestru. Dva bratři, Arakiaal a Meghirditch byli ženatí a měli děti, sestra Margherita byla řeholnicí. Všichni, celkem padesát členů jeho širší rodiny, mezi kterými byla i zmíněná teta, řeholní sestra Theodora, byli zmasakrováni. Obzvlášť brutálně zavraždili jeho bratra Josefa, který byl rovněž knězem, a to ukřižováním dlouhými hřeby do země. Cyrila obvinili z absurdní velezrady a z podněcování boje křesťanů vůči muslimům.

Ani tehdy, ani dnes, nic nového pod sluncem. Autoritativní, diktátorské režimy vždy musí vyrukovat s argumenty lží totálním překrucováním historických faktů. Je to jejich jediná zbraň, jak si udržet moc. Svobodný, otevřený a pravdu hledající člověk je pro takové režimy absolutně nežádoucí. Je to nenáviděný nepřítel a při jeho likvidaci neexistují žádné morální zábrany. Žel, i v dnešní době jsme konfrontováni s takovými režimy. Nejviditelnějším odstrašujícím příkladem je putinovský režim, který brutálně likviduje opoziční politiky, posledním byl Alexej Navalnyj. Lidé, smýšlející jinak a mající odvahu proti jeho režimu vystoupit, mizí ve věznicích a nebo se prostě „vypaří“ ze světa. A pokřivenosti režimu napomáhá i mocná a mocenská ruská pravoslavná církev, Putinem zmanipulovaná, když slovy jejího nejvyššího duchovního Kyrilla označí válku na Ukrajině za válku svatou …

V rychle svolaném soudním procesu bez faktů a svědků P. Cyrila odsoudili na smrt bičováním. Přivázali ho na stůl a pětkrát 60ti šlehy biče ho bili dva chlapi do nohou a chodidel. Jiní dva mu ucpávali ústa, aby neslyšeli jeho zoufalý řev. Když pak omdlel, v domnění, že je mrtvý, vyhodili ho ven. Někdo mu poskytl první pomoc, záhy byl ale vyhoštěn z Turecka do Řecka. Do smrti pak nosil na svém těle stigmata mučení. Chodidla měl zdeformovaná, při chůzi problémy, pomáhat si musel podpůrnou hůlkou. Zmrzačili jeho tělo, ale ne jeho ducha. Brzy na to, už jako emigrant v nové zemi, se otřásl z hrůz mučení. Uvědomil si, že jeho osud nebyl ani zdaleka jediný. Týrání, pronásledování či vyhoštění zažily na svém těle tisíce jiných. Ti měli alespoň štěstí, že si zachránili holý život. Dnes už totiž víme, že bestiální pronásledování křesťanských Arménů v Turecku vešlo do dějin jako hrůzostrašná genocida, při které bylo vyvražděno na 1,5 milionů Arménů. A i když nynější turecká vláda Recepa T. Erdogana slovo genocida neuznává, nic to nemění na faktu, kterého se tehdy dopustili jejich předci ve zběsilé nenávisti vůči křesťanským Arménům.

Pro arménské uprchlíky v Řecku byl P. Cyril požehnáním. V zoufalé situaci, kdy mnozí přišli o nejbližší příbuzné, veškerý majetek a ocitli se bez základních prostředků na zcela jiném, cizím území, byla jeho přítomnost neuvěřitelnou posilou a povzbuzením. On, který sdílel do poslední tečky jejich osud, přišel o příbuzné i domov, měl přesto všechno jiskru naděje a radosti v očích, srdce plné útěchy a lásky, po ruce vždy slova povzbuzení a odvahy, se tak najednou stal majákem na břehu rozbouřeného, zběsilého světa. Lze si jen těžko představit, jestli by se stal pro všechny ty chudé a bezradné bezdomovce tím štědrým dárcem duchovní pomoci a péče, kdyby si sám neprošel tím vším utrpením, jako oni. Ačkoliv postavou velice malý, mučením pochroumaným tělem, stal se mocným obrem. Musel mít v sobě cosi nadlidského, co ho tak radikálně odlišovalo od jiných a přes tolikeré utrpení dělalo duchovně silným.

Jeho křesťansko-misionářský duch, plný nové vynalézavosti, se brzy projevil i v exilové činnosti. Pořádal bohoslužby a velká setkání pro arménské uprchlíky, kterých se zúčastňovali i mnozí Řekové, neboť v něm viděli autentickou, přitažlivou bytost. Řekové, jak známo, jsou křesťané, ale východního pravoslavného vyznání. Proto se časem P. Cyril stal terčem útoků řeckých pravoslavných biskupů, kteří se báli, že jejich věřící přetáhne do tzv. západního římského křesťanství. Dlouhá léta byl trpěn, protože jeho charismatická osobnost a množství aktivit pro dobro a práva uprchlíků jim bránila vůči němu vystoupit. Navíc se o něm vědělo, že rezignoval na nabídku papeže vysvětit ho na biskupa pro arménské uprchlíky, protože předvídal, že by se tou nominací mohl stát ještě větším terčem pro řeckou pravoslavnou církev. Když ale po jeho několikaleté činnosti v Řecku přišli jeho přičiněním kapucíni ze Sicílie do Řecka, aby tam založili novou misi, byl z taktických i diplomatických důvodů papežem z Řecka stažen a v roce 1940 jmenován biskupem východního obřadu na území Al Jazeera celého, tehdy křesťanského území Sýrie, mezi řekami Eufrat a Tigris. Nejen že se musel naučit arabský jazyk, ale byl poslán mezi křesťany obklopenými všeobecnou nenávistí muslimů. A navíc neměl žádné peníze. Lidé, kteří P. Cyrila dlouhá léta znali, při různých procesech připomínali, že jeho celoživotním sloganem, ať už působil kdekoliv, byla slova: „Sono un povero cappuccino.“ Jsem chudý kapucín. Své poslání vnímal jako výzvu k ekumenickému spolužití s muslimy. Když například zasáhla v roce 1941 silná průtrž mračen s devastujícími povodněmi město a oblast Dejr-ez-Zor, přijel P. Cyril jako první v čele konvoje nákladních aut s první pomoci pro postižené obyvatelstvo. Ve vozech byly veškeré zásoby jeho biskupství. Při předávaní těchto zásob jen stroze řekl: „Pomoc našeho křesťanského společenství pro naše muslimské bratry.“

Z dnešního pohledu se zdá až nepochopitelné, že v oblasti, kde P. Cyril kdysi ve čtyřicátých až padesátých letech minulého století působil, byli křesťané. Přitom je to historicky jedna z nejstarších křesťanských oblastí vůbec. Všichni máme dnes před očima Sýrii, zdevastovanou občanskou válkou, nepřetržitě se vlekoucí od roku 2011. Tehdy povstaly různé ozbrojené skupiny proti armádnímu vojsku prezidenta Baššár al-Asada, a dodnes tyto skupiny bojují i mezi sebou. Válkou postižené jsou právě východní částí Sýrie, kde žili většinou křesťané. Zničený byl i největší křesťanský chrám ve městě Aleppo a většina křesťanů z této oblasti, neustále drcenou vojenskými konflikty, již emigrovala.

