Vyšiel prvý diel vybraných spisov Jana Konzala. Obsahuje to literárne a teologicky najkompaktnejšie, čo napísal a knižne vydal – Orientace; Křesťanovy slepé uličky; Chuť změny, chuť kořisti; Zpověď tajného biskupa. Možno máte všetky tieto knihy tak, ako postupne vychádzali. Možno vám daktorá v knižnici chýba, lebo ste ju požičali. Vybrané spisy nie sú zbytočné opakovanie, ak si ich nájdete pod stromčekom. Možno by ste si ich inak nevytiahli. A takto bude stačiť ak trochu zalistujete a na chvíľu sa začítate. Ako vydavateľ (CDK), ktorý vybral túto chuťvzbudzujúcu pasáž z Konzalovej Spovede.
„Byl bych rád, kdyby církev uvěřila, že je Pánova, že nepatří sobě, že jejím úkolem není starat se o sebe. Já si myslím, že tomu moc nevěří. Za druhé bych byl rád, kdyby se jí podařilo uvěřit, že blahoslavenství nejsou prázdná slova, že Bůh má pro ně slabost. Za třetí toužím po tom, aby deklarovala, jak vypadá změna smýšlení. Lidé dnes dovedou převlékat kabát, ale změnit smýšlení tak, jak to uměl apoštol Pavel, když se s brekem rozešel se svou minulostí, to se nedaří. Já mám obavu, že moje církev je strašně pyšná, strašně hrdá na to, že dobře věří. Za čtvrté, aby přestala zachraňovat svoji pozici ve světě. Církev totiž věnuje své pozici a pověsti spoustu sil a energie, a přitom na tom vůbec nezáleží. Za páté bych si přál, aby brala vážněji povolání být svátostí tohoto světa. My tady nejsme proto, abychom udělovali svátosti, ale abychom byli svátostí těm, kteří na naše svátosti kašlou. Přestože lidé kašlou na naše rituály, potřebují se setkat s Bohem – ale nám se do toho nechce. Za šesté, aby se odhodlala být přístřeším i těm, kteří s ní nesouhlasí a které třeba nemá ráda. A za sedmé bych si přál, kdyby si konečně přestala namlouvat, že je matka církev. Ona ve skutečnosti miluje otcovsky, ne mateřsky. Matka totiž miluje bezpodmínečně, ale církev miluje podmínečně jako otcové. Ti říkají, když budeš dobrej, když se vyučíš a dotáhneš to tam a tam, tak tě budu mít rád. Takovou jistotu‘ lidé znají na tisíc způsobů, ale potřebují mít někoho, kdo je přijme, i když zkrachují. Přál bych si, aby církev přestala řečnit, že je matkou, a začala matkou skutečně být.“
Predhovor napísal Jiří Hanuš, z historikov asi najväčší znalec dejín skrytej cirkvi.
Konzalov žiak Martin Šály doplnil knihu štúdiou o jeho teológii.
Sú súhlasom autorov a vydavateľov tieto dva texty preberáme.
