Prispieť či neprispieť? To je otázka.

Nežiadame príliš, len delostreleckú muníciu a letectvo, zvyšok už urobíme.“ (Zdroj: Mier Ukrajine)

Motto:

Až raz bude mier, možno budeme postupne schopní odpustiť Arabom, že zabíjali našich synov, ale bude pre nás oveľa ťažšie odpustiť im, že nás nútili zabíjať ich synov. Golda Meir, 1969

Pred Veľkou nocou sa udialo stretnutie účastníkov Nedeľnej nekázne Denníka N, ktoré sme mohli a môžeme sledovať online. Všetci traja prispievatelia predstavovali svoje perspektívy na Veľkú noc v náboženských kontextoch i v kontexte nenáboženskej spoločnosti. Bolo to zaujímavé a inšpiratívne počúvanie a pozeranie, nútilo človeka premýšľať a zaujímať vlastné stanoviská: ako to je s mojou vierou v historicitu Ježišovho umučenia a ešte viacej zmŕtvychvstania? Akú úlohu v mojej osobnej viere hrá doslovné či obrazné chápanie biblických správ o tejto udalosti? Ako s týmto všetkým zaobchodí, či by mala zaobchodiť, nositeľka kresťanskej viery v dejinách a spoločnosti: cirkev? Atď. Boli to zdieľania zaujímavé a odvážne. Napriek tomu, že niektoré mohli spôsobiť zdvihnuté obočie u nejedného strážcu pravej viery čerpajúceho svoje vedomosti zo zdrojov, ktoré sa naposledy aktualizovali na konci 19. storočia, ich nositelia boli autentickí a stáli pevne vo svojej viere neopierajúcej sa primárne o Denzingerov Enchiridion symbolorum definitionum et declarationum de rebus fidei et morum alebo o Symbolické knihy, ale o existenciu a prežívanie zdedenej kresťanskej cirkevnej viery v ich vlastných životoch a premýšľaniach. Nie som ostražitý strážca pravej viery a náboženská polícia sa mi protiví. Možno podprahovo preto, že neznášam zápalky. Zakladajú sa nimi ohne (napr. hraníc) a páchnu po síre (pekelnej). Naopak, vždy ma udiví a poteší, keď stretnem človeka a ľudí harmonizujúcich vieru so svojím životom s úmyslom urobiť život a svet lepším a slobodnejším miestom na život, či už je viera kresťanská či nekresťanská, náboženská či nenáboženská. Týchto ľudí s autentickým postojom inklúzie, zmyslom pre väčší a vyšší zmysel než ten prvoplánový, s úsmevom i slzami, je čoraz menej. Moje obočie zostalo teda pokojne a uznanlivo na svojom mieste.

Až do chvíle, keď prišla na pretras téma vojny. Daniel Pastirčák mi čítal z duše, keď sa prihováral za pacifistickú pastoráciu vo vojnových zákopoch. Myslím, že máme obaja niečo z idealizmu otca Mulcahyho zo seriálu M.A.S.H. Danielovi kontroval Peter Križan, že takto sa ale vojna nevyhráva, vojaci idú resp. sú idení do vojny s predporozumením, že bude treba strieľať, zabíjať. Lebo sami sú strieľaní a zabíjaní. Môj rozum dával za pravdu Petrovi. Z tejto ťažkej situácie som sa dostal mentálnym alibistickým útekom do slovenskej reality v zmysle, že veď u nás sa nebojuje. Môj mladý dospelý syn nejde dostať povolávací rozkaz na front a moja dospievajúca dcéra sa nemusí obávať zbesilosti nepriateľských vojakov nainšturuovaných, že znásilňovanie a zverské fyzické a psychické mučenie civilov tiež patrí k metódam vedenia vojny. A ja môžem buntošiť cez blogy na ok21 či inak a nemusím ako vojenský kaplán rozžehnávať vojakov zomierajúcich v obrovských bolestiach, volajúcich v agónii ku svojej mame či k Bohu, nemusím sa ku nim plaziť pomedzi odtrhnuté časti ich tiel…

Dnes ráno som si prečítal správu, ktorá ukončila môj mentálny útek na územie, kde sa (zatiaľ) nebojuje. Keďže nová SK vláda odmieta poskytnúť vojenskú pomoc Ukrajine a iba veľmi insitní spoluobčania stále veria, že z humanitárnych dôvodov, iniciatívy sa chopili rôznorodo organizovaní občianski aktivisti. Pozvali slovenskú verejnosť k pripojeniu sa k českej občianskej zbierke na muníciu pre ukrajinské vojsko: konkrétne delostrelecké náboje. Ich fotka bola pripojená k textu. Predstavil som si: náboj vyletí z dela a dopadne na tank, na bojové pole, dom, zákop. V tanku, na poli, v zákope, v dome sú však vojaci. Mladí chalani. Sú v zelenohnedých uniformách, ktoré z nich robia dehumanizovanú masu bez ľudských osobností. Inak by z nich pozeralo v ich normálnom oblečení: napr. rifle, tričko, tenisky. Namiesto samopalov by mali v rukách mobily. Títo chalani majú svojich rodičov, ktorí sa o nich dňom i nocou strachujú, nespia, modlia sa, prosia. A chalani sa už možno trasú od strachu po vytriezvení z prvotného omámenia pocitom výnimočnosti a spasiteľnosti, ktoré ku nim vysiela krpatý starec zbabelo vydávajúci najvyššie rozkazy k zabíjaniu z bezpečia hyperchráneného úkrytu.

Áno, Daniel, na konci dráhy trajektórie strely sú mladí ľudia a zomrú predčasne a zbytočne. Je potrebné vysvetľovať, presviedčať, aby sa tak nedialo. Áno, Peter, ak odmietneme ich strieľanie, zastrelia nás a naše deti.

Čo má s takto hrozne reálnou a konkrétnou situáciou urobiť kresťan, našinec? Má finančne prispieť na zabíjajúcu strelu akokoľvek je obranná? Alebo nemá prispieť a má tak spolupôsobiť na to, že budú útočne zabíjaní, mrzačení a týraní ďalší a ďalší ľudia? Ako je v tejto absurdnej a zároveň strašnej realite prítomný Boh? Prečo neurobí poriadok? Nielen medzi Ruskom a Ukrajinou, ale tiež medzi Izraelom a okolitými štátmi, A tiež medzi bojujúcimi kmeňmi v Afrike. A všade inde vo svete.

Prečo Boh neurobil poriadok, keď ľudia mučili a zabíjali jeho syna?

Myslíš, Daniel, že viera v lásku a postoj nebojovania hoci aj s obetovaním svojho vlastného života a životov svojich najbližších dokáže odvrátiť hrôzy vojny? Veď to nedokázal ani Kristus: napriek jeho životu a smrti neprestalo na svete pôsobiť zlo. Myslíš, Peter, že aktívnym odporom, obranou voči agresorovi zadosťučiníme posolstvu o ľudskej existencii, ktorá by mala byť iná než dravé zákony prírody, v ktorých ak nezabiješ, si zabitý? Ku obom perspektívam mám blízko. Ako však medzi nimi zjednať zmierenie?

Nijako.

Ak Boh spojil svoju existenciu s existenciou človeka, prijal do seba nielen jej krásu ale rovnako absurdnosti. Ľudský svet od svojho počiatku čelí obom rozmerom. Byť človekom veľmi teší. Byť človekom strašne bolí.