Činnost křesťanského, velice angažujícího se biskupa na území, kde většinu obyvatelstva tvoří muslimové, byla od samého začátku pod speciálním drobnohledem. Jeho popularita se šířila přes hranice světa křesťanů na území světa muslimů asi tak, jako když vítr věje z jedné i z druhé strany. Nebylo možné ji nevnímat, zastavit, či ignorovat. A tak ve snaze jeho aktivity zabrzdit, hledali aktéři světa muslimského vždy nějaké důvody, jak zvěsti o jeho aktivitách utlumit. Není tedy divu, že jednou z charakteristik jeho činnosti byly časté obžaloby a vězení za to, že prý porušuje muslimské zákony. Celý život si psal deník a před svou smrtí odevzdal tři svazky tlustě popsaných Pamětí. V nich si vzpomíná na nesčetná setkání s konkrétními lidmi, včetně jejich jmen. Mnohé vzpomínky jsou smutné, jiné vypovídají o radostných událostech. Když se na sklonku jeho života, kdy byl veřejností uctíván jako svatý muž, někdo dostal do jeho blízkosti a chtěl z jeho úst slyšet nějakou tu vzpomínku, tak se jen pousmál a řekl: „Vše je v mých Pamětech, které vyšly tiskem. Teď jsem už jen stará ruina. Procestoval jsem snad celý svět. Čtyřikrát jsem byl ve vězení, odsouzený na smrt, dvakrát vyhoštěný…“ Giovanni Spagnolo, který o něm knihu napsal, na závěr píše: „Ten, kdo měl možnost se s ním setkat, měl také příležitost pochopit, jak to myslel Tomasso da Celano (1190-1260), spolubratr svatého Františka z Assisi, když o něm napsal životopis, ve kterém kromě jiného píše: „Kdekoliv se František nacházel, i když to bylo uprostřed zástupu lidí, kteří si ho přáli vidět, slyšet, nebo se ho alespoň dotknout, se neustále jen v duchu modlil, aniž by si toho někdo všiml.“ Cyril Jan Zohrabian nebyl člověkem, který by se hodně modlil. Byl spíše žijící modlitbou. Konec konců, jednou z vět, kterou celý život stále opakoval, je: „To, co má smysl, je modlitba.“

Zde bych měl skončit

Dovolím si ale poukázat ještě na jednu zajímavost ze života P. Cyrila. Možná je to monologická odpověď pro mne samého, protože na začátku říkám, že nedokážu rychle a jednoznačně popsat, proč mě nečekané a neplánované „setkání“ s tímto člověkem během mého letošního pobytu na Sicílii tak silně oslovilo. Kdoví, možná se tento monolog stane dialogem, do kterého vstoupí někdo z vás, kdo bude tyto mé řádky číst. Nic není náhoda.

Po třinácti letech náročné biskupské práce v arabském světě, v roce 1953, se udála zajímavá, ale z pohledu pohnutého života P. Cyrila, vlastně zcela obyčejná věc.

Byl odsouzený na měsíc vězení a pokutu 500 syrských lír a dalších 500 lir na soudní výlohy syrských soudců za to, že prý nerespektuje jejich zákony a v křesťanských školách svého ordinariátu nechce přizpůsobit jejich nařízení řádu křesťanských škol. Po pobytu ve vězení byl povolaný na měsíc do Itálie, aby se tam zotavil jak z útrap vězení, tak z celého náročného života, bylo mu tehdy 71 let. Vedení církve v Římě si ale uvědomilo, že tvrdé podmínky v arabském světě už nejsou pro něho a papež Pius XII. ho jmenoval patriarchálním vizitátorem všech arménských uprchlíků žijících v různých zemích Jižní Ameriky. P. Cyril tuto funkci přijal. Ve věku, kdy je většina lidí již v důchodu, se vydal na téměř roční cestu po zemích Jižní Ameriky, aby tam navštěvoval bývalé arménské uprchlíky, kterým se podařilo včas utéct před tureckou genocidou. Navštěvoval komunity Arménů v Argentině, Brazílii, Uruguayi a všude se setkával s obrovským nadšením. K velice dojemnému setkání došlo v Brazílii, když k němu přišla téměř 90ti letá žena, aby mu sdělila, že byla přítelkyní jeho matky. Z výpovědí této ženy ihned pochopil, že mluví pravdu, protože vypovídala o věcech, které by cizí člověk nikdy nemohl znát…

Zamýšlením se nad životem P. Cyrila v kontextu jeho životopisu a zároveň v kontextu tehdejší a dnešní doby, jakož i v kontextu křesťanského poslání, se mi nakonec vynořil nádherný obraz. Asi tak, jako když jedu autem v husté mlze, vidím jen kousek silnice před sebou a najednou, po vypaření mlhy se přede mnou objeví nádherná přírodní scenérie. Setkání s tímto mne doposud neznámým člověkem, mi odhalilo starověkou pravdu.