Jiří Hanuš: Rehabilitace přirozené autority, Getsemany, 363/2023
Poznal jsem několik kněží a biskupů skryté církve, působících v Československu v dobách nesvobody. Všichni jsou nyní už na onom světě, pamatuji si na setkání a rozhovory s nimi. Vzpomínám si na Stanislava Krátkého, muže mně mentálně vzdáleného, často mnohomluvného, na můj vkus příliš sebejistého – přesto však zapáleného vnitřním ohněm, který nešlo přehlédnout, obdařeného nadějí, která stála za každým rohem, kolem kterého prošel. Vzpomínám také na Vladimíra Vítka a Josefa Javoru, brněnské kněze, kteří prožívali evangelium pokorně, bez nároků, vědomí si svých limitů, a proto oddaní službě druhým. Vzpomínám si na Fridolína Zahradníka, kterého jsem překřtil na Božího partyzána: patřil k „velkým chlapům“, praktikům, kteří raději opravují střechu, než vysvětlují teologické distinkce, mužům, kteří mají rádi akci a méně řečí. Vzpomínám si na Jiřího Krpálka, tichého, klidného človíčka, odevzdaného službě nemocným a umírajícím, kterého byste si přáli mít u svého nemocničního lůžka. Na Bedřicha Provazníka, jehož rozkolísanost mezi věrností přijatého poznání v minulosti a aktuálností jeho pozdějšího charismatického přesvědčení byla až dojemně opravdivá…
A samozřejmě také na Jana Konzala, jednoho z mála spisovatelů skrytých církevních společenství. Vzpomínka, která se mi často vrací, je tato: Spolu s několika dalšími přáteli sedíme ve strašické zahradě, při nějakém intelektuálním setkání v polovině devadesátých let, v době ještě plné nadějí na rozvoj veřejných možností umlčené, podzemní církve. Jan Konzal v rámci své promluvy uvádí svůj výklad o rozdílu mezi vírou a náboženstvím. Odvažuji se nesouhlasit, podpořen jednou přítelkyní, husitskou farářkou. Oběma se nám zdá to rozdělení příliš radikální, já za ním vidím kritiku náboženství ze šedesátých let, to okouzlení vírou jako něčím nezkostnatělým, nedogmatickým, nekultickým. Opatrně i s přítelkyní oponujeme – neboť si Jana velice vážíme – namítáme něco v tom smyslu, že formu, kult a symboliku náboženství nelze šmahem odmítnout, že jsou za nimi antropologické skutečnosti, které podávají pomocnou ruku víře. Jan Konzal nás striktně odmítá, v této záležitosti ho nepřesvědčíme. Trvá si na svém. Tehdy jsem si to vyhodnotil jako poznání získané ve „zlatých šedesátých“, které stárnoucí muž už nehodlá opouštět kvůli nějakým teologickým či filozofickým novinkám. Dnes už vím, že za tím bylo mnohem, mnohem víc. A že jsme se tehdy dotkli, možná nevědomky, něčeho, na čem Jan postavil svou křesťanskou existenci, své vyznání, svou misii – a čemu zůstal věrný až do konce. Dnes bych to nazval existenciální vírou, zaměřenou na osobní pastoraci, ježíšovsky nedůvěřivou k institucionálním i personálním nástrahám bránícím konkrétnímu člověku vsadit na dost nejistou křesťanskou kartu.
Čtenáři, který otevírá tuto knihu, aniž by autora znal nebo jej znal pouze podle jména, bych ji doporučil číst odzadu. Nejdříve bych začal rozhovorem Jana Konzala s Bobem Fliedrem, který obsahuje vedle mnoha odboček esenci Janova životního příběhu. Je možné si při něm uvědomit, jak komunistická éra a její nespravedlnosti zamíchaly lidskými osudy, a jak byli současně komunisté neprozíraví a směšní ve svém pokusu určovat směr dějin i směr lidských životů. Konzal patřil k těm, kteří byli nespravedlivě odsouzeni a vězněni, kterým bylo zabráněno sledovat přímou cestu, kteří patřili k oficiálně druhořadým lidem. Přesto se jeho příběh právě v rámci těchto omezení stal dobrodružným, inspirativním, nečítankově nejednoznačným a pestrobarevným. Je to příběh, při němž si jeho aktér na vlastní kůži vyzkoušel všechno, co pak zúročil při doprovázení lidí, zpovědích, rozhovorech, přednáškách – a co také vtělil do svých knih. Byl řeholníkem, ženatým mužem i katolickým knězem a biskupem, pobyl ve vězeních a různých občanských povoláních, přitom vybudoval živé a poměrně velké křesťanské společenství, zasáhl výrazně do českých duchovních dějin i do pastorální teologie. Rozhovor s Fliedrem má nespornou informační hodnotu a co víc, prozrazuje mnoho o zpovídaném v řádcích i mezi nimi. Jeho hlavní předností je to, že vysvětluje mnohé z motivací, které vedly křesťanské aktivisty za minulého režimu k určitému typu jednání i smýšlení. Není to však četba vhodná pouze pro historika velkých dějin, Fliedr se pokusil ukázat i všední stránky „občanského“ biskupa, nezařazeného a do jisté míry nezařaditelného do běžné církevní správy. Pro ty, kdo budou odkázáni pouze na zápis rozhovoru a nezažili autora naživo, je třeba dodat, že pohovor s Konzalem byl zážitkem také díky jeho stále přítomnému situačnímu humoru, který doprovázel i vážná témata osobní a společenská.