Tieto mesiace a roky v našej bezprostrednej blízkosti bolia. Pár generácií nazad bolelo priamo na Slovensku, v Európe a vzdialených koncoch sveta. Bolelo v Nemeckej, Kľaku, Ostrom Grúni. Mnohí naši prastarí rodičia prijali bolesť vojny aj pod spôsobom boja proti jej pôvodcovi, akokoľvek im ich kresťanské presvedčenie kázalo milovať aj svojich nepriateľov. A kvôli ich bolesti tu dnes môžeme byť a naše korene nezanikli pred 70 rokmi vo vyhladzovacích koncentrákoch a gulagoch.

Rozhodol som sa prijať ich odkaz a obetovať svoju uspokojenosť v nezúčastňovaní sa tohoto konfliktu. Rozhodol som sa prispieť. Na náboje, ktoré budú zabíjať. Nemôžem neprispieť: ako by som sa pozrel do očí mužov, žien a detí brániacich svoje životy? Oni nemôžu za to, že niekto sa rozhodol ich vyhladiť zo sveta v mene svojho zmagoreného ega a miliónov ďalších zmagorených eg. Ľudia predsa majú právo na život!

V mene práva na život mojich detí idem prispieť na delostrelecké granáty, ktoré budú zabíjať iné niečie deti. Lebo ak neprispejem, čo dobré urobím (napr. ukrajinským deťom, ktoré žijú na bojovej línii)?

Hrozné. Absurdné.

Kyrie eleison. Kyrie eleison. Kyrie eleison.

Byť človekom hrozne bolí…

Teď jsem našel smysl. Pečuji o manželku, která trpí Parkinsonovou nemocí.

Teddy Podgorski 80-letý, Foto: ORF/Ali Schafler

„Nechci být sentimentální, ale upřímně řečeno, když je k tomu člověk disponovaný, tak se pořád ptá po smyslu života. O tom je spousta traktátů. Myslím, že jsem teď ten smysl našel. Pečuji o mou manželku, která trpí Parkinsonovou nemocí. Až na malé výjimky, když musím někam odejít, něco zařídit, jsem neustále u ní, den a noc, protože mne potřebuje. A kdybych v mém životě nekonal nic jiného než toto, tak to smysl dává víc než dost…“

Tato slova na mne zapůsobila jako blesk z čistého nebe. Slyšel jsem je v neděli 17. března v rádiu, které reprízovalo rozhovor s Teddym Podgorskim, který den předtím zemřel ve věku 88 let. Rakouský rozhlas si v té relaci vzpomněl na velikou mediální osobnost, se kterou tento rozhovor odvysílal v roce 2020 u příležitosti jeho tehdejších 85 let (18. července 2020).

Teddy Podgorski ovlivnil historii Rakouska po druhé světové válce tak, jako málokdo jiný. Pionýr rakouského rozhlasu i televize, herec, režisér, autor mnoha publikací. Ve svých 18 letech začal jako redaktor a moderátor v tehdy ještě americké poválečné zóně Rakouska v rozhlasovém vysílání „Rot-Weiss-Rot“ (Červená-Bílá-Červená, což jsou barvy rakouské vlajky) a o dva roky později přešel do již nově založeného rakouského rozhlasu. V celé jeho mediální činnosti měl zásadu být bezpartijním člověkem, protože jeho představou bylo, aby média byla nadstranická, co nejvíce objektivní a tím i seriózní. Mnohé z jeho iniciativ a vynálezů názvů relací trvají dodnes, i když je vymyslel, či navrhl koncem padesátých a během šedesátých let minulého století. Ti lidé, kteří bydleli za komunismu v Bratislavě nebo v blízkosti Bratislavy a měli tak možnost naladit na svém přijímači rakouské rozhlasové či televizní stanice, jako jsem to před svou emigrací dělával i já, si přes možné perzekuce estébáckého režimu s nadšením chytali jak rozhlasové pořady, tak televizní diskuse, kde se pak dozvídali informace ze světa, o kterých se v komunistickém Československu buď neinformovalo, anebo se informovalo zcela zkresleně a lživě, ve smyslu tehdejší všudypřítomné normalizační doktríny. „Zeit im Bild“ – hlavní zpravodajské vysílání, „Panorama“, „Jolly Joker“, „Universum“, „Seitenblicke“, „Heimat, fremde Heimat“ – to jsou názvy dnes již historických, stále přetrvávajících, legendárních vysílacích pořadů, které zná nejen každý Rakušan, ale i pozdější, postkomunističtí-pracovní přistěhovalci do Rakouska. Teddy Podgorski zažil tolik, jako málokdo za svůj pracovní život. Byl to uznávaný inovativní Medienmacher, aktivně činný ve všech možných odvětvích žurnalismu.

Toto všechno jsem jako člověk žijící většinu svého života v Rakousku a zajímající se o dění ve světě a všeobecnou politiku o Teddym Podgorském věděl. Už jen za toto jsem si ho vždy vážil. Ale přiznám se, že slova o nalezení smyslu života ve službě nemocné manželce mě příjemně překvapila. Na předcházející otázku moderátora, jestli po tolika letech nepostrádá práci v ORF, anebo si na něco s láskou vzpomíná, řekl, že nemá žádné citové vzpomínky, že se snažil dělat práci poctivě a záleželo mu na dobrých mezilidských vztazích, ale že nemůže říct, že ORF miloval, tak jako ani nemůže říct, že miluje třeba zdravotní pojišťovnu. Práci bral jako určitou náplň života. Že ji dělal dobře, to již dnes dostatečně zhodnotila rakouská společnost. Ale říct ve věku 85, na sklonku života, kdybych nic jiného v živote nedělal, ale mohl jsem 24 hodin denně pečovat o mou manželku, tak ten život stál za to – tomu říkám síla.

Člověk se často vrací ve svých myšlenkách do minulosti, vzpomíná na to či ono, vrací se k dobrým a světlým okamžikům, posteskne si nad událostmi smutnými či nepříjemnými. Ty se snaží většinou vytěsňovat, netrápit se jimi, ale ne vždy je to možné. I zvířata mají určitou paměť, a na místa kde byli v ohrožení života, se již buď nevrací, anebo jsou opatrnější. Rekapitulace, určité přehodnocování, hledání vyšších hodnot, uvědomování si že zdolávání překážek a krizí je výzva k růstu a zrání v lepší bytost – toť výsada člověka. Teddy Podgorski si na sklonku života uvědomil, že jsou některé hodnoty, které se nedají zaplatit ani penězi, ani slávou.

To jeho vyprávění o životě s archivními ukázkami jeho kariéry z dávné minulosti až po samý konec života mi připomnělo, co nás kdysi dávno, když jsem byl ještě malý kluk, učili v hodinách náboženství. Že totiž na konci života, až se dostavíme před Boží soud, bude nám promítnutý film našeho života se vším dobrým i zlým, co jsme kdy udělali… Můžeme se nad tím pousmát, mávnout rukou, že je to hloupost, že po smrti přece nic neexistuje…

Profesionálně a naprosto perfektně zpracovaný dlouhý pořad o kariérním životě Teddyho Podgorského, s použitím sestřihů ukázek z různých časových období jeho moderování či krátkých žurnalistických vstupů, mi přišel opravdu jako ten dlouhý celoživotní film. V tomto případě reálný, protože celý život pracoval u rozhlasu a televize a o všem, co kdy dělal, existují archivní záznamy. Drtivá většina z nás takové štěstí nemá. Žádné filmy či magnetofonové pásky ani o mně, ani o většině z nás neexistují. Nebo snad ano?

Peter Žaloudek, Vídeň, 18. března 2024

Aj Halík by volil Korčoka!

foto: Petr Neubert

… křížová cesta z Krickerhau je pozoruhodná především tím, že na sobě nese viditelné stopy výbuchu válečného násilí. Na Velikonoční pondělí 26. března 1945, kdy se k Handlové blížila fronta, explodovala během bohoslužby v kostele letecká puma. Obrazy, které se nacházely v blízkosti výbuchu, jsou proto na mnoha místech poškozené tlakovou vlnou a perforované střepinami.