Na zemi jsem jen cizinec. Nikdo z nás si nevybral ani místo, ani rodiče, ani krajinu, ani politický systém. Narodil jsem se a jsem zde. Ale to, že jsem se narodil, není náhoda. Je to obrovský proces. Neuvěřitelný. Obdivuhodný. A je to zázrak. I když nad tím většinou nepřemýšlím a beru to jako samozřejmost. Ale ve chvíli, kdy si uvědomím, že můj život smysl má a že bych ho měl žít tak, aby byl smyslem a příkladem i pro jiné, teprve tehdy dostává můj život zcela jinou, novou duchovní dimenzi. Stávám se „misionářem“. A není hezčího poslání než poslání lásky. Bez lásky není ani život, ani mír. Žít bez lásky žádný smysl nedává …

Petr Žaloudek, začátek července 2024, po návštěvě Sicílie

Všichni to známe. Na dovolené, zejména při našich cestách do zahraničí, nás fascinují historické památky, krajina, jídlo a další různé maličkosti, odlišné od těch, které známe z domova, ze země kde žijeme. Každý z nás však obdivuje něco jiného. Někteří se vyloží na slunečnou pláž a azurové moře plus do bronzova opálená kůže jim bohatě stačí. Nic jiného nevyhledávají. Jiní si vezmou sebou bedekr a pečlivě odškrtávají památky, které právě spatřili. Další skupina navštěvuje muzea či restaurace s místními kulinářskými pochoutkami a mohli bychom zajisté v seznamu preferencí jednotlivých cestovatelů pokračovat.

Také rád cestuji. A vše z toho, co láká jiné návštěvníky, láká více méně i mne. Ale způsob mého cestování je trochu jiný. Cesty rád spojuji s návštěvou přátel či známých, žijících v zemi, kterou navštívím. Je pro mne zážitek, když v blízkosti těchto lidí mohu poznávat běžný všední den ve všech jeho barvách a maličkostech. Díky nim se setkávám s fakty a událostmi, kterých bych si jako běžný turista pravděpodobně nevšiml. S mým vzácným a věrným přítelem z dob teologických studií v 80-tých letech v Římě, Sicilanem a řeholním knězem P. Robertem, jsem měl již mnohokrát možnost nahlédnout do „nevšedních všedností“ Itálie. Letos mne velice silně oslovily příběhy konkrétních lidí nedávné sicilské minulosti, lidí, které nechala zavraždit sicilská mafie Cosa Nostra. Příběhy tak silné, že si je nemohu ponechat pro sebe. Životy těchto obětí jsou vskutku obdivuhodné a nám všem by měly připomínat důležitost svědomí.

Jako vždy, „předehrou“ k napsání textu o výjimečných osobnostech či výjimečné události, jsou pro mne inspirace a pomyslné souvislosti s odkazem na konkrétní citace z Nového Zákona.

Například na jednom místě mluví Ježíš o smysluplnosti života:

1. O tom, že ten, kdo prioritně myslí jen na své pohodlí a bezstarostný život a neuvědomuje si, že tak, jak je důležitý život tělesný, je stejně tak, ne li více, důležitý i život duchovní a zdraví duše;

2. O zaslepenosti z důvodu vlastního strachu před nemocemi, která pak brání člověku vidět bídu a ohrožení života jiných lidí ve svém okolí;

3. O přílišném egoismu, který hledí jen na vlastní bezpečnost a veškeré jistoty a solidarita i soucit s jinými ho nezajímá:

“Kdo si chce svůj život zachránit, ztratí ho…Co prospěje člověku, když získá celý svět, ale ztratí svou duši?“ (Mk 8,35-36) A na jiném místě: „Nikdo nemá větší lásky než ten, kdo položí svůj život za jiné.“ (Jn 15,13)

Tyto myšlenky zarezonovaly spontánně a neuvěřitelně naléhavě v mé hlavě v momentu, kdy jsem při prohlídce slavné a velkolepé katedrály v Palermu, nic nevěda, přišel k hrobu blahoslaveného P. Giuseppe Puglisi (1937-1993), zavražděného sicilskou mafií. Patnáctého září 1993 v den jeho 56. narozenin, ho před vchodem do jeho bytu chladnokrevně zastřelili z bezprostřední blízkosti dva členové mafie. Jeden z vrahů, kterého policie dopadla, při pozdějším procesu řekl, že P. Puglisi se těsně před výstřelem na oba podíval, pousmál se a vyřkl poslední slova: „Počítal jsem s tím.“

Proč musel zemřít? O tom vypovídají texty v italštině, angličtině a němčině u jeho hrobu. Hodně o tom informují texty na internetu, dále pak životopisná kniha Francesca Delizioisi Don Puglisi. Vita del prete parmelitano ucciso dalla mafia – Don Puglisi. Život palermského kněze, zavražděného mafií z roku 2001, jako i film, natočený v roce 2005 režisérem Robertem Faenza Alla Luce del sole – Za bílého dne. Řečeno stručně: V 80-tých letech minulého století byla na Sicíli obrovská nezaměstnanost mezi mládeží. Mnozí mladí lidé se tak uchylovali k různým kriminálním deliktům, krádežím a násilnostem. Hlavně však se stávali lehkou a levnou obětí drogových klanů, které byly pod kontrolou mafie. P. Puglisi pohledem na zneužívanou a bezradnou mládež trpěl. Na jedné straně organizoval na své faře různá setkání, vzdělávací programy, ale i sportovní akce, aby alespoň nějaké částí frustrované mládeže nabídl smysluplnou činnost. Zároveň ale ve svých kázáních a veřejných promluvách kritizoval jak brutálnost mafie, tak neschopnost a zkorumpovanost místní vlády. Často prý nebojácně jmenoval i konkrétní osoby. A to se mu stalo osudným. Stal se trnem v oku všech zkorumpovaných mocných lidí, kteří neviděli jinou možnost, než ho násilnou smrtí umlčet a zastrašit tak jiné, kteří by ho chtěli v této jeho činnosti následovat. V konfrontaci s čistotou charakteru tohoto kněze, který své svědomí dal do služby pravdě a lásce – Bohu – jejich nepříčetná zuřivost neznala mezí a stali se tak otroky lži a zla.