Doporučoval bych pokračovat střední částí knihy (Chuť změny, chuť kořisti), která má v sobě nejvíce literárního řemesla, totiž krátkými příhodami ilustrujícími Konzalovo pastoračního působení. Je hodně o tom, jak působili podzemní kněží nefarářsky, neformálně, jak sloužili v přirozených podmínkách, bez nutnosti formalizovaných agend. Byla to doba, v níž odpadávalo nefunkční instrumentárium, nabalené v předchozích dobách na jádro křesťanské zvěsti. Tato publikace je ale ještě něčím víc: je svědectvím o naprosto zásadním, pedagogicko-psychologizujícím misijním působení uvnitř křesťanské společnosti, která žila pod příkrovem ateistického světonázoru a konzumního socialismu. Je to zvláštní květ, který vyrašil z podzemí, a to i na poměry skryté církve. I málokterý z podzemníků se odvážil tak radikálního zaměření na nástrahy a pasti, které soužily a souží lidské (křesťanské i nekřesťanské) duše. S radikalismem, s jakým přistupoval Konzal k lidským trablům, si nezadal s františkánským potížistou Bonaventurou Boušem či se samotným Felixem M. Davídkem, geniálním zakladatelem katolických paralelních struktur a současně jejich největším destruktorem. Když jsem Konzalovy pastorační příběhy četl před nedávnem podruhé, zapůsobily na mne úplně nejmocněji z celého jeho díla. Prozrazují totiž, s jakým křehkým a současně mocným nástrojem pracují ti, kteří se rozhodli pro interpretaci Ježíšovy zvěsti jako ztroskotání, opuštění, lítosti, pokání – zkrátka moci v bezmoci. Paradoxie kříže, o níž tak často a rád mluvil Bouše, se zde zhmotňuje na konkrétních lidských bytostech, opatřených sice jinými jmény, ale bytostně skutečných, žijících v konkrétním prostředí. Konzalův svět naplňují především ti, kteří se ocitli v existenciální, často neřešitelné situaci: řeholnice opouštějící komunitu, manželé a manželky v rozvodové situaci, kněží ztrácející víru a smysl života, celibátníci podléhající ženskému kouzlu, lidé, kteří se nejsou schopni zpovídat či lidé s nejrůznějšími závislostmi. To jsou ti, kteří Konzala zajímají nejvíc, ti, kteří vytvářejí jeho misijní pole. Autor je tu sice ve funkci zpovědníka či rádce, ale je nesmírně sympatické, že sám často neví – a nemá problém to přiznat – co komu poradit. Lidské hříchy a potíže jsou někdy takového druhu, že je možné pouze mlčet – nebo spolumlčet, odmlčet se a modlit se za druhé, postižené neřešitelnými dilematy. Konzal nemá odpovědi na vše, a dokonce se staví proti těm svým spolubratřím, kteří si ve svém sebeuspokojivém postoji myslí, že se dají všechny odpovědi generovat s pomocí katechismů, příruček a naukových dokumentů. Konzal ví, že někdy neví nic, což je znamení nikoli neznalosti, ale zralosti.
Třetí kniha, která uvozuje tento svazek (Orientace), je čtenářsky nejobtížnější. Obsahuje teoretický souhrn Konzalových myšlenek, něco, co mělo být zřejmě jádrem jeho nauky, jeho celkovým poznáním, jeho teologickým odkazem. Jsou zde pasáže, které prozrazují jeho inspirace, jeho způsob myšlení, jeho zájem o historii křesťanství a o psychologii, jeho kritiku aktuálních církevních institucí, jeho vizi budoucnosti života církve komunitního typu. Přiznám se, že jsem tuto knihu nedokázal nikdy přečíst vcelku, byl jsem schopen si ji pouze čtenářsky drolit na kapitoly a podkapitoly, nikdy jsem neměl celistvý prožitek. Konečně jsem takto selhal i u analogických pokusů o neoficiální katolickou teologii, například u Teologie agapé Josefa Zvěřiny. Může to být mou neschopností, spíše se však domnívám, že u Konzala je něco zvláštního ve struktuře textu a zvolené formě. Ani nevím, zda se doporučuje studentům bohosloví v rámci studia praktické či pastorální teologie, do jejíhož základního českého kánonu by určitě patřila. Mohu pouze říci, co vím ze své útržkovité četby: kniha je to provokativní. V pasážích, který rozumím více či méně, nacházím teze, s nimiž bych rád polemizoval, nesouhlasil, ba nad nimi reptal. Někdy si dokonce myslím, že to autor zamýšlel a dopředu plánoval. Pro příštího badatele, který se bude věnovat skryté církvi, je však možno v každém případě doporučit tuto publikaci zejména v částech, věnovaných budování i zániku církevních institucí, protože to je nesporně jedno z životních autorových témat.