K objevu tohoto starého svědectví života, víry a tragického osudu došlo nedávno. Celá desetiletí odpočívala handlovská cesta kříže zapomenutá na půdě kostela. V presbytáři Nejsvětějšího Salvátora u Karlova mostu v Praze bude od dob druhé světové války takto kompletně vystavena poprvé.

Norbert Schmidt, kurátor

Pred pozadím rozstrieľanej krížovej cesty, obrazom plnom významov, odkazov a zmyslu, nahral Tomáš Halík pozdrav slovenským přátelům.

Tomáš Halík povzbudzuje slovenské sestry a bratov, aby volili Ivana Korčoka.

Volíme človeka, volíme Korčoka!

Foto: FB/Ivan Korčok

Veriaci, ktorí sú aktívni vo verejnom živote, zverejnili výzvu na podporu prezidentského kandidáta Ivana Korčoka. Prvý signatárom výzvy je Daniel Pastričák.

Volíme človeka, volíme Korčoka.

V týchto dňoch sa v tichosti budeme spoločne pozerať na kríž. Pokora Zeleného štvrtka, smútok a utrpenie Veľkého piatka, ticho Bielej soboty a nádej Veľkonočnej nedele nás povzbudzujú zastaviť sa a premýšľať o nás, o svete okolo nás a našom smerovaní ako jednotlivcov, ako rodín, ako krajiny. Mystéria Veľkej noci nás tento rok zastihla týždeň pred druhým kolom prezidentských volieb.

Prirodzene, my všetci počas prežívania najväčších kresťanských sviatkov budeme cestovať za svojimi blízkymi. Budeme s nimi hovoriť nielen, ale iste aj o tom, kam smeruje naša krajina a koho chceme za prezidenta. Budeme spoločne hovoriť, koho voliť a ako konfrontovať svoje rozhodovanie s tým, čo považujeme za dobré a lepšie pre našich drahých a pre naše milované Slovensko. To celé v dňoch, keď budeme prežívať a pripomínať si drámu a radosť dejín spásy, v ktorú veríme.

My vieme, že v prezidentských voľbách volíme nie dokonalého. Dokonalý zomrel na kríži a prináša nám nádej a tajomstvo Veľkonočnej nedele. Volíme nedokonalého, no človeka, ktorý vie, že nikdy nesmie stáť nad zákonom, ktorý vie, že pravda je skutočnou hodnotou, o ktorú slušní ľudia zápasia vo svojich životoch. Volíme človeka, ktorý chápe slobodu ako to, čo musíme chrániť a nie postupne nahrádzať korupciou, autokraciou, klamstvom, pretvárkou a cenzúrou. Volíme človeka, ktorý vie, že úlohou štátu nie je chrániť „našich“ ľudí, ale slúžiť všetkým občanom. Volíme človeka… Volíme Ivana Korčoka a k tejto voľbe pozývame i Vás!

Tieto prezidentské voľby sú dnes už nielen o tom, kto bude prezidentom, ale i o tom, či zvíťazí pravda nad lžou, láska nad nenávisťou a nádej nad strachom. V tejto situácii vnímame, že je našou povinnosťou jasne a nahlas pomenovať hrozbu autokracie a únosu Slovenska. Pozvite, prosíme, preto i Vy svojich blízkych a priateľov, známych i susedov, aby sme mali nádej, že sa prezidentom Slovenskej republiky stane človek, ktorý bude skutočne slúžiť ľuďom, všetkým bez rozdielu toho, kto vládne. Príďte voliť v sobotu 6. apríla Ivana Korčoka.

Podpísaní:

1. Daniel Pastirčák, pastor, Bratislava
2. Ján Holubčík, kňaz – rehoľník, predseda Domky, riaditeľ festivalu Lumen Bratislava
3. Hermana Jaroslava Matláková, rehoľná sestra, Ružomberok
4. Michal Oláh, sociálny expert, Bratislava
5. Robert Flamík, kňaz – rehoľník, Holíč
6. Jozef Zachar, kňaz – rehoľník, Lukáčovce
7. Branislav Kľuska, vysokoškolský pedagóg, teológ, Ružomberok
8. Eduard Heger, ekonóm, Bratislava
9. Lucia Heger, lektorka, Bratislava
10. Marián Milčák, básnik a pedagóg, Levoča
11. Jozef Lupták, violončelista a pedagóg, Bratislava
12. Martin Luterán, vzdelávateľ, Ivanka pri Dunaji,
13. Miroslava Duranková, riaditeľka a vzdelávateľka, Pusté Pole
14. Michal Krčméry, manažér, Bratislava
15. Ján Mičovský, ochranca prírody, Humenné
16. Jana Žitňanská, expertka pre ľudí so zdravotným postihnutím, Bratislava
17. Veronika Šikulová, spisovateľka, Pezinok
18. Jana Belišová, etnomuzikologička, Bratislava
19. Lucia Krčméry, manažérka, Ivanka pri Dunaji
20. Križanová Kristína, lekárka, Bratislava
21. Peter Križan, lekár, Bratislava
22. Juraj Nvota, vysokoškolský profesor, Bratislava
23. Dorota Sadovská, výtvarníčka, Bratislava
24. Marián Andričík, prekladateľ a pedagóg, Košice
25. Markéta Andričíková, pedagogička, Košice
26. Laco Čarný, výtvarník a pedagóg, Bratislava
27. Juraj Chorvatovič, člen predsedníctva Domky, Bratislava
28. Branislav Škripek, poslanec NR SR, Bratislava
29. Ivan Štefanec, poslanec EP, Považská Bystrica
30. Štefan Markuš, vedec, bývalý veľvyslanec v Maďarsku, Bratislava
31. Tomáš Hasala, manažér, Bratislava
32. Pavol Vanacký, IT expert, Košice
33. Jaroslav Beliš, výtvarník, Bratislava
34. Juraj Šeliga, právnik, Hruštín

Boh stojí na strane slabých proti mocným

Prvú nekázeň na Veľkú noc 2019 uviedol Braňo Bezák: počúvate nový nedeľný podcast Denníka N. Namiesto kultúrnych dialógov sa dnes vedú kultúrne vojny. Takmer nikto nehľadá, všetci chcú len hlásať. V Denníku N sme sa preto rozhodli vykročiť z vlastnej komfortnej bubliny. Veľkonočnou nedeľou štartujeme novú rubriku a nový podcast Nedeľná nekázeň. Priestor v nej dostanú hosťujúci autori, ktorí našli odvahu vstúpiť s kresťanským pohľadom na svet do prostredia, ktoré aj ich vlastní často označujú za nepriateľské. Od vás, našich čitateľov a poslucháčov, nechceme, aby ste s textami súhlasili, chceme len, aby ste ich počúvali. Bez predsudkov.

Nedeľná nekázeň prvý raz hosťuje v podcaste V redakcii. Braňo Bezák moderuje diskusiu na veľkonočné témy a jeho hosťami sú Anna Polcková, Daniel Pastirčák a Peter Križan. Štvrtá autorka nekázní, Veronika Šikulová, sa tento raz nemohla nahrávania zúčastniť.

Šťastné a veselé veľkonočné sviatky!