Ve druhém největším kostele v Palermu (po katedrále), v bazilice Sv. Dominika, je pohřbena jiná, velká osobnost z novodobých italsko-sicilských dějin, soudce a rovněž oběť mafie, Giovanni Falcone (1939-1992). Začátkem 80-tých let vytvořil Falcone spolu s hlavním soudcem Soudní rady Ministerstva spravedlnosti Rocco Chinnici v Palermu speciální komisi pro boj proti mafii. Na Sicílii mocně rozšířená mafie dala ihned jasně najevo, že nebude tolerovat žádné právní útoky a krátce po vytvoření této komise v bombovém atentátu Chinniciho zavraždila. Falcone se však tímto zdrcujícím aktem mafie zastrašit nedal, neochvějně jednal dál dle svého svědomí a nekompromisními jednáními se mu podařilo od roku 1986 pronásledovat a dostat za mříže více než 400 členů mafie. V roce 1991 byl povýšen na důležitý post do Říma na Ministerstvo spravedlností. Nadále i odtamtud řídil soudní procesy proti mafii. Dne 23. května 1992 se vracel z Říma spolu s manželkou, soudkyní pro delikty mládeže Francescou Morvillo, do jejich domu v Palermu. Byli v konvoji tří obrněných vozů. Atentátníci, kteří je celou cestou z Říma do Palerma sledovali, měli již předtím uloženou v drenážní rouře pod dálnici A29 z Palermského letiště do Palerma 500 kg bombovou nálož. Když konvoj tímto místem projížděl, z dálky ji odpálili. Při atentátu přišli o život tři policisté v prvním autě a Falcone s manželkou. Falconeho řidič a policisté jedoucí za nimi, přežili. Na místě dálnice mezi Palermem a letištěm jsou na obou stranách dálnice dva veliké sloupy z červeného granitu, na nichž je tato smutná událost zapsána.

Když se Falconeho celoživotní přítel z dětských let, Paolo Borsellino, rovněž soudce a zároveň i jeho nejbližší spolupracovník v boji proti mafii, o tomto atentátu dověděl, jeho první slova byla: „Další obětí budu já“. A vskutku, za necelé dva měsíce, 19. července 1992 se i on se svou pětičlennou ochrankou stal obětí atentátu. Před domem, ve kterém bydlela jeho matka, kterou chtěl po obědě navštívit, explodoval v momentě jeho příchodu zaparkovaný vůz naložený municí.

Těmito bombovými útoky na dvě nejvýznamnější osobnosti v boji proti sicilské mafii odešli nejen dva výjimeční soudci, ale i hodně znalostí. Oba totiž s sebou vždy nosili své poznámkové sešity s důležitými informacemi…

Mafie si na čas oddechla, protože se ji podařily její nejdůležitější útoky. Ale postupně a s odstupem času, byli všichni vrazi dopadeni.

Když mě přítel Roberto minulou neděli 16. června vezl po dálnici A29 na letiště, na chvíli zpomalil v místě, kde se masakr v roce 1992 odehrál. Zastavit, kvůli velkému provozu, se nedalo. Dva vysoké granitové sloupy nesoucí nápis o události, která se tam odehrála, nemůžete minout. Naskočila mi husí kůže a do očí řeka slz…

Představa, co se tam kdysi odehrálo, mě natolik přemohla, že jsem ani nemohl mluvit… Ale nebyly to jen slzy smutku nad otřesným aktem. Byly to zároveň, a to hlavně, slzy radosti a vděčnosti, že takoví lidé existují. Ježíš nikdy nikomu nesliboval šťastný a bezstarostný život na zemi. Naopak, pronásledování a utrpení předpovídal všem těm, kdo se budou snažit žít poctivě, slušně a dle svědomí. Protože se svými životními postoji automaticky dostanou do konfrontace s lidmi, reprezentujícími svět lži a zla. Stačí se jen podívat, co se děje dnes, jak například mašinérie lži a zla vedena Putinem válcuje a likviduje každého, kdo si dovolí říct jiné slovo. A takovým lidem, těm, kteří se dokáži postavit lži a zlu, sliboval Ježíš pokoj srdce a radostný věčný život.

Z Evangelia jsme si zvykli v průběhu staletí vybírat to, co se nám kdy hodí a jak nám to v dané situaci vyhovuje. Ale že Evangelium je také závazek, způsob žití, cesta k vnitřnímu míru a radosti, si uvědomujeme asi jen zřídkakdy. Tak často se v církvi odvoláváme na Ježíše, na všechno to dobré a krásné, v konečném důsledku vlastně i demokratické, čím inspiroval. Ale žít jeho Evangelium, být čestným, pravdomluvným člověkem, stát si za svým názorem, umět věci pojmenovávat, černé černým, bílé bílým, se nám věru mnohokrát nechce. Je to totiž velmi těžké a náročné a má to jen nevýhody… Jsme lidé, a mít strach je přece tak lidské, tak normální… A po ruce máme ihned spoustu výmluv: kvůli rodině, dětem, povinnostem, závazkům v práci, porušování starých zvyků, prý ohrožení dobrého renomé, a tak podobně…

Paolo Borsellino v jednom rozhovoru řekl:

„Ten, kdo má strach, umírá každý den. Kdo nemá strach, umře jen jednou.“

Giuseppe Puglisi, Giovanni Falcone, Paolo Borsellino…

Kéž jejich odvaha, charakterní život a jasná mysl je pro nás všechny zářným příkladem, jak žít svůj život ve světě zmítaném tolikerou pokřiveností!

Peter Žaloudek, Vídeň, 18. 6. 2024

Na jednom místě v Evangeliu je řeč o věrnosti a poctivosti v malém, jako předpokladu k věrnosti a poctivosti ve věcech velkých: „Kdo je věrný v malém, je věrný i ve velkém; kdo je nepoctivý v malém, je nepoctivý i ve velkém.“ (Lk 16, 10)

Těmito slovy je vyjádřena zásada, že člověk se nestane velkým znenadání jakoby mávnutím kouzelného proutku, v momentu, kdy něco velkého či výjimečného udělá, ale velikost je důsledek procesu vnitřního růstu. V každé sebemenší situaci, kdy bere vážně své člověčenství a životní výzvy úměrné stupni věku, poznání a svědomí, přijímá lidská bytost vše jako šanci a pomalu spěje k velikosti. Tak, jako dozrává na stromě ovoce v lahodný a výživný plod.

Ta věta z Evangelia mi přišla na mysl při poslechu relace o příběhu herečky Dorothey Neff (1903-1986) a její přítelkyně, divadelní krejčí kostýmů Lilly Wolff (1896-1983). První byla árijského původu, druhá židovka.