Tuto stručnou předmluvu jsem nazval „rehabilitace přirozené autority“, což bych rád vysvětlil. Nikoli náhodou nazývali Jana Konzala členové jeho církevního společenství – Pražské obce – „Autoritou“. Samozřejmě, v dobách před rokem 1989 to mělo i konspirativní důvod, přezdívka se však udržela i po sametové revoluci. Mohli mu říkat i jinak, například „biskupe“, „dohlížiteli“, „otče“, „Jene“, nevím jak. Zvolili si a udrželi „Autoritu“, což si vysvětluji mimo jiné i tak, že jí chtěli vyjádřit nejen alternativu jeho biskupské úloze, ale především to, jak ho vnímali a chtěli vnímat. Jako někoho, kdo autoritu má nejen ze svěcení nebo z přidělení odpovědnou vrchností, ale přirozeně, díky jeho povaze a charismatům. A není vůbec náhoda, že Jan touto dobrovolnou autoritou byl rád. Nepochybně dokázal někdy ukázat zuby a byl někdy i osobně tvrdohlavý, jeho autoritativnost byla, řečeno jeho termíny, z víry, nikoli z náboženství. A to přinejmenším do chvíle, kdy se obec, kterou vedl, začala štěpit v důsledku odlišných představ o činnosti ve svobodném prostředí s jeho pluralitou přístupů a hodnot. Povolání, které se mu dostalo, si úzkostlivě střežil – nebyl ochoten přirozenou autoritu vyměnit za autoritu „přiznanou“, například v době, kdy probíhalo svěcení pod podmínkou u některých biskupů a kněží. Nebyl ochoten zpochybnit něco, co dělal v průběhu předchozích třiceti let, neboť mu přišlo, že by nebyl věrný lidem, kterým sloužil, ale především Tomu, na koho se při této službě neustále odvolával. Ne náhodou mu bylo svědomí klíčovou instancí, již i křesťané někdy nahrazují souborem etických norem.
Jan Konzal zůstává jakýmsi mementem pro českou moderní katolickou církev. Ta mu upřela jeho svěcení a moc „klíčů“, i když mu nevzala jeho přirozenou, charismatickou autoritu, kterou si léty neúnavnou prací vydobyl. Ani on nedokázal sjednotit všechny skryté, i po roce 1989 roztříštěné a ideově různorodé, katolické skupiny a prosadit jednotnou linii, dokázal se ale podílet na vzniku a rozvoji Institutu ekumenických studií, smysluplné teologické aktivity, která kořenila v protinormalizačních činnostech. Nepodařilo se mu ani udržet jednotnou vlastní skupinu, o niž pečoval dlouhá léta. Jeho manželství bylo obohacující, ale bezdětné. Někteří jeho kněží dali přednost oficiálnímu působení v rámci uzavřených kompromisů s církevním establišmentem. Jeho pastorační přínos zůstává zřejmě pouze inspirací pro jednotlivce, nestal se mainstreamem. Jeho životní zápasy a rozhodnutí jsou mnohdy pochopitelné a vysvětlitelné, někdy zůstávají skryty pod pláštíkem nesdělených, tajemných motivů. Jeho spisy sice nyní vycházejí, je ale otázka, kdo je bude pozorně číst. Jeho odkaz vzhledem k církevním dějinám zůstává v radikální oproštěnosti biskupského úřadu, který ke své funkci nepotřebuje berle (berličky) ani prsteny, stačí vhodné, povzbudivé slovo.