Uctime si pamätný deň Sviečkovej manifestácie

Foto: FB/Ivan Korčok Text sme prevzali z FB/Ondrej Prostredník

Odpor proti totalite mal na Slovensku svoje výrazné prejavy v prostredí cirkvi. Dnes si pripomíname Sviečkovú manifestáciu z roku 1988. Bola predovšetkým prejavom protestu proti obmedzovaniu náboženskej slobody. Zároveň však bola vzácnym príkladom spojenia síl kresťanského a občianskeho zápasu proti totalite, ktorý významne prispel k pádu totality.

Tento étos spolupráce v prospech ochrany slobody a demokracie je dôležitým odkazom Sviečkovej manifestácie. Ľudia, ktorým záleží na stabilite a rozvoji spoločnosti si uvedomujú, že aj hodnotovo rôzne orientované prúdy môžu svoje idey obhajovať a presadzovať len v slobodnej a demokratickej spoločnosti.

Vulgárne reči, ktoré tak radi v tzv. kultúrno-etických vojnách používajú politici Smeru, Hlasu a SNS a zaštiťujú sa pritom kresťanskou rétorikou, sú zradou étosu Sviečkovej manifestácie. Slúžia jedinému – a to je oslabovanie slobody a demokracie v prospech proruských síl v našej spoločnosti.

Prvé kolo prezidentských volieb však ukázalo, že čosi z tohto pozitívneho étosu Sviečkovej manifestácie predsa len prežilo. Mnohé konzervatívne regióny väčšinovo volili Ivana Korčoka, ktorého chcú koaliční politici bažiaci po autoritárskom režime diskreditovať v očiach konzervatívnych voličov ako proamerického liberála.

Nepodarilo sa im to a nedovoľme, aby sa im to podarilo v druhom kole prezidentských volieb. Tak si najlepšie uctíme pamätný deň Sviečkovej manifestácie.

Kostolné a nekostolné pašie – Kristus vprostřed nás.

S približujúcou sa Veľkou nocou vo mne už roky rastie niečo ako stres z liturgických slávení, ktoré bývajú počas sviatkov dlhšie a sofistikovanejšie než zvyčajne. A neustále sa opakujú, z roka na rok, z desaťročia na desaťročie.

Premýšľal som, obskúrne, ako to tento rok zaonačím, aby som absolvoval tohtoročné pašie zmysluplne. Rozhodol som sa pre veľký evanjelický kostol na Panenskej ulici v Bratislave. A urobil som dobre: tentokrát bolo tradičné čítanie pašií spojené so spevom z evanjelického spevníka ozvláštnené o umelecký zážitok. Na Službách Božích hral malý komorný orchester a komorný zbor spieval časti z Jánových pašií od J. S. Bacha. Bolo to dynamické, povznášajúce ducha i dušu.

Minulý týždeň som sa zase zúčastnil nedeľnej husitskej bohoslužby v Hodoníne. Prvýkrát som spozornel, keď mi biskup Dovala napísal, že bohoslužby budú v čajovni. Druhýkrát som spozornel, keď som si uvedomil, že do čajovne sa vystupuje podobne ako do jeruzalemského večeradla po schodoch, tretíkrát som spozornel, keď som zistil, že bohoslužobné zhromaždenie sa odohráva vo veľmi neformálnej atmosfére, bez bohoslužobných rúch, s hudbou gitary a violy a v nesakrálnom priestore. Uvedomil som si, že civilný charakter je tak blízky pôvodnej Poslednej večeri, ktorá sa tiež odohrala bez ornátov, mitier, sprievodov a organových chorálov. Biskup hovoril o živote bez predsudkov ako o evanjeliovom posolstve. Že treba pristupovať k ľuďom bez toho, aby sme ich dopredu súdili a odsudzovali, lebo sú iní, než sme my. Už som nemal potrebu spozornievať, len som s pocitom zmyslu vnímal Evanjelium v jeho nástojčivej jednoduchosti, samozrejmosti a pookrieval som vo vnímaní sacra prítomného v obyčajnosti. Presne tak, ako bolo napísané kriedou ako motto bohoslužby: „Dnes máme vše, co doopravdy potřebujete.“

Dnes, počas pravidelného nedeľného popoludňajšieho behu, som stretol rodinu, ktorá viezla na invalidnom vozíku pokrútenú staršiu pani. Napadlo mi, že Ježišov pašiový príbeh je notoricky známy. No aké by boli pašie, príbeh o utrpení tej pani na vozíku a jej rodiny, ktorý možno poznajú len ich najbližší? S akou láskou i nervozitou sa o ňu starajú, ako si tá pani poradí s bolesťami, ktoré má už možno niekoľko rokov, či desaťročí? Ako sa zmieruje so svojou nemohúcnosťou a odkázanosťou na asistenciu okolia? Ako počas tohoto všetkého verí a miluje, dúfa? Alebo neverí, nemiluje a nedúfa? Možno dnes. Nezačne však zajtra? Nestane sa niečo v jej živote, keď sa všetko zvrtne? Ktovie… Napadli mi množstvá ďalších ľudských príbehov, ktoré dôverne poznám. Je v nich viac bolesti než radosti. Strieda sa v nich viera a neviera, láska a neláska, nádej a beznádej. Zápasy, prehry, víťazstvá. Tak ako na Ukrajine, či v Gaze, alebo v Afrike. Alebo v navonok bežnej domácnosti, v ktorej sa však deje domáce násilie. Alebo v zlomenom srdci pubertiaka či sklamaného zaľúbenca. Či človeka, ktorému lekár oznámil ťažkú diagnózu. Alebo ktorému zomrel milovaný človek: úplne alebo na spôsob smrti srdca a dôvernej blízkosti.

A napadlo mi tiež niekoľko ľudských príbehov, v ktorých sa ľudia naďalej zápasiac s temnotami života, rozhodli vsadiť na dobro, lásku a nádej. Vo svojej slabosti a utiahnutosti spoznávajú silu, ku ktorej sa pretrpievajú a prerozhodúvajú. Kto mi zabráni milovať? Azda agresívni a neslušní ľudia okolo? Pokiaľ však existuje slušnosť a dobroprajnosť vo mne, ešte je nie je všetko stratené. Kto mi znemožní veriť? Azda ľudia újdení do svojich skrýš bez ideálov, prajnosti, úprimnosti? Pokiaľ však verím ja sám, sama, akokoľvek mikroskopickú mieru má moja viera, ešte nie je všetko stratené. Kto ma oberie o nádej? Azda pocit beznádeje, ktorý sa plazí ako rádioaktívna hmla po rannej do slnečného dňa sa prebúdzajúcej lúke? Nech! Vysadím kvety a trávu opäť. A ak sa nepodarí o rok, tak budem sadiť ďalej. Neprestanem. „Nič nás neodlúči od lásky Kristovej. (porov Rim 8, 38).

Láska Kristova však nie je termín pre náboženskú polarizáciu „našich“ a „iných“, teda tých, ktorých Kristus podľa nás miluje a požehnáva a tých ktorých nemiluje a nepožehnáva. Absurdné, až do akej trúfalosti sa rozhodli ísť niektorí kresťania: prikazujú Bohu, láske a vykydávajú svoje neroztápajúce sa ego na iných a robia tak v Božom mene.

Absit! Nie tak.

Takto: Kristus je „vprostřed nás“ (liturgia podľa K. Farského).