Dvě ženy na začátku 2. světové války k sobě cítily náklonnost, ale navenek ji nesměly dát najevo. Jednak proto, že homosexualita byla trestná a v Rakousku platil až do roku 1971 zákon o zákazu soužití homosexuálních párů a také proto, že od roku 1941 platil zákaz uzavírání přátelství mezi árijskými a židovskými občany. Navíc byli Židé od roku 1941 určeni k deportaci. Z jejich bytů ve všech vídeňských okresech byli vystěhováni do bytů jiných židovských rodin, bydlících ve druhém okresu. Zde čekali pod ostrým dohledem gestapa na deportaci do koncentračních táborů v Polsku či Bělorusku. Přes den se mohli pohybovat po městě kvůli práci a obstarávání živobytí, večer se ale museli vrátit na určené adresy. Dokud to ještě šlo, zdržovala se Lilly Wolff během dne u své přítelkyně Dorothey, bydlící v prvním vídeňském okresu v ulici Annagasse 8 a večer se vracela do přiděleného třípokojového bytu manželů Blumových v Ferdinandgasse 4, ve kterém se spolu s ní tísnilo osm lidí.

Když ale začaly deportace a Židé hromadně odcházeli na tzv. “práce do jiných zemí“, řekla Dorothea jednoho říjnového dne Lilly: „Už se tam nevracej, zůstaneš u mně a budeš se zde skrývat tak dlouho, jak to jen bude možné.“ Oficiálně nikdo nevěděl, kam a na jak dlouho odcházejí, s sebou si mohli vzít maximálně jeden 20ti kilogramový kufr. O několik dnů poté, šla Dorothea speciálně nalíčená a oblečená tak, aby ji nikdo nepoznal, do Ferdinandgasse a opatrně se vyptávala na rodinu, u které bydlela Lilly. Dozvěděla se, že všichni byli deportováni a gestapáci prý u toho zuřili, neboť chyběla jedna osoba – Lilly. Dorothea dotyčným lidem sdělila, že jí kdosi řekl o sebevraždě jedné mladé ženy (pravděpodobně ze strachu před deportací), bydlící právě v tomto domě. Pak rychle odešla a už se tam nikdy nevrátila. Bylo jí jasné, že tím Lilly zachránila v hodině dvanácté.

Přesto ale nastalo pro obě ženy nesmírně těžké období. Nikdo v domě, ve kterém Dorothea žila, nesměl ani jen tušit, že ve svém bytě skrývá Židovku.

Jídlo bylo na příděl, musela se s tím, co si sama mohla koupit za jídelní lístky pro jednu osobu, s Lilly rozdělit. Jelikož byla známou herečkou a divadlo ve Vídni fungovalo i za války, občas se k ní někdo ohlásil na návštěvu. V takových situacích bylo obzvlášť těžké a velmi riskantní Lilly ukrýt. Jakákoliv maličkost mohla způsobit podezření, že u ní někdo bydlí: ručník, nějaký oděv, nádobí, atd. Když se v roce 1941 rozhodla Lilly u sebe ukrýt, bylo to v období, kdy vedl Hitler vítězné tažení na všech frontách a předpoklad, že se jednou situace změní, nacizmus a válka skončí, byl téměř nepředstavitelný. Přesto se Dorothea rozhodla pro tento čin. S obrovským nasazením a nepředstavitelnými oběťmi a strachem se nakonec obě dočkaly konce války. Z „ponorkové situace“, kterou spolu musely přežít, však jejich vztah koncem války skončil. Dorothea si našla časem jinou přítelkyni, herečku Evu Zilcher (1920-1994), se kterou pak žila až do své smrti v roce 1986 a obě jsou pohřbené ve společném čestném hrobě města Vídeň na Centrálním hřbitově. Lilly se po krutých zkušenostech z pronásledovaní Židů rozhodla Rakousko opustit a usadila se v USA ve městě Dallas, v Texasu. Tam si otevřela módní krejčovství, stala se známou a do Rakouska se již nikdy nevrátila. Než obě ženy zemřely, natočili s nimi redaktoři jak rakouského rozhlasu, tak i v USA rozhovory. Z těchto rozhovorů čerpal také redakční tým rádia Ö1 v relaci „Liebe ist alles! Dorothea Neff – eine mutige Schauspielerin“ ze dne 25. května 2024. „Láska je vše. Dorothea Neff – odvážná herečka.“

Rád bych z těchto rozhovorů, které v relaci zazněly, citoval několik myšlenek, které byly aktuální nejen tehdy, za války, ale platí i dnes.

„Můj největší herecký výkon jsem nevydala v divadle, ale v době vlády nacistů“ – řekla krátce po nastolení míru 9. dubna 1945 Dorothea Neff.

Lilly Wolff, po mnoha letech emigrace, odpověděla americké novinářce:

„Co to obnáší, žít několik let v skrytosti? Je to neustálý strach z toho, že budete odhaleni a odsouzeni k smrti. Potřebovaly jsme mít silné nervy, abychom se dokázaly smířit s tím, co jsme měly k dispozici na přežití. Silné nervy, abychom dokázaly vzdorovat tlaku nacistické propagandy vůči Židům, kterou nás denně bombardovali vysíláním silných Hitlerových řečí. Na druhé straně jsme ale denně zažívaly nezištnost, věrnost, hluboké přátelství a lásku, která nás spolu držela. Dorothea věděla, jak hrozně trpím a svým hereckým nadáním a napodobováním hlasů mi neustále přibližovala rozhovory s různými lidmi, abych tak měla alespoň nějakou představu o tom, co se děje venku ve městě a na ulici, kam jsem nemohla jít. Její přátelství a něžná péče mi dávaly sílu k přežití. Všechnu tu hrůzu jsem byla schopná přežít jen proto, že jsem nebyla sama. Můj kříž a bolest jsem nenesla sama. Ona byla se mnou. Jedna druhou jsme potřebovaly, spolu jsme hladověly, spolu jsme se třásly, když jsme v zimě neměly čím topit“ – řekla po mnoha letech Lilly, neuvědomujíc si, že tím jaksi navázala na slova Dorothey, která byla vyslovena mnoho let předtím a na zcela jiném místě.

S čím ale žádná z nich na samém začátku nepočítala a co se, bohužel, přihodilo, že Lilly dvakrát těžce onemocněla. V prvním případě ji zachránil jeden student medicíny bydlící o dvě patra výš, ve druhém případě musela jít kvůli bolestem a nádoru v prsu na operaci. V případě operace ji zachránil starý osobní průkaz Dorothey. Když jí bylo 22 let, vdala se a její jméno se změnilo na Dorothea Schmid. Její manžel ale ještě v témže roce zemřel. S tímto starým falešným dokladem přišla s Lilly do nemocnice, kde jí lékaři nádor odstranili, naštěstí nebyl zhoubný. Jakým napětím a strachem si přitom musely obě projít, nelze ani slovy popsat. Naštěstí to už bylo těsně před koncem války, kdy nemocnice byly plné zraněných lidí po bombardování a jiných neštěstí a na podvod nikdo nepřišel.