A je otázka, do jaké míry dokážou současní křesťané převzít náročnou koncepci Janova chápání víry. Těžko říci. Jedno je jisté. Zůstávají celé zástupy, které mají problémy, potíže a strach, existenciální úzkosti, rozpory, pocity provinění a samoty, neřešitelná vnitřní napětí. Křesťané i nekřesťané. Janovo misijní pole. Kdo k těmto lidem půjde? A jakou jim přinese zprávu?
Martin Šály: Teologie Jana Konzala, Christnet, 09.10.2023
Díky finanční podpoře slovenské společnosti MED-ART, spol. s r. o., mohlo nakladatelství CDK vydat první díl sebraných spisů teologa a biskupa skryté církve Jana Konzala (1935–2021).
Najdeme zde texty jeho již dříve vydaných knih Orientace – Průvodce na cestě ke křesťanské dospělosti (původně Síť, 1995), Křesťanovy slepé uličky (Síť, 1999) a Chuť změny, chuť kořisti (Síť, 2001). Součástí je také přetisk rozhovoru Boba Fliedra s Janem Konzalem (původně vydal Portál r. 1998 pod názvem Zpověď tajného biskupa) a esej Teologie Jana Konzala, nabízející hermeneutický klíč ke Konzalovu teologickému uvažování. Předmluvu napsal Jiří Hanuš.
Vydání tohoto souboru představuje záslužný počin – jde o možnost učinit si přehled o myšlenkovém světě Jana Konzala, výrazné a dodnes inspirující osobnosti české katolické církve. Konzal byl plodným autorem. Kromě knih napsal také stovky kratších textů, které byly publikovány v různých tištěných periodikách (mimo jiné AD, Český Bratr, Katolický týdeník, Universum, Getsemany) nebo uveřejněny online (www.rkckomunio.cz, www.getsemany.cz atp.) Další stovky jeho textů pak byly napsány a vytištěny příležitostně v malém počtu nebo jen předneseny ústně. V Konzalově archivu tak lze najít homilie, alokuce, programové řeči, katechetické texty, podklady pro exercicie, dopisy atd. Výběr z těchto kratších textů se rovněž připravuje k vydání.
Teolog Jan Konzal
Jan Konzal je zřejmě známý především jako biskup „skryté církve“ (nazývané někdy také Ecclesia silentii – ES), pod jehož jurisdikci spadala i dnes již neexistující Pražská obce ES. Ti, kteří se s ním měli možnost setkat, si ho také pamatují jako citlivého duchovního doprovázejícího, disponujícího až prorockým vhledem do situací těch, kteří se k němu chodívali poradit. Konzal uměl svým „pacientům“ pomoci najít naději – a protože Konzal byl vyhlášený „specialista“ na pomoc v těch nejobtížnějších životních situacích typu úmrtí blízkého nebo nevěra, leckdy šlo opravdu o naději proti vší naději. Konzal byl také „mužem církve“, který promýšlel a v rámci Pražské obce ES se pokoušel uskutečňovat komuniální eklesiologii jako alternativní model života římskokatolické církevní obce.
Konzalovy životní zkušenosti byly pestré a pro katolického biskupa nikoli typické. V raném mládí prošel klášterním učilištěm, zažil komunistický převrat a likvidaci klášterů, byl uvězněn za tzv. podvracení republiky a ve vězení prožil skutečnou změnu smýšlení – odvrat od dříve pro něj samozřejmých, tradičních náboženských cest. Horlivě studoval (včetně tajného studia v zahraničí), působil v běžném civilním zaměstnání, oženil se, byl tajně vysvěcen a působil dlouhá desetiletí aktivně v „katolickém podzemí“. Musel se také vyrovnat s nepřízní oficiálních církevních představitelů vůči ES po Sametové revoluci a v této situaci se učit nejen nezatrpknout, ale také to, jak své církevní vize dále naplňovat. Velkou výhodou pro něj bylo, že netoužil po moci – byl označován za člověka až „chorobně neambiciózního“. Jeho neformální autorita byla ovšem značná.