Prajem nám všetkým zmysluplnú návštevu veľkonočných liturgií: tých slávnostných, naplnených dejinami cirkvi, vsádzajú evanjelium do vývoja spoločnosti. I tých jednoduchých a neformálnych, ktoré premosťujú súčasnosť už veľmi často postkresťanskú s evanjeliovými veľkonočnými udalosťami, ktoré dávali miliardám ľudí v minulosti i v súčasnosti zmysel a majú v sebe milosť do zmyslu vsadiť aj súčasníkov, veľmi často od kresťanstva už odpojených. Rovnako zmysluplné sú pašiové liturgie pri invalidných vozíkoch, nemocničných posteliach, hroboch, rodinných fotkách, verejných stretnutiach konaných s dobrým srdcom či pomysleniach na zomrelé lásky a priateľstvá. Aj tento rok budeme počuť: „Pán Ježiš Kristus vstal z mŕtvych!“ alebo „Christos voskrese!“ Možno sa budeme obzerať okolo seba, ako to vyzerá v živote, že vstal? Možno neuvidíme žiadnu zmenu a ľudia okolnosti sa nám budú zdať naďalej nevzkriesené.

No nikto a nič nám nezabráni pozrieť sa do seba a na seba. A uprostred všetkého, čo v našich a nielen v našich životoch zomrelo, hnije a zapácha predsa urobíme prvý krok z hrobu. A potom druhý. A tretí. A desiaty. A tisíci. Vždy jeden ďalší krok. Tak ako vzkriesený Ježiš, keď kráčal ku svojim milovaným a kráča dodnes. Kráča v nás. Kráča vo mne.

Světlo ze Švýcarska

Slávnost odevzdávaní cen Nadace Herberta Haaga za svobodu v církvi, 2024, Offene Kirche Lucas, Luzern. Foto: Franca Pedrazzetti Copyright: Herbert Haag Stiftung

Příští rok tomu bude čtyřicet let, co ve švýcarském Lucernu vznikla Nadace Herberta Haaga, udělující jednou za rok cenu osobám, angažujícím se za větší otevřenost a svobodu v církvi, respektive za jejich přínos v procesu demokratizace církve. Když nadace vznikala, tak v katolické církvi v zemích západního světa, charakterizovaného právě přes její otevřenost a demokracii, pořád ještě vanul duch II. vatikánského koncilu. Závan euforie z toho, že církev nejen z důvodů nutnosti reformy zastaralé teologie a středověkého církevního práva, ale také pod vlivem demokracie a otevřenosti, chce udělat vstřícný krok k člověku 21. století, k člověku dozrálému pod vlivem vědy, filozofie a svobod, o jakých se dříve nikomu ani nezdálo.

„Církev není demokracie

Ono, až do té doby neustále oprašované tvrzení, že církev není demokratické seskupení, se stalo pro teology Herberta Haaga, Hanse Künga a řadu jiných výzvou k zamyšlení, výzvou k serióznímu rozboru a následně i výzvou začít se dívat na církev a její poslání v nových změněných podmínkách jinak. Ne útočně, provokativně, ale reformně, ve smyslu navracení se k osvobozujícímu poselství života a učení Ježíše Krista. V průběhu let ocenila tato nadace již desítky osobností z celého světa. Takových osobností, kterých význam dnes již žádný seriózní člověk nezpochybňuje a doba jejich významné prorocké činy také již dávno docenila. Ale žel, ne vždy jejich význam a přínos oceňuje také hierarchie katolické církve. Připomenu jen, že v řadě oceněných byla v roce 2011 i někdejší, za komunismu pronásledovaná tzv. Skrytá církev, a v laudačních projevech osobností z nadace byla vyzvednuta jak odvaha a prorocký odkaz, tak i věrohodné následování Evangelia v tak krutých podmínkách. Na takové ocenění, dle mého názoru, někdejší Skrytá církev z řad oficiální slovenské či české hierarchie dodnes čeká…

Odilo Noti

Vycházejíc z motta, které je uvedené v zakládající listině nadace, citát žalmu 124: „Síť se roztrhla, jsme svobodní“, připomněl její prezident Odilo Noti také druhé motto, které biblista prof. Herbert Haag napsal do zakládající listiny: „Tam, kde vane duch Páně, tam je svoboda“ (2 Kor 3.17). Jinými slovy: tam, kde ve společnosti nebo v církvi vládnou praktiky nesvobody, tedy tam, kde se svoboda vytratila, nebo dokonce nikdy ani nebyla, tam nemůže být přítomen ani Duch Boží. „Tam jsou činní akorát pozemští tyrani z masa a krve“. řekl Odilo Noti, pro kterého na základě těchto faktů, rezultují tyto tři konsekvence:

1. mluvení o svobodě v církvi nesmí být diskvalifikované na bezduchou módu doby. V biblickém kontextu jde totiž o fundament víry a církve. Bez svobody žádná víra a bez víry žádná církev. Proto je mluvení o svobodě v církvi antitezí ke katolickému antimodernismu, který nadále ovládá jak církevní struktury, tak i církevní právo. Takový antimodernismus vnímá totiž svobodu jako ohrožení pravdy.

2. svoboda nepadá z nebe. Nepřichází ani shora, a už vůbec ne z „výšek“ církevní hierarchie. Musí se vybojovat, musí se o ní prát.

3. svoboda, lépe řečeno proces osvobozování, je nejen našim úkolem, ale prostřednictvím nás se má šířit dál, protože je neustále vystavená útokům ze všech stran. Jednou inklinujeme k tomu, utíkat se pod ochranu jakéhokoliv vyššího bytí i kdyby to mělo být, tak jako kdysi a někdy možná i dnes, zlaté tele. Jindy, když nás v nížinách suché planiny láká touha vrátit se zpátky tam, kde jsme měli hrnce plné jídla, tak jako reptali Židé po útěku z Egypta. Někdy je zas proces osvobozování ohrožen, protože je nám momentální jistota a pohodlí milejší, než nekomfortní cesta. Nemluvě o propastných sociálních rozdílech, o společenské nerovnosti a jiných protikladných situacích, které bez existence svobody nelze ani postřehnout, ani pojmenovat. Přesto, že je svoboda pod takovým tlakem a ohrožením, žít bez ní nelze.

Prof. Dr. Norbert Lüdecke

Tak, jak je pro život důležitá svoboda, podobně důležitá je i osvěta a emancipace. Osvěta totiž znamená odhalení, zpracování a vydání se na (novou) cestu. Pod tímto úhlem pohledu obdrželi letošní ceny Prof. Norbert Lüdecke, Dr. Theologie a Dr.h.c Doris Strahm a Dipl. Theol. Silvia Strahm Bernet.

Důvody pro udělení ceny profesoru Lüdeckovi pojmenovala v laudatiu členka nadační rady DDr. Irmtraud Fischer, teoložka a filozofka, profesorka a odbornice na Starý Zákon.

Prof. Lüdecke se podle ní při objasňování právní situace na jedné straně striktně drží úředně stanovených regulí, na druhé straně ale zásadně odmítá vkládat do právního výkladu své vlastní teologické opce, aby tak zabránil vytvoření prostoru pro polemiku, či možnost napadení. Je si totiž vědom toho, že v případě jakéhokoliv malého či velkého konfliktu s církevní autoritou, vždy jen prohraje. Odmítá tak pastorální ústupek právu, které nerespektuje žádná základní práva individua, protože je to v konečném důsledku jen politické právo moci církevní autority, která ve snaze udržet si moc, vysvětluje církevní právo vždy „po svém“. Nynější kanonické právo totiž diametrálním způsobem protiřečí dnešním západním demokratickým právním principům. Z tohoto důvodu se také mnohokrát zasadil za teoložky a teology, vůči kterým měla církevní hierarchie výhrady. Své odborné znalosti z kanonického práva tak dal již mnohokrát v minulosti k dispozici ve formě obhajoby proti obžalobě ze strany hierarchické církve. Ve svých akribických analýzách došel k závěru, že katolické církevní právo se rovná absolutistickému právnímu řádu. Ideologickým fundamentem takového práva je transformace teologie dle podmínek učitelského úřadu církve do právního systému. Hierarchie sice argumentuje principy svatého Písma, které považuje oproti právu za neměnné, ale zároveň vyžaduje neustále novou interpretaci. Bez této interpretace nemá církev v západních demokratických zemích šanci na přežití. Za toto faktografické odkrývání praktik fungování hierarchie katolické církve, například formou četných publikací, či konkrétní obhajobou nespravedlivě stíhaných teoložek a teologů ze strany hierarchie, mu byla udělena letošní cena Nadace Herberta Haaga.