Zastavím se ale na chvíli u prvního případu onemocnění. Udála se totiž zcela nevšední, obdivuhodná věc. V důsledku podvýživy, nedostatku stravy, vitamínů a neustálého psychického tlaku ze strachu, trpěla Lilly stoupajícími bolestmi břicha, nevolnostmi a slabostí. Přesnou diagnózu nebylo možné určit, protože nemohla jít do nemocnice ani k lékaři. O dvě patra výš bydlel tehdy mladý, 23 letý student medicíny, Erwin Ringel (1921-1994). Tehdy zcela neznámý člověk, ze kterého se později stal, po Sigmundu Freudovi a Viktorovi Franklovi, třetí, dnes nejznámější rakouský psychiatr. Do všeobecného povědomí se zapsal publikacemi o sebevraždě, založil také první institut na světě zabývající se otázkami prevence sebevražd. Napsal několik knih a věnoval se přednáškové činnosti. V době, kdy byla Lilly zmítána bolestmi kvůli – dnes bychom asi řekli chudokrevnosti – byl Ringel studentem medicíny a jak sám kdysi řekl, tehdy ještě nevěděl, že psychiatrie se stane jeho celoživotním oborem. Dorothea, nešťastná a bezradná, co dělat a jak pomoct Lilly, v momentu bezradnosti, koho požádat o pomoc, zazvonila na byt Erwina Ringla.

Nechme teď promluvit Erwina Ringla, jak on tento moment popsal v epilogu knihy o Dorothee Neff, od autora jejího životopisu Petra Kunze, která vyšla v roce 1983:

„Jednoho významného dne stála paní Neff před mým bytem a zeptala se: `Ringel, umíte píchat injekce? Nebyl jsem sice ještě hotový se svým studiem medicíny, ale měl jsem již za sebou mnoho praxe v Rudolfspital, takže jsem bez váhaní odpověděl kladně. Od toho momentu jsem měl možnost dávat Lilly Wolff injekce, které znamenaly v její anemii jedinou možnou záchranu.“`

Mladého, 23 letého Erwina Ringla poznamenaly tehdejší každodenní návštěvy u Lilly Wolff na celý život. „Tím, že jsem měl možnost se setkávat denně s Lilly Wolff, stal jsem se automaticky a neplánovaně důvěrným člověkem v její těžké situaci. Byly to mé první hodiny psychoterapie, které jsem musel zvládnout, aniž bych tehdy tušil, co vlastně psychoterapie je a že se stane mou celoživotní náplní.“

V relaci zazněl i rozhovor s autorem životopisu o Dorothee Neff, Petrem Kunzem. Na otázku redaktora, jak vnímal zoufalý čin Dorothey Neff, když v bezradnosti zazvonila na dveře bytu zcela neznámého Erwina Ringla, když nemohla ani jen tušit, jestli mu může důvěřovat, řekl: „V dobách diktatury fungují mezilidské vztahy jinak než ve svobodných časech. Na jedné straně jsou lidé nesmírně opatrní, co komu a kde říkají, na druhé straně v takových dobách rozpolcenosti společnosti fungují „antény“ lidí jinak. Lidé intuitivně sami spontánně vycítí, komu mohou, či nemohou důvěřovat.“

Tato slova mi připomněla situaci Skryté církve z dob estbácko-komunistického Československa. Po tolika letech i já dnes tvrdím, že to, co jsem v době Skryté církve zažil, patří mezi nejsilnější momenty celého mého života. Denně jsme žili ve strachu a obavách, co se stane, když nás odhalí při slavení tajné Eucharistie v nějakém bytě, či při nějaké teologické přednášce, nebo při promítání filmu s náboženskou tématikou v bytě v paneláku, kde bylo často přítomných i třicet či více lidí, nebo při pašování náboženské literatury přes hory polsko-slovenských hranic. Strach byl všudypřítomný. Přesto ale, to vzájemné spolucítění, vědomí, že táhneme za jeden provaz, že se můžeme jeden na druhého spolehnout, bylo tak silné a mocné, tak duchaplné a inspirující, že dodnes mám právě na toto období mého života ty nejhezčí celoživotní vzpomínky, plné radosti a vděčnosti…

Dorothea Neff a Erwin Ringel nikdy neudělali z těchto činů žádnou reklamu. Ani jeden, ani druhý nedostali za tuto činnost nikdy žádné výhody nebo odměnu. Dostali ale určitou cenu, kterou je obdarován člověk, znající sám sebe, konající dle svého svědomí a pokorně i nezištně slouží těm, kteří jsou na jeho pomoc odkázáni. Tou cenou je bohatství a růst vlastní duše.

Na konci tohoto příběhu se dostávám k tomu, o čem píšu na začátku: Ten, kdo je věrný v malém, tomu lze svěřit i velké věci.

Mottem známé německo-rakouské herečky Dorothy Neff bylo: „Žít svůj život anständig – poctivě – gut – dobře a liebend – milujíc.“

Dorothea Neff zemřela v roce 1986 ve věku 83 let. Město Vídeň ji darovalo Ehrengrab. Na jejím pomníku stojí věta známá ze židovství: „Kdo zachrání jeden život, jako by zachránil celý svět.“

Z Erwina Ringla se stal světoznámý psychiatr. O tom, co kdysi dělal za války, riskujíc svůj vlastní život, když tajně navštěvoval Židovku Lilly Wolff, dával ji injekce, dlouze s ní promlouval a naslouchal jí, nikdy na veřejnosti nemluvil. Známým se stal tím, že se věnoval výzkumu a prevenci sebevraždy. Do širokého, všeobecného povědomí se ale dostal hlavně svou knihou z roku 1984 „Österreichische Seele“ – Rakouská duše, ve které fundovaným, psychoterapeutickým způsobem připomíná Rakušanům, že za druhé světové války nebyli jen oběťmi nacizmu, jak se to celá léta, dlouho po skončení války v Rakousku vykládalo, ale že byli také spoluaktéry a za to by si měli řádně vstoupit do svědomí a snažit se o nápravu společnosti. Když kniha vyšla, vyvolala obrovskou nevoli jak z řad mnoha Rakušanů, tak některých médií. Byl označován za „Nestbeschmutzer“ – kadící do vlastního hnízda – jinými slovy hanící svůj vlastní národ. Dostával nesčetné vyhrůžky a hrozby smrti. Postupně ale tlak povolil, v nesčetných veřejných a mediálních debatách si Rakušané uvědomili, že Ringel má pravdu. Dnes patří tato publikace v Rakousku k jednomu z nejvýznamnějším děl celého dvacátého století a je i v seznamu povinné četby nejen pro studenty medicíny, ale i všeobecně.