Výše zmíněné okolnosti se vtělily do Konzalova teologického uvažování. Nebyl „akademickým systematickým teologem“, ač vedl dlouhou řadu vysokoškolských i „bytových“ studijních programů a soudobou (především německou) teologii znal. Pokud bychom ho chtěli zařadit do určité kategorie, můžeme ho nazvat teologem biblicko-pastorálním. V Konzalových textech tak nehledejme pasáže typu „pojednání o Trojici“, ale spíše pojednání jako „Co znamená křesťanská dospělost“. Konzal byl ten, který (mj. pod vlivem jednoho ze svých učitelů – Josefa Zvěřiny) nahlédl marnost tradic fundamentalisticky pojaté novotomistické systematické teologie a nemínil se v této oblasti angažovat. Místo toho objevil hermeneutiku (nauku o porozumění), která se stala královskou cestou jeho teologie – spolu s hlubokým zájmem o dynamiku životní cesty člověka jako takového. „Pravda“ pro Konzala nebyla jakousi objektivní statickou kategorií, nezávislou na tom, kdo ji poznává, ale příběhem, který se děje a jehož je poznávající součástí. Konzal také kladl velký důraz na Bibli, kterou dobře znal. S oblibou ji využíval typologicky, dobře je to patrné třeba v souboru příběhů Chuť změny, chuť kořisti.
V následujících odstavcích uvedeme některá typická teologická témata, kterými se Jan Konzal zabýval.
Víra a náboženství
Konzal důrazně rozlišuje víru a náboženství. Víra je pro Konzala zejména osobním vztahem – vztahem existenciální důvěry a vydanosti se svému Ty (přiznaným inspirátorem je pro Konzala Martin Buber). Boha nevidíme, ale důvěřujeme mu po vzoru Ježíše jako svému Otci. Konzal jakoby nepřímo říká: ponechme stranou teoretické úvahy o Bohu a „transcendenci“ a otevřeme se tajemné dynamice důvěry ve vztahu, důvěře jakoby formované, formulované a žité lidskými pojmy a zkušenostmi (viz zmíněný „otec“). To vše v naději, že právě takto k onomu nepopsatelnému transcendentnu směřujeme. Taková víra se může jevit nezajištěně, ale umožňuje s Ježíšem jít životem až k životu „novému“ – ke vzkříšení skrze smrt a navzdory smrti.
Náboženství oproti tomu vnímá Konzal jako soubor názorů a postojů, rituálů a etických norem, které si mají na svou stranu naklonit božstvo, v jehož jménu příslušné náboženství provozujeme. Konzal nevystupuje proti náboženství jako takovému, třeba proto, že náboženské formy mohou cestu víru podržet v obdobích úhoru. Ale (třeba pod dojmem zmíněné klášterní zkušenosti a změny smýšlení ve vězení) Konzal ví, že náboženství jako takové člověka vposledku nezachrání. Křesťané na to ani nemají sázet, ač ví, že „místo uzdravující důvěry chtějí lidé nevím proč raději s Bohem smluvit jakési výpalné. Zaplatí třeba za mši u Jezulátka, aby syn udělal maturitu. Ale věnovat důvěru tomu Ježíšovu Abba považují za podivnou výstřednost.“ (srv. Křesťanovy slepé uličky – ty jsou podobně jako literárně vyspělejší Chuť změny, chuť kořisti souborem jakýchsi typologických příběhů a mají svým způsobem ilustrovat „teorii“ obsaženou v Orientaci).
Ve své katolické církvi zažil Konzal opakovaně přetížení důrazu na náboženskost jako ochromující, umrtvující. Z řady míst, kde se tomu ve svých textech věnuje, citujme ještě alespoň pasáž ze Zpovědi tajného biskupa týkající se svátosti smíření: „[Svátost smíření] jsme strašně znešvařili. Není náhodou, že na Západě se lidé nezpovídají. My totiž svátost smíření nevnímáme jako příležitost ke změně smýšlení, ale udělali jsme z ní způsob, jak zahnat Boha do kouta, aby na nás nemohl: My jsme přece všechno vyznali a ty už nás, Bože, nemůžeš trestat. To ale není změna smýšlení. Myslím si, že církev mistrně zvládla vytváření mimikry, přikrývání nešvarů všelijakými záminkami – tu aby neutrpěla pověst církve, tu pro něco jiného. Je mistr v tom, jak se vyhýbat změně smýšlení.“
Změna smýšlení
Ano, je to změna smýšlení (obrácení, metanoia), o kterou jde v životě člověka a křesťana Konzalovi především. O zásadnosti tohoto tématu svědčí i to, že jím začíná i své nejdelší a nejsystematičtější dílo – Orientace.