Doris  &  Silvia Strahm

V laudačním proslovu na adresu dalších dvou oceněných teoložek, rodných sester Doris a Silvie Strahm, Prof. Dr. Ute Leimgruber, jiná členka nadační rady kromě jiného řekla: „… že angažovanost za zrovnoprávnění žen je bezpochyby největší, doposud nevyřešený úkol pro katolickou církev. Skutečnost, že fenomény jako sexismus a misogynie (pohrdání mužů ženami) v církvi dodnes na celém světě utlačují lidi, zabraňují jim vykonávat různé druhy prací či úkolů a ponižují je držením v nesvobodě, a také skutečnost, že církevní představitelé na jedné straně s biblí v rukou a řečmi o „Bohem chtěné tradici“ a na straně druhé s klerikalismem v krvi kompletně odmítají právo a samozřejmost na zrovnoprávnění žen, je skandál největšího kalibru. To už není možné dál přehlížet a ignorovat, jako by se nic nedělo.“

Obě teoložky měly možná štěstí, že na rozdíl od jiných, se narodily ve Švýcarsku, kde vlivem silného protestantismu a tedy mnohem otevřenějších přístupu k rolím žen v aktivitách církve a pastorační činnosti, jim bylo umožněno věnovat se jak pedagogické, tak i publicistické činnosti. V roce 1985 založily časopis FAMA. Ve formátu A4 na dvaceti stranách čtyřikrát do roka rozebírají v každém vydání jiná aktuální témata z pohledu feminismu, politiky a teologie. Devítičlennou redakční radu tvoří samé ženy.

Smrt otce

Po skončení laudatia následovala diskuse moderátorky švýcarského rozhlasu a televize Léy Burger s oběma oceněnými. Dojemným momentem pro mne bylo, když moderátorka položila každé z nich otázku, jak se to vůbec stalo, že se obě sestry rozhodly studovat právě teologii. Z jejich odpovědi se asi pět set lidí v publiku dovědělo, že to bylo absolutně spontánní, nečekané rozhodnutí, které udělaly v době, když byly na střední škole a každá z nich měla svůj plán dalšího studia. Pocházely sice z katolické rodiny, ale teologii neměla v plánu studovat ani jedna z nich. Tehdy ale náhle zemřel jejich otec, kterého obě milovaly. Jeho smrt změnila chod jak celé rodiny, tak i jejich životní plány. V tom obrovském smutku hledaly útěchu v náboženství a církvi. V bolesti, jak se vypořádat s tak krutou ránou, se utíkaly k Bohu a jedna i druhá, nezávisle na sobě, se rozhodly pro studium teologie a u teologie pak zůstaly celý život. Dnes, navzdory vysokému věku, vypadají nejen skvěle, ale i stejně zapálené, jako kdysi před desítkami let. A tento fakt – z mého pohledu – je nejen úžasný a obdivuhodný, ale stojí také k zamyšlení. Je opravdu inspirativní a následování hodný.

Doslov ze života v praxi

Tady bych mohl s psaním skončit, neboť jsem již popsal osoby i atmosféru letošního udělování cen Nadací Herberta Haaga. Dovolím si však přidat krátký doslov.

Při mých cestách do Lucernu se setkávám s řadou lidí z Nadace Herberta Haaga. Ve většině případů jsou to kněží, řeholníci, teologové a nadšenci pro šíření Ježíšova Evangelia. Rád bych zakončil dvěma postřehy.

V předvečer oceňování jsem se zúčastnil setkání v rodině bývalého profesora církevních dějin (dnes více než 80-ti letého), tedy s jeho manželkou a dvěma již dávno dospělými dětmi a s dalšími dvěma kněžími. Jeden z nich, kterému je již taky 80 let, bývalý farář, který občas vypomáhá v různých farnostech se mší, křtem nebo svatbou, najednou otevřel otázku „Wer ist eigentlich Gott?“ Kdo je Bůh? Celé odpoledne a podvečer jsme pak na toto téma všichni velice otevřeně diskutovali. Jedna z reakcí toho 80-ti letého švýcarského kněze byla: „Když sloužím v kostele mši a vyslovuji některé předepsané modlitby, už delší dobu odmítám vyslovit slova Allmächtiger Gottvšemohoucí Bože. Problémy mám ale také s vyslovením Lieber Gott – milý Bože. Ale i když to vyslovím, tak se snažím později v kázání či nějakém proslovu, to slůvko – lieber – objasnit. Cítím, jak je dnes strašně těžké, téměř nemožné vysvětlit nejenom mladým, ale vlastně všem, co tyto dvě slova vlastně znamenají.“ Celou živou a intenzivní debatu jsme pak zakončili slovy Dietricha Bonhoeffera: „Gott, den es gibt, den gibt es nicht.“ Bůh, který je, ten není…“

Druhý postřeh byl z vyprávění také již přes 80 let staršího kapucínského kněze. Při mých návštěvách Lucernu pokaždé pobývám v hostovské místnosti těchto řeholníků a obdivuji je za to, jak i oni prožívají oceňování Nadací Herberta Haaga. Mnozí z nich se nejen účastní této slavnosti, ale angažují se pro tuto nadaci i v různých reformně orientovaných činnostech. Během několika setkání s tímto řeholníkem jsme mluvili „o všem“ a z množství myšlenek bych rád vybral jednu. Po skončení II. vatikánského koncilu zavládlo v církvi, především v zemích tzv. Západu a demokracie, obrovské nadšení. Jedním z tzv. koncilových otců, teologických poradců, byl i švýcarský teolog Hans Küng. Na Slovensku a v Čechách tehdy ale vládl „estébácký“ komunismus a z faktu, že nějaký koncil vůbec proběhl, jsme se dověděli tak akorát to, že se v kostelech zavedl tzv. oltář k lidu a že latinu nahradil jazyk země. Když se tak dnes nad tím zamýšlím, možná komunisté tyto změny tenkrát v Československu povolili ani ne tak kvůli „reformnímu duchu koncilu“, ale jako výraz jejich odporu vůči Vatikánu, protože Vatikán, jak známo, považovali komunisté za svého úhlavního nepřítele a tedy odstranění latiny brali jako jeho určitou porážku. Ale jinak všechny ty debaty kolem koncilu, publikace závěrečných dokumentů, euforie v zemích demokracie a svobody, to všechno, až na pár zářných výjimek z řad tehdejší Skryté církve, Československo zcela minulo… Přítel si zavzpomínal na 70. léta, kdy jako mladý kněz jezdil o prázdninách do Londýna, aby tam v jednom kostele sloužil pro švýcarské studenty a pracující mši. V Londýně byl ale další, protestantský pastor, se kterým se střídali: jednu neděli byla mše katolická, druhou neděli protestantská bohoslužba. Protože měli od anglických úřadů a církve k dispozici jen jeden kostel, tak oba vždy spolu koncelebrovali a věřící se zúčastňovali bohoslužeb bez ohledu na to, jaké konfese byl předsedající. „Víš, Petře“- říká mi – „je tomu již tolik let, ale dodnes si na to s radostí vzpomínám. Jak jsme byli nadšení postkoncilovým duchem, ekumenismem, byli jsme najednou bratři a sestry, byly to tak živé a nádherné bohoslužby, nikomu nevadilo, jestli je katolík nebo luterán, všichni jsme přijímali eucharistii… A dnes, když vidím, jak někteří papežové a římská církev hodila zpátečku, kormidlo otáčí opačným směrem a jsou tendence ten koncil anulovat, vymazat z paměti a ze života… je mi z toho opravdu smutno…“ A vrchol dlouhých povídání s ním byla věta, kterou bych od tohoto vzdělaného a duchovního člověka vůbec nečekal: „Jak to udělat, že vystoupím z této církve, která už není mou, ale přitom chci zůstat řeholníkem?“

Momenty překvapení

Monument Jana Palacha stojí od roku 1997 na nábřeží Ženevského jezera. Autorem je český sochař Milan Knobloch (1921-2020). K postavení pomníku přispěla oční lékařka Madeleine Andrée Cuendetová (1918–2004) a členové dvou krajanských spolků (Beseda Slovan z Ženevy a Klub Jana Palacha a Jana Zajíce z Curychu).