A poslední věc, kterou si v této souvislosti uvědomuji je, že velkým se člověk nerodí. Velkým se stává. Na základě toho, jak žije, jak pozitivně ovlivňuje společnost a jde příkladem pro další generace.

Když bylo třeba, hlásil se Erwin Ringel ke křesťanství v mládežnické organizaci ve Vídni, za co ho již jako mladého studenta měli ve svém hledáčku nacisté. Ten duchovní ideál mu ale stál za to, neboť ho naučil pojmenovávat věci správným jménem, například Hitler byl pro něj morální ruinou a vyvrhelem. A když znovu bylo třeba, šel poskytovat pomoc Lilly Wolff, což jej mohlo stát život. Přežil. A přežil nejen fyzicky, jeho duše v těchto momentech rostla a stala se z něj časem osobnost. Nejen vzdělanostně, ale i duchovně. A tak je to v životě každého z nás. Když na úrovni svého poznání a věku se snažíme přijímat věci, jakkoliv malé či banální a zodpovědně se k nim postavit, stavíme si tím pomyslné schody, po nichž pak stoupáme k vyšším obzorům a horizontům. A to vše nás nejen obšťastňuje, ale poskytuje nám zároveň i rozhled a pomáhá utvářet názor.

To přeji všem, i sobě.

Petr Žaloudek, Vídeň, konec května 2024.

ZDROJ:

(https://oe1.orf.at/programm/20240525#757843/Liebe-ist-alles-Dorothea-Neff-eine-mutige-Schauspielerin

Rozhovory s Lilly Wolff natočila v USA americká novinářka zabývající se zločiny holocaustu a jsou uložené v United States holocaust memorial museum. Rozhovory s Dorotheou Neff natočilo ORF v roce 1977 a v roce 1980

Nedeľná nekázeň denníka N a odkaz na podcast.

Jezuita Michal Petráš zomrel ako 56-ročný v malej fiatke, ktorú pri už navždy neobjasnenej havárii rozmliaždila obrovská tatrovka. Dovtedy vládal žiť pod veľkým tlakom od likvidácie kláštorov v roku 1950, aj po dlhé roky vo väzení a vo výrobe. Pri páde so žeriavom si dolámal nohy. Medzi pražskou jarou a normalizáciou mal na pár rokov štátny súhlas ako kaplán v Piešťanoch.

V jednej zo zaznamenaných kázní * povedal:

… Kristus Pán chcel zostávať u nás nie vystavený na poklonu, pri ktorej by sme hádam odriekali bezduché modlitby, ale chcel presne toto: vezmite a jedzte, vezmite a pite …

… na slávnosti Božieho tela som bol plný zármutku a opravdivého smútku. Pretože to nebola oslava Krista. To bola vonkajšia paráda bez opravdivej lásky k Bohu … ľudia by sa mali na tej vonkajšej slávnosti v plnej dôstojnosti prejaviť, že oslavujú Krista, že sa nešli prejsť po uliciach a podebatovať o veciach, na ktoré každodenne myslia.

Ku koncu katolíckej liturgie kňaz obradne otrie kalich a paténu od zvyškov vína a chleba. Petráš odrobinky, ktoré uľpeli na paténe, jednoducho sfúkol bokom. Videl tváre pred sebou a prihovoril sa rehoľníčkam v prvej lavici: sestričky, neomdlievajte, to už nie je božie telo, sú to len chlebové omrvinky.

Katolícka cirkev sama seba predstavuje aj ako našu matku a súčasne aj ako Kristovo telo. Telo matky cirkvi je mužské. Teológia božieho tela vychodí z mužského Ježišovho tela, ktoré sprostredkujú a spravujú vyvolení muži. Keď kňaz, ktorým je muž vo svojej bytostnej podstate premenený na kňaza, vysloví v predpísaných liturgických súvislostiach toto je moje telo (po latinsky hoc est enim corpus meum), tak podľa cirkevnej náuky sa chlebovitá podstata oblátky zmení na podstatu Tela. Formulka zľudovela ako magická skomolenina hokus pokus.

Na to, aby sme prestali omdlievať, však nestačí podrobne zdôvodňovať a katechizmovo vysvetľovať ako sa obyčajný chlieb stáva alebo prestáva byť Ježišovým telom. Tento patriarchálny pokus sa končí. Zelený štvrtok, ako sviatok hostiny, bude stačiť. Oblátka nebude modlou a nebudeme sa jej klaňať. Budeme sa navzájom pozývať na hostinu, budeme dôstojne lámať chlieb a slávnostne pripíjať z kalicha. Rovnohodnotne, bez ohľadu na pohlavie a stav.

Otvárajú sa nám nové metafory božieho tela. O svete plnom bolesti potrebujeme rozvažovať myšlienkovými prístupmi a technologickými možnosťami primeranými dobe, v ktorej žijeme a s ohľadom na životné prostredie, ktoré sme priviedli na hranicu katastrofy pre ľudstvo i zem. Naše vlastné premenenie nie je hokus pokus, žiaden magický moment, ale proces, v ktorom sa stávame sami sebou v takej miere, v akej sa vládzeme znova narodiť.