Změna smýšlení jakoby nemění vlastní situaci, ale mění srdce a s ním i náhled na danou situaci. Kdo změní smýšlení a uvěří v Ježíšovo vzkříšení navzdory jeho smrti, nezmění tím fakt jeho smrti, ale nahlédne smrt jako cestu k novému životu. Konzalův člověk a křesťan se tak smrti nemusí bát, včetně všech „smrtí“, které přinášejí nejrůznější životní peripetie a krize. A krize jsou podle Konzala královskou příležitostí ke změně smýšlení! Konzalův křesťan je člověk, který věří a doufá v osobních vztazích a činech bez fixace do (jinak pomáhajících a neodmítaných) náboženských ideologií a praktik. Je vždy otevřený změně smýšlení. Nebojí se krizí, slepých uliček ani svých selhání – to vše je pro změnu smýšlení vlastně vítanou nabídkou. Je si pokorně vědomý toho, že „vše je milost“, že tedy vše podstatné dostává jako dar, zejména své přijetí Bohem, který mu už odpustil a jeho hříchy mu nepočítá.
Změna smýšlení se nedá „vyrobit“ sebevětším náboženským úsilím, člověk se jí může jen nabídnout tím, že se jí nebrání. O takovém svém postoji křesťan svědčí druhým slovy, ale především svými činy kenosis ve vztazích k bližním. Takovýto křesťan se současně netrápí tím, když se mu nedaří naplňovat ideál vydanosti ve víře – ví, že už vykročil na cestu, a to stačí: do konečného cíle stejně dojde až ve velikonoční plnosti Božího království, za hranicí času svého života a na konci času veškerého, v eschatonu. Věří také, že víra, naděje a vydávající se láska už eschaton Božího království zpřítomňují tady a teď – křesťan se totiž vydává životu stejného Ducha, kterého měl v plnosti Ježíš z Nazareta.
Odpuštění vedoucí ke smíření
Křesťanství je cesta těch, kterým bylo odpuštěno a kteří proto jaksi samozřejmě stále odpouštějí druhým. Konzal k tomuto tradičnímu křesťanskému důrazu inspirativně přidává důraz na smíření, kterým míní „směřování jedním směrem“ s těmi, se kterými jsme dříve smíření nebyli (včetně Boha samotného). V Orientaci píše: „Smíření je víc než odpuštění, ba víc než vzájemné a opravdové odpuštění, třebaže odpuštěním smíření obvykle začíná. Jestliže odpuštění je činem zaměřeným do přítomnosti a kořenícím v minulosti, je smíření novým činem mířícím do budoucnosti a kořenícím zde a teď. Osobnost se smiřuje tím, že přijímá pro své jednání takový cíl, který je nebo může být legitimním a přijatelným cílem i pro druhou stranu. Smíření tedy podstatně zahrnuje tvůrčí akt.“ Smíření je tedy činem vytvářejícím novou společnou budoucnost s tím, komu jsem odpustil, cesta do vztahové budoucnosti s někým druhým.
Křesťanská dospělost a radikalita žitá ve vztazích vydanosti
Pro Konzala je velkým tématem dospělost (zralost). Dospělý, zralý člověk je člověkem celistvosti, který nepotlačuje žádnou ze svých lidských(!) rovin, ale má je dobře integrované, včetně své pudovosti, sexuality. Zralý člověk je dále člověk životní dynamiky, vždy na cestě hledání, ano, vždy vyhlížející další a další změnu smýšlení, díky které se může stát ještě dospělejším. Zralý člověk ví, že podstatné věci přijal darem a od toho odvíjí své jednání: přijal tedy, že mu jiní odpustili jeho provinění vůči němu, a tak sám odpouští; přijímá, že byl a je milován, a tak i sám miluje. Žije ve vztazích a jedná v jejich prospěch.