Všichni je známe. Jdeme po ulici a proti nám kráčí zcela náhodou někdo, koho jsme léta neviděli… Jsme na dovolené nebo na služební cestě někde v cizině a najednou potkáme našeho souseda či dobrého přítele… Jedu autem, zastaví mě policajt, protože mi radarem naměřil nepřiměřenou rychlost, začne mi vše přes okénko vysvětlovat, žádá řidičský průkaz a najednou zcela jiným tónem a s překvapením v hlase vykřikne: Petře, jsi to ty? Chodili jsme spolu do základní školy a blbli za školou… Momenty překvapení. Radostné, podotýkám. Mohou být i překvapení smutná či nemilá, ale zůstaňme u těch příjemných.

Během mých každoročních cest do Luzernu, kdy se účastním akce pořádané Nadací Herberta Haaga, při které dochází k oceňování osobností angažujících se za svobodu, otevřenost a demokracii v církvi (i o tom by stálo napsat samostatný článek), si vždy vezmu dva až tři dny volna navíc, a to na cestování vlakem po Švýcarsku. Fascinuje mě symbióza krásné země s příbytky lidí a také skutečnost, že se tam po kolejích člověk dostane pohodlně a rychle téměř kamkoliv. Využívám dlouhé, několikahodinové cesty k rozhovorům s mými dávnými přáteli, kteří do Švýcarska emigrovali z komunistického Československa po invazi vojsk Sovětského svazu v roce 1968. Většinu svého života prožili v této zemi a je příjemné a obohacující je čas od času vidět a popovídat si nejen o životě ve Švýcarsku, Rakousku, Česku nebo Slovensku, ale prostě o všem. Kulisa bleskurychle se měnící krajiny za okny vagónu vytváří pro nás neuvěřitelné prostředí, dávající prostor pro dávné vzpomínky a jejich konfrontaci s realitou současného světa. Dávné sny a touhy vyplouvají na povrch tak, jako bubliny vzduchu na hladinu řeky. Ta řeka je dnes zcela jiná než kdysi. Ne nadarmo se říká: nevstoupíš dvakrát do stejné řeky. Jak se ty bubliny v průběhu toku řeky změnily? Jak se změnily naše sny a přání, co z nich ještě zbylo, nebo zmizelo v nenávratnu plynoucí doby? Je dobré občas si udělat v životě rekapitulaci, zamyslet se nad sebou, nad tím, co bylo, co je, nadechnout se, zvednout hlavu a jít s novým elánem dál. A je také dobré porovnat své sny a svá očekávání se sny a očekáváními jiných. Je dobré, podívat se občas do zrcadla, jak se jevím sám sobě. A je také dobré, když nám nastaví zrcadlo někdo jiný. Někdy mohou být ty obrazy diametrálně odlišné. A jestli tomu tak je, je dobré zamyslet se, proč…

Při plánování letošní společné cesty jsem měl jediné přání: podívat se na místo, které doposud znám jen z okna vlaku – na pobřeží Ženevského jezera ve městech Montreux a Vevey. Něco málo jsem o těchto městech již věděl z cestovního bedekru, ale o kulturně-historické památky a muzea nám tentokrát ani nešlo. Projít se a diskutovat, to byl náš plán. V Montreux jsme tak například prošli kolem sochy Freddieho Mercuryho, který koncem 70. let začínal svou úspěšnou kariéru právě zde. Zde ho také vřele přijala místní mládež, zde se cítil dobře a sem se vždy rád vracel. A to je i důvod, proč se dnes na pobřeží v Montreux nachází jeho slavná socha a pořádají pamětní koncerty.

Ve Vevey žil kromě jiných slavných osobností také Charlie Chaplin. Existuje tu jeho dům, jeho hrob, který jsem již před léty navštívil. Existuje zde také jeho socha. Ani dům, ani hrob, ani socha však nebyly našim cílem. Nýbrž projít se po pobřeží a diskutovat. A tak jsme šli a šli a prošli kolem malého pomníčku. Moji dva přátele jej minuli bez povšimnutí. Trochu jsem za nimi zaostával a když jsem jej i já málem minul, najednou jako by ve mě zazněl jakýsi imperativ „stůj!“. Otočil jsem se a šel k pomníčku. Když jsem k němu došel, na chvíli jsem oněměl a pak zavolal silným hlasem: „Zastavte a pojďte se sem podívat. Neuvěříte, jaký je to pomník.“ – Připomíná totiž Jana Palacha. Je na něm myšlenka Václava Havla v češtině a ve francouzštině: „Oběť Jana Palacha se stala výzvou k hledání cest ke svobodě.

Dovolím si vyslovit názor, že snad neexistuje žádný Čech či Slovák, který by nevěděl, kdo Jan Palach byl. Ale i kdybych se mýlil, otázkou zůstává, co o něm ještě dnes víme, za koho ho považujeme, jak vnímáme jeho smrt, odkaz, v čem je jeho poselství? Evidentně tak silné, že o něm mluvil i demokrat tělem a duší Václav Havel a že skupina jakýchsi neznámých Švýcarů se rozhodla věnovat mu pomník.

Že je demokracie velice křehká věc a že může skončit téměř ze dne na den, mnozí z nás, hlavně ti věkem starší, dobře vědí. Může to ale být i dlouhodobý proces, který se plíží jako zloděj v noci a pak demokracie umírá pozvolna, tiše, postupným oklešťováním právních systémů, omezováním mediálních svobod a rešerší, blokováním otevřených diskusí, šířením dezinformací a prokazatelných lží, které nikomu nevadí, nikdo je nepojmenovává a nepozastavuje se nad nimi. To jsou, žel, aktuální fakta a vůbec nemusíme chodit daleko. Ani do prolhaného Putinova Ruska, ani do Kimovy Severní Koreje. Podívejme se jen, co se děje u nás v Rakousku, v Česku, na Slovensku, v Maďarsku a jinde. Jaké strany mají šanci vyhrát volby? Co hlásají jejich představitelé s rychlými recepty na jakékoliv „diagnózy“, populisticky orientovaní doleva či doprava? Je zarážející, kolik mají stoupenců. Zde už není otázka, kde zůstal zdravý selský rozum, když lidé věří na zázračná rychlá řešení jakýchkoliv problémů a vůbec jim nedochází, že žádná zázračná rychlá řešení neexistují, že se vždy jedná o dlouhodobé procesy, které mají svou historii, svůj původ a průběh a také své prognózy a terapii. Otázka je, proč jejich sympatizanti nedokážou pochopit, že žádný zázračný proutek neexistuje. Ten, kdo v takový proutek věří, klame sám sebe a zároveň strhává se sebou jiné na falešnou cestu!