Vo viacerých krajinách Európy sa deti v škole neučia náboženstvo, ale o náboženstve. Konfesná výchova sa ponecháva rodine a jej širšiemu spoločenstvu. Katechétky sa musia vyrovnať s chápaním viery v jednotlivých rodinách, aj s tým, že deti prijímajú tradovanú vieru v konfrontácii s inými náboženskými a sekulárnymi modelmi náhľadu na svet. Ako mladí v časoch normalizácie sme žili pod nátlakom ľudovej zbožnosti. Museli sme ísť v nedeľu do kostola a staré mamy robili všetko pre to, aby sme aj inak boli na poriadku, od prvého prijímania po sobáš. Takéto zvestovanie viery dokázalo len chabo súperiť s nedeľnou rozprávkou a ateistickou propagandou. Ale keď sa zrazu z podzemia vynorili dôveryhodné osobnosti ako Petráš, tak sme sa na nich ihneď napojili aj napriek spoločenským rizikám. Viera alebo neviera len ako formálny súhlas vnútený faktoidnými informáciami, nemá žiadnu cenu. Nestačí mať moc a tvrdiť, že to je večná pravda.

 * Listy a tematické kázne Michal Petráš SJ, Dobrá kniha, 2023, ISBN 9788081913907, editor Ladislav Csontos, Božie telo, str. 111 -114

Říká se, že barometrem neboli ukazatelem vyspělosti civilizované, sociální společnosti je způsob zacházení s lidmi, patřícími do menšinových skupin. Jednou z takových skupin jsou staří, nemocní a postižení. Pokud toto pravidlo platí, pak Havaj a zejména hlavní město Honolulu, je toho vzorným příkladem. Ze všech měst, které jsem kdy v čase mého cestování po světě navštívil, je honolulská veřejná autobusová doprava příkladem opravdu obdivu hodným. Autobusy zde sice nejezdí v tak častých intervalech jako v Rakousku či v Česku, zato způsob, jak tento druh transportu umožňuje přemísťování starých, nemocných a postižených, je fascinující. Nejenže mají autobusy vpředu speciální velký nosič pro kola, když se někdo potřebuje dostat přes hustou městskou dopravu z jednoho konce Honolulu na druhý, ale celá přední část autobusu je vyhrazena pro postižené a vozíčkáře. Ti také nastupují i vystupují pouze předními dveřmi, ostatní lidé používají při výstupu dveře uprostřed či na konci autobusu. Když ale vidíte to množství postižených, a že jsem během mého letošního měsíčního pobytu na Havaji používal autobusy v Honolulu opravdu často, tak si najednou uvědomíte, že jste svědky zcela ojedinělého fenoménu. Nejde totiž jen o množství postižených lidí, neustále přistupujících či vystupujících, o množství vozíčků, elektrických či tlačených jinými lidmi, ale o celkový přístup řidiče a ostatních cestujících. Ve většině případů musí řidič nejdříve spustit automaticky ovládanou plošinu, aby mohli lidé pohodlně nastoupit i vystoupit. Když chce nastoupit vozíčkář, tak musí řidič nejdříve sklopit sedací plochy, aby bylo místo i pro jiné postižené. Po jejich vystoupení zase sedadlo dát do sedící formy. Tyto úkony lze dělat relativně rychle. Řidič je dělá neustále, automaticky. Pak ale nastupují postižení. A to je něco, co v Evropě jen tak nevidíme. Viděl jsem zde často nastupovat lidi, které běžně v Rakousku ani jinde na veřejnosti nepotkám. Lidi bez dolních končetin, lidi mladé i velice staré po těžkých úrazech či vážných nemocích, zřejmě po mozkových příhodách, kdy se tím nejšouravějším pohybem posouvají dovnitř i ven a zabere hodně času, než se autobus znovu rozjede. Viděl jsem těžce postižené lidi na elektrických vozíčcích, kteří se naučili buď pohybem jedné ruky nebo pusou posouvat speciální joystick na vozíčku, vjet s ním brilantně do autobusu, zaparkovat a pak znovu vyjet. Viděl jsem lidi sedící na vozíčku, tlačeným jinou osobou. Na první dojem byli ti lidé zcela nepřítomní, ale to bylo zřejmě jen zdání, protože se na ten vozíček nějak museli dostat. Ani jednou se mi nestalo, že bych jel autobusem, který by nebyl speciálně upravený pro postižené. Na všech nejfrekventovanějších linkách přes město, kterými sem jel, bylo v autobuse vždy několik takto postižených lidí. A byla to zcela běžná, normální situace. V klidu a s trpělivostí se k nim choval jak řidič, tak ostatní cestující. Žádná nervozita, brblání, či nevrlé poznámky. Napadla mě otázka, o kolik se tím doprava zpomalí a prodlouží doba cesty? A co na to ti, kteří spěchají do práce či do školy? Jak rychle mi ta otázka na mysl přišla, tak rychle jsem ji se studem zapudil. Když lidé vědí, že takto je systém nastavený, že pro nemocné a postižené musí být vždy čas i místo, tak prostě jedou do práce a do školy dříve, s časovou rezervou. Jedním z běžných a nejčastějších havajských pozdravů je HANG LOOSE – přeloženo do češtiny: UVOLNI SE. UKLIDNI SE. NESTRESUJ SE. CHCE TO KLID A TRPĚLIVOST. Ten pozdrav přitom naznačují tak, že při uzavřené pěsti vztyčí malíček a palec a rukou přitom zároveň rychle kolem vlastní osy kroutí zprava doleva a naopak.

V souvislosti s tímto velice trpělivým, laskavým a příkladným honolulským způsobem městské dopravy mě napadla ještě jedna otázka. Když je člověk těžce nemocný či postižený, má to většinou dopad i na jeho psychiku. Takoví lidé často podléhají pocitu méněcennosti, melancholii, upadají do depresí. Takoví lidé si většinou netroufají běžně jít na veřejnost a pokud musí, pak třeba zakoušejí nevrlost, nevhodné poznámky či úšklebky a jejich sebevědomí to ohrozí. Těmto smutným doprovodným znakům jsou zcela jistě vystaveni i všichni ti postižení či těžce nemocní zde na Havaji. Ale pokud si společnost uvědomuje spoluzodpovědnost i za tyto lidi, staví se k nim jako ke zcela normálním, rovnocenným spoluobčanům a vysílá jim přirozené signály přátelství a ochoty pomáhat, tak musím se vší úctou a radostí dodat: Smekám klobouk a děkuji!

I tento postřeh si odvážím z letošní návštěvy Havaje jako jeden z nejhezčích zážitků – jako dar, o který se rád podělím s každým, kdo bude tyto řádky číst. Peter Žaloudek, napsané v Honolulu 18. dubna 2024.