Zralé osobní vztahy jsou Konzalovou teologickou mantrou, vztahové pole je pro něj teologickým klíčem k řadě tradičních křesťanských (či řekněme „katolických“) pojmů. Co je to – například – vlastně duchovní život? Konzal řekne (Křesťanovy slepé uličky): “Cílem křesťanského duchovního života je zralé umění věcných a osobních vztahů.” Nebe pak je pro Konzala vlastně „místem“, kde jsou všechny bolesti osobních vztahů uzdraveny – a ze své zkušenosti i pastorační praxe o vztahových bolestech lidí Konzal věděl dost.
Je v Konzalově teologii vztahů až příliš? Konzal dokonce řekne, že lepší je mít „zlé vztahy“ než žádné, být „bez vztahů“ je pro něj vlastně démonické. V kontextu některých počinů tzv. systematické teologie je ovšem takový teologický důraz na vztahovost osvěžující. Osvěžuje také Konzalův náhled na křesťanství jako cestu radikality (znovu v napětí k praxi „lidové církve“, které jakoby někdy stačí dobře provozované náboženství „středního proudu“): radikalita Božího odpuštění a vydanosti vůči nám nás má ponoukat přímo k Ježíšovskému životnímu stylu kenosis – sebevydanosti ve vztazích vůči druhým. Jiný životní styl pro křesťana neplatí – Konzalův křesťan je buď radikální, nebo není křesťanem vůbec.
Že se naplňování takového stylu leckdy nedaří? To nevadí: křesťanství je cesta, cesta hledání, podnikání ve svobodě Ducha: „Kristus vyzývá k hledání (Mt 7,7 a par.), k vytváření a dotváření, k rozvíjení a přetváření, k tvůrčí svobodné existenci podobné existenci Ježíšově (J 20,21).“ (Orientace).
Církev jako církev vztahů
Vztahovost v Konzalově teologii se promítá i do církve. Konzal nevytvořil, ale převzal a propracoval v teorii i praxi koncept „komuniální eklesiologie“, ve kterém je viditelná církev institucí i společenstvím. Komuniální církevní obec tedy podporuje koinonii, spolu-žití jednotlivými členů, ale hájí také současně církev jako instituci, ve které platí zodpovědnost jednoho vůči druhému.
V praxi měla tak Pražská obec ES kromě podpory života společenství (např. liturgická slavení připravovaná kolektivně, společná modlitba každý týden, smíření slavené v malý skupinách, každoroční letní setkání celé obce, nedělní setkání včetně společného oběda a odpoledního programu, atd.) také svá psaná pravidla i formální postupy a role.
Jedním z praktických důsledků uplatnění komuniální eklesiologie bylo pojetí slavení svátostí: svátosti nejsou jakýsi magický úkon, který „dělá kněz“, ale jde o slavnost společenství, které biskupem pověřený služebník „jen“ předsedá, subjektem slavení je shromážděná církevní obec.
Konzal příliš nevěřil v budoucnost církve farností, tuto formu považoval za vhodnou pro dřívější církev lidové zbožnosti, pro dobu, kdy společnost byla nominálně „křesťanská“. Toto již ale dnes není realitou a podle Konzala je taková forma přežitkem, který jen velmi obtížně umožňuje realizovat personální, vztahové, „komuniální“ aspekty života církve. Klerikalismus a přetížení důrazu na vztah já-Bůh jsou v této formě všudypřítomné.
Právě proto je podle Konzala třeba zkoumat a zkoušet nové formy katolického církevního života a komuniální eklesiologie (včetně dlouholeté praktické zkušenosti s jejím uplatněním v Pražské obci ES) k tomu může být inspirací.
Závěrem
Texty Jana Konzala jsou celkově povzbuzením k nové naději – k naději, že v individuálních životech i v církvi má smysl hledání nových cest. Jde o naději, že to, co v našich životech nebo v životě církve umírá nebo již zemřelo, není cílovým stavem, ale královskou nabídkou ke změně smýšlení.
Konzal nás povzbuzuje k odvaze nezajišťovat své křesťanské cesty „náboženskými“ sázkami na jistotu, ale otevřít se důvěře v milosrdenství uzdravujícího dotyku Ducha zcela radikálně, a tím být současně osvobozen k radikalitě odpouštění a vydanosti se druhým.
Věřím, že seznámit se s texty Jana Konzala může být pro dnešního křesťana plodné a pro budoucnost církve užitečné.