Skláním se před těmi Švýcary bohatými zkušenostmi a hrdými na demokracii své země za to, že ctí takové lidi, jakými byl Václav Havel a hlavně Jan Palach. Oběť Jana Palacha byla vykřičníkem společnosti, která upadla do letargie a namísto cesty ke svobodě se rozhodla pro život v otroctví. Jeho oběť se stala symbolem. Nejen pro národ Čechů a Slováků porobených sovětskými Rusy a vlastní zbabělou pohodlností, ale stala se opravdu symbolem pro všechny ty, pro které se hodnoty svobody a demokracie staly náplní a smyslem k existenci.

Diskusia, ktorá sa neotvára

Titulka hodnotiacej správy z portálu KBS.

Z Denníka N sme z rubriky Politici píšu prevzali príspevok autora, ktorý je poslancom NR SR za Progresívne Slovensko

Predstavme si situáciu, ktorá, žiaľ, ani v slovenských pomeroch nie je výnimočná. Obeť sexuálneho násilia zo strany duchovného sa rozhodne prehovoriť, no nechce, aby ju susedia odsudzovali. Nechce počúvať obvinenia, že možno je v skutočnosti na vine ona, lebo obľúbeného miestneho farára „určite provokovala“.

A tak príde do spovednice za kňazom v inej obci, ktorému sa zdôverí so svojím tajomstvom. Ďalej však už prípad riešiť nechce. Chce naň zabudnúť aj za cenu toho, že páchateľ unikne trestu. Jej slová sú spovedným tajomstvom. Kňaz by síce spovedajúcej sa alebo spovedajúcemu mal odporučiť, ako konať v spolupráci s políciou, no tam sa to končí. Nakoniec ani nevieme, či to urobil, keďže je to celé súčasťou tajomstva. Strach prevládne nad hľadaním spravodlivosti, mlčí aj kňaz a vinník môže ničiť životy ďalším osobám.

Obetí je podstatne viac

Koľko takýchto prípadov je, sa nedozvieme. Nikdy sa nedostanú do policajných zápisníc. A nedostali sa ani do historicky prvej správy o sexuálnom násilí zo strany kňazov, ktorú 5. marca zverejnila na svojom webe Konferencia biskupov Slovenska.

Cirkev na Slovensku po usmernení z Vatikánu vybudovala štruktúry, ktoré uľahčujú nahlasovanie prípadov sexuálneho zneužívania mladistvých, ich riešenie, ale aj prevenciu a pomoc obetiam. Vznikli špeciálne diecézne úrady pre nahlasovanie, školiace programy, podporuje sa šírenie osvety a zdá sa, že aj seriózna vnútorná diskusia o tomto veľmi vážnom probléme v prostredí cirkvi. Môžeme len oceniť, že komisia chce pokračovať s cieľom pomôcť obetiam a odhaliť vinníkov. Samotná správa však priznáva, že 68 prípadov, ktoré tento systém dokázal od roku 2018 zachytiť, je málo a „obetí je podstatne viac“.

Čo skrýva štatistika

Aj v tejto malej vzorke svieti číslo, ktoré by nemalo zapadnúť. Komisia ukončila skúmanie 39 prípadov, z ktorých len jedenásť skončilo na polícii. Z dôvodu premlčania sa nevyšetrovali tri prípady, na žiadosť obete to bolo šesť prípadov. Komisia neobjasnila, prečo sa pred civilných vyšetrovateľov nedostalo zvyšných 19 prípadov. Nemôžeme nad nimi mávnuť rukou, hoci ide o málo reprezentatívnu vzorku – hovoríme až o polovici prípadov. O aké dôvody skutočne ide a prečo o nich správa komisie mlčí?

Odpoveď na tieto otázky by mohla vysvetliť, prečo je zachytených prípadov tak málo. Takto o dôvodoch môžeme iba špekulovať, čo nepomôže nikomu. Ani obetiam, ani cirkvi. Správa sa na civilné orgány obracia s otázkou, ako má postupovať cirkev, ak sa jej orgány dozvedia o trestnom čine sexuálneho zneužívania a obeť si neželá, aby sa prípad dostal pred vyšetrovateľov. V skutočnosti je pri hodnovernej informácii o sexuálnom zneužívaní odpoveď jasná. Ide o trestný čin, a ak sa o takom niekto dozvie, má povinnosť ohlásiť ho príslušným orgánom.

Duchovní sa môžu obávať o to, že by cirkev prišla o povesť bezpečného útočiska, a potom by mali obmedzené možnosti pomáhať obetiam. Môžeme to chápať, ale nenahlásenie zas bráni vymáhaniu spravodlivosti voči páchateľovi. Riešenie má cirkev vo vlastných rukách. Ona si musí odpovedať na otázku, čo robí pre to, aby sa obete nemuseli báť, že verejná mienka odsúdi ich a nie sexuálnych násilníkov. Musí rozptýliť obavy, že oznámenie bude zbytočné. Nie je to jednoduché, rovnaká úloha stojí aj pred civilnými orgánmi.

Úloha spovedného tajomstva

Príznačnou pre celú správu je skutočnosť, že úplne obchádza spovedné tajomstvo. Robí z neho tému, o ktorej sa nediskutuje. Slovenská republika sa medzinárodnou zmluvou so Svätou stolicou zaviazala rešpektovať spovedné tajomstvo, čím sa spochybnil ústavný princíp, podľa ktorého sa Slovenská republika neviaže na žiadne náboženstvo. V prípade sexuálneho násilia z povinnosti oznámiť trestný čin alebo úmysel vykonať ho vyčleňuje jednu konkrétnu skupinu osôb na základe ich náboženského vyznania. Náboženská sloboda je tu teda postavená nad sekulárny charakter štátu.

Správa píše, že ak sa kňazi na spovedi dozvedia o sexuálnom násilí, mali by osobe (nemusí ísť nutne o obeť, niekedy sa z hriechu vyspovedá páchateľ) poskytnúť „náležitú pomoc a sprevádzanie, aby danú vec dokázala riešiť, a to aj za pomoci odborníkov a kompetentných úradov“.

Toľko odporúčanie. Predstavme si však kňaza, ktorý sa o takomto čine v šere spovednice dozvedel a uvedomuje si, že ak by obeti odporučil obrátiť sa na políciu, mohol by ohroziť niektorého z kolegov, nadriadených alebo reputáciu cirkvi. Akú má motiváciu tlačiť na obeť, aby sa zverila aj civilným orgánom? Ak to neurobí, ochráni predsa kolegu a možno aj seba…

Diskusia, ktorá sa neotvára

Môžeme sa teda pýtať, či tých 19 prípadov, ktoré sa nedostali pred civilné vyšetrovacie orgány pre „iné“ dôvody, nesúvisí práve so zlyhávaním tohto mäkkého pravidla, ktoré zodpovednosť kňazov oznámiť možný trestný čin presúva na páchateľov a obete. Komisia sa o nich od kňazov mohla dozvedieť, ak v uzavretom prostredí prelomili spovedné tajomstvo. No v snahe neotvárať diskusiu o zmysle ochrany spovedného tajomstva pri trestnom čine tento dôvod nechce explicitne uviesť. Cirkvi by oveľa viac svedčalo, ak by uvádzala konkrétne dôvody a zužovala by priestor na špekulácie.

Správa je určite krokom správnym smerom. Ako však samotná správa konštatuje, je to málo. Nielen pokiaľ ide o štatistické počty, ale aj pokiaľ ide o navrhované riešenia smerujúce najmä k lepšej spolupráci cirkvi s civilnými vyšetrovacími orgánmi.